Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1931/2013Rozsudek NS ze dne 14.11.2013

HeslaNájem
Neplatnost právního úkonu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1931.2013.1
Dotčené předpisy

§ 49a obč. zák.

§ 663 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1931/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Ing. V. K., CSc., bytem v P., zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti žalované WTW, měřící a analytická technika, s. r. o., se sídlem v Praze 9 – Satalicích, Budovatelská 1/281, IČO: 25623079, zastoupené Mgr. Zdeňkem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Dopraváků 749/3, o zaplacení částky 187.500,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 22/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 17 Co 486/2012-142, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 17 Co 486/2012-142, se v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 187.500,- Kč s úroky z prodlení od 28. 1. 2010 do zaplacení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 17 Co 486/2012-142, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.000,- Kč, se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 7. 2011, č. j. 38 C 22/2010-116, uložil žalované zaplatit částku 187.500,- Kč s úroky z prodlení v zákonné výši od 28. 1. 2010 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč (odstavec I. výroku, dále též jen „vyhovující výrok“), zamítl žalobu o zaplacení další smluvní pokuty ve výši 58.750,- Kč (odstavec II. výroku), zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 76.933,70 Kč s úrokem z prodlení (odstavec III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odstavec IV. výroku).

K nároku žalobce na zaplacení dlužného nájemného ve výši 187.500,- Kč za listopad 2009 – leden 2010 a zaplacení smluvní pokuty zjistil, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník rodinného domu, postaveném na pozemku p. č. 76/44 v katastrálním území S., P. (dále též jen „předmětný dům“), že užívání nemovitosti – jako řadového rodinného domu – bylo povoleno rozhodnutím ze dne 4. 12. 2007, že dne 2. 6. 2009 uzavřeli účastníci písemnou smlouvu o nájmu tohoto domu (dále jen „Smlouva“), a to s účinností od 1. 7. 2009, v níž se mj. dohodli o výši nájemného ve výši 62.500,- Kč měsíčně, že žalovaná může dům užívat jako celek v rámci své podnikatelské činnosti, ale jen k účelu, k němuž je dům stavebně určen, a sjednali si pro případ prodlení s jeho placením smluvní pokutu. Dále zjistil, že si žalovaná dům před uzavřením smlouvy prohlédla, že se do domu nastěhovala dne 30. 6. 2009 a užívala ho do 24. 11. 2009, kdy ho vyklidila a klíče od domu předala žalobci, že předmětný dům byl na internetových stránkách v roce 2009 nabízen k nájmu s označením typu nemovitosti jako kanceláře, že v době od 9. – 29. 7. 2009 probíhala mezi účastníky korespondence (e-mailová), jejímž předmětem bylo zjištění účelu, k němuž byl předmětný dům kolaudován a (ne)předání kolaudačního rozhodnutí žalované, že 30. 10. 2009 sdělila žalovaná žalobci, že od Smlouvy odstupuje, neboť z viny pronajímatele nedošlo k předání předmětu nájmu a podpisu předávacího protokolu a nebylo ani doloženo kolaudační rozhodnutí, a že žalovaná zaplatila nájemné v červenci – říjnu 2009.

Uzavřenou Smlouvu posoudil podle § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že byla uzavřena platně, za nedůvodnou považoval námitku žalované o relativní neplatnosti Smlouvy podle § 49a obč. zák. pro její omyl ohledně účelu užívání nemovitosti, neboť ten vyplýval ze Smlouvy, z kolaudačního rozhodnutí i z výpisu z katastru nemovitostí a žalovaná se s tímto účelem mohla (a měla) seznámit. Odstoupení žalované od Smlouvy z 30. 10. 2009 posoudil jako neplatné, neboť bylo učiněno v rozporu s ujednáním účastníků ve Smlouvě. Protože ke skončení nájmu nedošlo v době od listopadu 2009 do ledna 2010 ani jiným způsobem, uložil žalované zaplatit dlužné nájemné za toto období ve výši celkem 187.500,- Kč s úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč (jež odpovídala ujednání ve Smlouvě) za prodlení žalované se zaplacením nájemného.

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 11. 2012, č. j. 17 Co 486/2012-142, k odvolání žalované vyhovující výrok změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 187.500,- Kč s úroky s prodlení a zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.000,- Kč zamítl (měnící výrok), rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se vzájemné žaloby a výrok o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Při posuzování nároku žalobce na zaplacení dlužného nájemného a smluvní pokuty na rozdíl od soudu prvního stupně přisvědčil námitce žalované, že Smlouva je relativně neplatná pro omyl žalovaného týkající se podstatné vlastnosti předmětu nájmu podle § 49a obč. zák. Za významné považoval zjištění soudu prvního stupně, že předmětný dům byl kolaudován jako rodinný dům, že ho žalobce nabízel k pronájmu jako kancelář, a že podle Smlouvy byla žalovaná oprávněna užívat dům v rámci své podnikatelské činnosti, s níž byl žalobce seznámen prostřednictvím výpisu z obchodního rejstříku, avšak pouze k účelu, k němuž byl určen. Měl za to, že nevědomost žalované o stavebním určení předmětného domu vyplývá z korespondence jejího zástupce v červenci 2009. Dospěl k závěru, že žalovaná uzavřela Smlouvu v omylu týkajícím se způsobu užívání nemovitosti určeného kolaudačním rozhodnutím, který byl pro ni při uzavření Smlouvy rozhodující, o čemž „žalobce musel nutně vědět“, Smlouva je proto podle § 49a obč. zák. neplatná a žalobce se tak nemůže domáhat úhrady nájemného za prosinec 2009, leden 2010, kdy již žalovaná dům vyklidila, ani za listopad 2009, kdy sice žalovaná dům užívala, ale žalobce měl k dispozici kauci ve výši 62.500,- Kč a nemá tak právo ani zaplacení smluvní pokuty.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soud, že dospěl k jiným skutkovým závěrům, aniž by zopakoval dokazování a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by mu umožnil vyjádřit se k novému právnímu hodnocení věci. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná jednala při uzavření nájemní smlouvy v omylu, poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1830/2007), podle níž se může jednající osoba účinně dovolat podstatného omylu jen, jde-li o tzv. omluvitelný omyl, o ten se však v dané věci jednat nemohlo, neboť žalovaná si mohla (jak správně zjistil soud prvního stupně) ještě před uzavřením Smlouvy zjistit stavební určení předmětného domu, skutečnost, že se jedná o rodinný dům, byla zřejmá i z katastru nemovitostí a u podnikatelského subjektu, který s širokým předmětem podnikání funguje již 15 let, lze i předpokládat, že se před podpisem Smlouvy seznámil se stavebním určením budovy. Není ani zřejmé, z čeho žalovaná dovodila, že prostory v domě bude možné užívat i jako výrobní, tvrdí-li zároveň, že v inzerátu, kterým měla být uvedena v omyl, byly prostory v domě označeny jako kanceláře. Namítal, že soud ani neprovedl dokazování ke zjištění, zda žalobce tvrzený omyl vyvolal nebo o něm věděl. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, vyvracela dovolací námitky žalobce a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popř. zamítnuto.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Měnícím výrokem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem (o nároku na zaplacení nájemného a o nároku na zaplacení smluvní pokuty), dovolací soud proto posuzoval přípustnost dovolání u každého z těchto nároků samostatně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 02. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2549/2008).

Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.000,- Kč, není dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť jde o peněžité plnění nepřevyšující 50.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. pro jeho nepřípustnost odmítl.

Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení dlužného nájemného ve výši 187.500,- Kč s úroky z prodlení, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a je i důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.

Dovolatel zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že Smlouva je neplatná podle § 49a obč. zák. pro omyl žalované týkající se podstatné vlastnosti předmětu nájmu, a to jeho stavebního určení.

Omyl jednající osoby má za následek neplatnost právního úkonu podle § 49a obč. zák. (nešlo-li o omyl vyvolaný úmyslně, takový závěr však odvolací soud neučinil) jen tehdy, jde-li o omyl podstatný (bez něho by k právnímu úkonu nedošlo) a osoba, které byl učiněný právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm věděla (musela vědět), avšak druhou stranu na něj neupozornila. Podle právní teorie i soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod č. 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však jednající osoba může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je přitom jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Požadavek omluvitelného omylu, coby předpokladu účinného dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu podle § 49a věty první obč. zák. pro podstatný skutkový omyl vyvolaný druhou smluvní stranou je plně v souladu se zásadou vigilantibus iura (podle níž „jen bdělým svědčí jejich práva”), opakovaně zdůrazňovanou i v rozhodovací praxi Ústavního soudu. Tvrdí-li žalovaná, že ačkoli způsob užívání domu byl pro ni rozhodující při uzavírání Smlouvy, spolehla se jen na údaje obsažené v inzerátu o možnosti pronájmu předmětného domu, a že o stavebním určení domu jako domu určeného k bydlení neměla (nemohla mít) vědomost, byť z údajů (veřejně přístupných) v katastru nemovitostí bylo zřejmé, že jde o rodinný dům, pak nejde o omluvitelný omyl. Zavinila ho totiž svou nedbalostí při (ne)využití možnosti ověřit si skutečnosti, jež považovala při uzavření Smlouvy za podstatné.

Závěr odvolacího soudu, že Smlouva je neplatná podle § 49a obč. zák., tak není správný. Dovolací soud proto rozsudek v napadené části zrušil (§ 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. listopadu 2013

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru