Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1922/2001Usnesení NS ze dne 20.12.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1922.2001.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 201/02


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1922/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) JUDr. V. H., B) E. H., proti žalovanému O. V., o uložení povinnosti strpět stavební úpravy a podat návrh na vydání stavebního a kolaudačního rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 24 C 118/98, o dovolání žalobce A) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2001, č.j. 20 Co 71/2001 - 87, takto:

I. Dovolání žalobce A), pokud směřovalo proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku, se odmítá.

II. Dovolání žalobce A), pokud směřovalo proti výroku napadeného rozsudku, kterým bylo odvolání žalobce odmítnuto, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. října 2000, č.j. 24 C 118/98 - 69 výrokem „I.“ zastavil řízení v části, ve které se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalovaného k podání návrhu na dodatečné stavební povolení stavebních úprav v bytě žalobců. Výrokem „II.“ zamítl žalobu, pokud se žalobci domáhali, aby žalovanému bylo uloženo strpět zachování tří stávajících výklenků v kuchyni bytu žalobců ve třetím poschodí domu čp. 520 v P., S. 3, a dále, aby žalovanému uložil povinnost instalovat prostřednictvím odborně způsobilého subjektu podle projektové dokumentace vypracované dne 1. listopadu 1999 pod č. zakázky 46/B/99 projektantem L. B., kompletní odkouření plynového ohřívače vody a odtahu pro digestoř, vedoucí skrze strop, půdní prostor na střechu domu z kuchyně bytu žalobců a podle které by uložil žalovanému povinnost zdržet se na střeše domu po realizaci odkouření plynového ohřívače vody a odtahu pro digestoř zásahů omezujících jejich funkčnost. Rozhodl dále o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2001, č.j. 20 Co 71/2001 - 87 k odvolání žalobce A), zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, odmítl odvolání tohoto žalobce proti usnesení soudu prvního stupně, pokud jím nebyla připuštěna změna žaloby, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Výrok, kterým odmítl odvolání žalobce A), odvolací soud odůvodnil tím, že ze spisu vyplývá, že žalobci se v průběhu řízení opakovaně měněným návrhem domáhali stanovení povinností žalovaného strpět v jejich bytě specifikované stavební úpravy spolu s povinností instalace odkouření a odvětrávání. Při jednání dne 17. října 2000 opět navrhli změnu žalobního petitu. Soud prvního stupně usnesením tuto změnu nepřipustil v rozsahu, v němž žalobci podrobně specifikovali podmínky provádění prací nezbytných pro vybudování předmětného odvětrávání a odkouření s poučením o nepřípustnosti odvolání (§ 202 odst. 2 písm. f/ občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“). Jestliže se poté žalobce A) domáhal připuštění této změny odvolacím soudem, ten tento návrh posoudil podle § 41 odst. 2 o.s.ř. (nesprávně uveden § 35 odst. 2 o.s.ř.) jako odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění změny návrhu. Protože tak odvolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo odvolání přípustné, v této části odvolání žalobce A) odmítl podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Toto rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 16. května 2001.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce A) v pondělí dne 18. června 2001 včasné dovolání (§ 240 odst. 1 o.s.ř. a § 57 odst. 2 téhož zákona). Podle dovolatele došlo jednak k posouzení právních otázek v rozporu s hmotným právem, jednak k řešení otázek, které dosud v soudní praxi odvolacího soudu nebyly řešeny, takže šlo o otázky zásadního právního významu. Ve vztahu k výroku o odmítnutí odvolání dovolatel uvádí, že sám žádné odvolání v tomto případě nepodával, vědom si toho, že není přípustné. Vycházel však z předpokladu, že bylo možno měnit žalobu i v odvolacím řízení a neviděl proto důvodu, proč by odvolací soud při rozhodování o věci samé nemohl obdobně rozhodnout o opětovném návrhu na připuštění změny žaloby, učiněném původně před soudem prvního stupně. Proto v odvolání znovu navrhl připuštění té části změny žalobního návrhu, která nebyla připuštěna soudem prvního stupně.

Dovolatel proto žádá, aby rozhodnutí odvolacího soudu (včetně rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno.

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, když dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle těchto předpisů. Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000.

Dovolací soud za popsaného stavu uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno oprávněnou osobou, t.j. účastníkem řízení. Dovolatel má ustanovením § 241 odst. 1 o.s.ř. požadované právnické vzdělání. Dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Ač je však jinak charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., přesto toto dovolání, pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, nebylo shledáno přípustným. V části týkající se rozhodnutí o změně žaloby, nebylo dovolání shledáno důvodným.

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238 odst.1 o.s.ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.

V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. však dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.

Ze spisu je zřejmé, že odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu. Přípustnost dovolání v této věci proto není založena ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné. Ve věci tedy není dán ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.

Dána však není ani přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Splněn totiž není již ten ze základních předpokladů přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení, jenž předpokládá, že účastník řízení učiní příslušný návrh na připuštění dovolání ještě před rozhodnutím odvolacího soudu. Tento návrh však - jak je patrné z obsahu spisu - žalobcem učiněn nebyl.

Povinností dovolacího soudu je dále s přihlédnutím k ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Sám dovolatel ve svém dovolání žádný z případů vad podle zmíněného ustanovení neuvádí.

Ani z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pak žádná případná vada podřaditelná pod ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nepodává. Přípustnost dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu proto není založena ani z tohoto důvodu.

Protože tedy v tomto případě nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalobce A), pokud směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé, odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a nemohl se proto zabývat věcnou správností tohoto rozhodnutí.

Pokud se týče výroku, kterým odvolací soud odmítl odvolání žalobce A) proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, pak podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné. Podané dovolání žalobce A) proti tomuto výroku však nebylo shledáno důvodným.

Odvolání není přípustné proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu (§ 202 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).

V blanketním odvolání žalobce A) ze dne 23. listopadu 2000 není rozlišeno, že by se toto odvolání případně týkalo jen některého z výroků obsažených ve výrokové části takto napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. října 2000. Na tomto stavu nemění nic ani odůvodnění odvolání, obsažené v podání žalobce A) podaném u soudu prvního stupně dne 20. prosince 2000. Odvolatel sám obsáhlou část závěru tohoto zdůvodnění zmíněného odvolání věnuje rozboru toho, proč pokládá za nesprávný postup soudu prvního stupně, pokud ve věci nepřipustil změnu návrhu. Právě v kontextu s těmito popsanými skutečnostmi je nutno vyložit i (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) návrh žalobce A), pokud požaduje, aby odvolací soud (sám) připustil poslední změnu žalobního návrhu, a to nikoliv jako např. nový návrh na připuštění změny návrhu na zahájení řízení, ale jako příslušný odvolací návrh, učiněný za situace, kdy proti uvedenému výroku soudu prvního stupně nebylo odvolání přípustné. V tomto smyslu je proto třeba hodnotit úvahy odvolacího soudu obsažené v jeho rozhodnutí o této otázce jako správné. Dovolací soud proto v této části dovolání žalobce A) zamítl (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobce A) neměl úspěch, zatímco žalovanému v tomto případě žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. prosince 2001

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru