Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1771/2005Usnesení NS ze dne 27.09.2006

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1771.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1771/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) P. B., a b) O. B., zastoupených advokátem, proti žalovanému F. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 48/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. června 2004, č.j. 11 C 48/2004-14, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2005, č.j. 13 Co 642/2004-28, takto:

I. Řízení o dovolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. června 2004, č.j. 11 C 48/2004-14, se zastavuje.

II. Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2005, č.j. 13 Co 642/2004-28, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 6. 2004, č.j. 11 C 48/2004-14, zamítl žalobu na vyklizení bytu č. 6, sestávajícího ze čtyř pokojů, kuchyně a příslušenství, ve třetím podlaží domu č. or. 9, č.p. 533 v Ch. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 3. 2005, č.j. 13 Co 642/2004-28, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobci jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětného domu, že původní nájemkyní předmětného bytu byla I. G. na základě nájemní smlouvy ze dne 31. 12. 1993 uzavřené na dobu neurčitou, že po její smrti (22. 2. 1994) přešlo právo nájmu na žalovaného a jeho manželku A. G., a že po smrti manželky (14. 6. 1996) se stal výlučným nájemcem bytu žalovaný. Dále vzaly z obsahu listiny, datované 14. 3. 2003, označené jako „D.“ (dále „dohoda ze dne 14. 3. 2003“) za zjištěno, že obsahuje ujednání účastníků o tom, že žalobci vybudují venkovní vedení, kabelové vedení a elektroinstalaci domu žalovaného postaveného na zde označených pozemcích, že po provedené kolaudaci zůstane venkovní vedení v hodnotě 409.507,- Kč v majetku žalobců a kabelové vedení v hodnotě 426.627,- Kč přejde bezplatně do vlastnictví žalovaného jako odstupné za vyklizení předmětného bytu, a že žalovaný byt vyklidí do 2 měsíců po provedení kolaudace uvedené stavby. Rovněž tak vzaly za prokázáno, že ke kolaudaci došlo s právními účinky ke dni 18. 12. 2003 a že žalovaný předmětný byt nevyklidil. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že právo nájmu žalovaného k předmětnému bytu stále trvá, neboť nedošlo k jeho zániku způsobem předpokládaným v zákoně. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobci (pronajímatelé) nebo žalovaný (nájemce) dali výpověď z nájmu bytu a dohodu ze dne 14. 3. 2003 nelze ani za pomoci výkladu (§ 35 odst. 2 obč. zák.) posoudit jako dohodu o zániku nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 710 odst. 1 obč. zák., neboť neobsahuje ujednání o zániku práva nájmu bytu; za takovéto ujednání nelze považovat ani závazek žalovaného byt vyklidit. Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku žalobců, že dohodu ze dne 14. 3. 2003 je nutno posoudit jako dohodu o změně nájemní smlouvy z doby neurčité na dobu určitou. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 120/96 a sp. zn. 26 Cdo 1998/99 uvedl, že předmětem nájmu bytu může být toliko byt, který je právně volný, a to i tehdy, uzavírají-li novou nájemní smlouvu stejní účastníci. V posuzované věci však nelze z obsahu dohody ze dne 14. 3. 2003 ani za použití výkladových pravidel podle § 35 obč. zák. dovodit, že by se účastníci k určitému konkrétnímu datu dohodli na zániku práva nájmu na dobu neurčitou, aby dosavadní vztah mohl být nahrazen vztahem novým, časově omezeným. Takovýto závěr nelze učinit ani z obsahu ujednání obsaženého v čl. V, v němž se žalovaný zavazuje předmětný byt předat do dvou měsíců od kolaudace stavby, když navíc je tento článek v rozporu s čl. VII, podle něhož v případě nevyklizení bytu bude žalovaný platit nájemné ve výši 15.000,- Kč měsíčně. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný užívá předmětný byt právem, a proto nemůže být žaloba opírající se o § 126 odst. 1 obč. zák. důvodná.

Žalobci výslovně napadli dovoláním rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený rozsudkem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání neodůvodnili odkazem na příslušné zákonné ustanovení, toliko uvedli, že rozhodnutí soudu řeší otázku zásadního právního významu a „vychází z nesprávného právního posouzení okolností případu“. Odvolacímu soudu vytýkají, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který se nezabýval všemi důkazy. Nevzal v úvahu, že „projev vůle žalovaných (míněno zřejmě žalovaného) o vyklizení bytu zcela jasně prokázal … vůli o tom, že nájem bytu zaniká podle platné dohody uzavřené mezi účastníky dne 14. 3. 2003“. Dovolatelé mají za to, že soud nesprávně posoudil obsah této dohody, že v ní byla jednoznačně vyjádřena vůle obou smluvních stran a že z ní vyplývá důvod ukončení nájemního vztahu žalovaného, který je podmíněn dohodou o vybudování elektrického zařízení v obci P. a provedení přípojky k domu žalovaného. Dovozují, že v dohodě žalovaný jednoznačně projevil vůli uvolnit předmětný byt, a protože žalobci svůj závazek splnili, zanikl nájemní vztah žalovaného uplynutím doby. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

V projednávané věci dovolatelé výslovně napadají rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§ 201 o.s.ř.) a občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 6. 2004, č.j. 11 C 48/2004-14, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o.s.ř.).

Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že dovolatelé rovněž vyjadřují nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání proti tomuto rozsudku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozují dovolatelé.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.

V projednávané věci (jak je patrno z obsahu dovolání) dovolatelé napadají právní posouzení otázky zániku nájemního vztahu žalovaného na základě právního úkonu – dohody ze dne 14. 3. 2003.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004). Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků zachycená v listině ze dne 14. 3. 2003, je proto otázkou skutkovou. Dovolateli uplatněný dovolací důvod tak spočívá v námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle § 241a odst. 3 o.s.ř.

Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit a že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nelze (jak již bylo výše uvedeno) úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl vůči dovolatelům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2006

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru