Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1750/2013Usnesení NS ze dne 26.11.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1750.2013.1
Dotčené předpisy

§ 236 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 661/14 ze dne 02.04.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1750/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně O. K., zastoupené JUDr. Alinou Buriánkovou, advokátkou se sídlem Praha 2 – Nové Město, Záhořanského 1644/3, proti žalované Ing. E. C., zastoupené Mgr. Ing. Danielem Tabachem, advokátem se sídlem Praha 4 – Lhotka, Novodvorská 405/123, o zaplacení částky 93.301,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 26 C 182/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2011, č.j. 23 Co 362/2011-140, ve znění opravného usnesení ze dne 14. května 2013, č.j. 23 Co 362/2011-201, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 93.301,42 Kč s příslušenstvím, představující dlužné nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu o velikosti 3+1 v domě v P., ulice Z. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), a to za období listopad 2007 až březen 2009.

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 1. 2011, č.j. 26 C 182/2009-69, vyloučil k samostatnému řízení vzájemný návrh žalované o zaplacení částky 240.000,- Kč (výrok I.), zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení ohledně částky 9.963,- Kč (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 83.338,42 Kč s tam uvedeným poplatkem z prodlení (výrok III.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.)

K odvolání žalované (směřujícímu proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně a proti souvisejícímu nákladovému výroku IV.) Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 10. 2011, č.j. 23 Co 362/2011-140, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 5. 2013, č.j. 23 Co 362/2011-201, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil, změnil ho v nákladovém výroku IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. října 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila, a to námitkami, že odvolací soud nesprávně posoudil Dohodu o vyklizení bytu (v této souvislosti nelze přehlédnout, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů se ani nepodává, že by k uzavření takové dohody mezi účastnicemi řízení vůbec došlo, tím spíše se pak nelze zabývat otázkou její platnosti), že žalobkyni zaplatila částku 6.000,- Kč, jež představovala nájemné za měsíce listopad a prosinec 2007 a nikoli úhradu na dluh za vyúčtování „služeb“ za rok 2007, že soudy pominuly skutečnost, že se žalobou bránila proti jednostrannému zvýšení nájemného od 1. 1. 2008, že jí nebyla doručena vyúčtování za služby spojené s užíváním bytu za roky 2007, 2008 a 2009, že se v nich kalkuluje s tím, že předmětný byt užívají dvě osoby, že ve vyúčtování za rok 2007 je uvedena nesprávná výměra bytu, nejsou zde uvedeny stavy spotřeby energií, ceny za jednotku spotřebované energie atd. Zbývá dodat, že zpochybňuje-li dovolatelka rovněž právní závěr odvolacího soudu, že je nájemkyní předmětného bytu (resp. nesprávné posouzení otázky její pasivní věcné legitimace), činí tak námitkami, které – opět s přihlédnutím k jejich obsahu – (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) vystihují rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.; jeho prostřednictvím brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal skutková zjištění pro právní posouzení věci. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. však dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání nemůže přihlížet (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolatelka rovněž namítala, že důkaz fotografií měl být označen jako nepřípustný, a že soudy obou stupňů měly aplikovat s ohledem na okolnosti případu dobré mravy jako korektiv pro to, aby žalobkyni nebyl přiznán poplatek z prodlení. Nelze však přehlédnout, že jde-li o tvrzenou nepřípustnost „důkazu fotografií“, dovolatelka nijak nekonkretizuje její důvody a ani neuvádí, s jakým zákonným ustanovením by mělo být provedení tohoto důkazu v rozporu. V případě námitky, že „soudy obou stupňů měly aplikovat s ohledem na okolnosti případu dobré mravy“, pak nelze rovněž přehlédnout, že uvedenou dovolací námitku dovolatelka učinila bez jakékoli spojitosti s konkrétními (zjištěnými) okolnostmi daného případu. V této souvislosti však nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 1. 2005, sp.zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura).

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže založit ani výtka dovolatelky, že soud prvního stupně odmítl provést jí navržené důkazy. V této souvislosti je totiž třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalované není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o.s.ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., jakož i o skutečnost, že žalobkyni (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. listopadu 2013

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru