Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1674/2005Usnesení NS ze dne 19.10.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1674.2005.1
Dotčené předpisy

§ 696 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1674/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce T. K., zastoupeného advokátem, proti žalované H. H., zastoupené advokátkou, o nahrazení souhlasu s nájemní smlouvou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 218/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2005, č. j. 11 Co 395/2004-52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. června 2004, č. j. 17 C 218/2003-27, zamítl žalobu s návrhem, aby soud nahradil souhlas žalované s nájemní smlouvou tam uvedeného znění, v níž by bylo nájemné z bytu („bytu č. 4, o velikosti 3+1, II. kategorie, v 1. podlaží domu čp. 12 v ulici B. 98, P., o celkové výměře 75,48 m2“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) stanoveno částkou 5.811,- Kč měsíčně (namísto dosavadního nájemného v částce 1.930,- Kč měsíčně stanoveného podle již zrušené vyhlášky č. 176/1993 Sb.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. února 2005, č. j. 11 Co 395/2004-52, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud vyšel při právním posouzení věci ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a vzal tudíž z provedených důkazů za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) platí nájemné z bytu v částce 1.930,- Kč měsíčně stanovené naposledy podle již zrušené vyhlášky č. 176/1993 Sb., že žalobce dopisem ze dne 4. června 2003 požádal žalovanou o udělení souhlasu s navýšením nájemného na částku 5.811,- Kč měsíčně (77,- Kč za 1 m2 podlahové plochy měsíčně) a že žalovaná na požadované zvýšení nájemného nepřistoupila. Na tomto skutkovém základě dovodil, že žalobce se může (mimo jiné) u soudu domáhat vydání rozhodnutí o založení, změně či zániku právního vztahu mezi účastníky nebo také nové (nově konstituované) úpravy jejich vzájemných práv a povinností vyplývajících z již existujícího právního vztahu. Podle odvolacího soudu jde v tomto případě o žalobu na nahrazení projevu vůle a soud – v případě vyhovění takové žalobě – sám svým rozhodnutím vytváří (mění či ruší) právní vztahy mezi účastníky. Předpokladem však vždy je výslovné ustanovení zákona, které takový postup soudu umožňuje; jinak řečeno soud může svým rozhodnutím zakládat, měnit či rušit právní vztahy mezi účastníky pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví. Existuje-li mezi účastníky určitý právní vztah (v daném případě právní vztah nájmu bytu založený dvoustranným právním úkonem – nájemní smlouvou), pak změna takového právního vztahu, popřípadě jeho nahrazení jiným právním vztahem, je podle odvolacího soudu možná „pouze způsobem, jakým lze podle občanského zákoníku měnit dvoustranné právní úkony (§ 493, § 516 odst. 1, § 570 odst. 1 obč. zák.“), tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů – dále jen „obč. zák.“. Podle odvolacího soudu v současné době – vzhledem k právě citovaným ustanovením občanského zákoníku – neexistuje ustanovení zákona umožňující změnu v právním vztahu nájmu bytu založeném nájemní smlouvou jinak než dohodou účastníků (jejich souhlasnou vůlí); proto nelze takovou změnu provést ani rozhodnutím soudu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního závěru, že zákon neumožňuje soudu vydat v daném případě rozhodnutí, jímž by došlo ke změně právního vztahu nájmu bytu založeného nájemní smlouvou v otázce výše nájemného. V této souvislosti poukázal na závěry „nálezu Ústavního soudu č. 84/2003“ (nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 19. března 2003, sp. zn. Pl. ÚS 2/03, uveřejněného pod č. 41 ve svazku č. 29 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod č. 84/2003 Sb.) a–v souladu s ním – namítl, že „pokud by se některá ze smluvních stran obrátila ve věci nájemného na příslušný soud; jednalo by se o případy sporu o výši nájemného, zejména kdyby se pronajímatel domáhal nájemného ve výši obvyklé …, v takových případech by však nešlo o zvýšení nájemného v pravém slova smyslu“. Dále – opět s odkazem na citovaný nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 84/2003 Sb. – uvedl, že „základem nájemního vztahu je buď skutečný nebo alespoň hypotetický konsensus obou smluvních stran kromě dalšího v otázce ceny (tj. nájemné stanovené dohodou nebo obvyklé, in eventum tržní). U nájemních smluv, u nichž bylo nájemné regulováno zejména maximální cenou, však vznikla specifická situace. Jak již Ústavní soud podrobně popsal v nálezu č. 528/2002 Sb., nájem bytu se transformoval z práva osobního užívání bytu, které se vyznačovalo tím, že mělo quasi vlastnický charakter, přičemž vznikalo přidělením bytu a výše úhrady v naprosté většině nevznikla na základě svobodné dohody smluvních stran, ale byla úředně stanovena (k tomu podrobněji např. Češka, Z., a kol.: Občanský zákoník, komentář, Díl I., Panorama, Praha 1987, str. 539 a násl.). Zmíněná transformace osobního užívání na \"klasický\" nájem byla nedokonalá, neboť nájemní vztah si zachoval řadu rysů právního vztahu předchozího, což se projevilo jak vysokým stupněm ochran nájemníků normami občanského práva, tak i regulací výše nájemného. Oba tyto faktory pak společně způsobily, že v řadě oblastí České republiky nelze hovořit o hypotetickém konsensu smluvních stran (spíše se často jedná o hlubokou disharmonii)“ Současně odkázal na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1575/99 a – opět v souladu s ním – zdůraznil, že projev vůle lze za určitých podmínek nahradit soudním rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce v dovolání opakuje námitky, s nimiž se již soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly. Poukázala rovněž na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v obdobné věci, zdůraznila, že tento soud ve svém rozhodnutí uložil žalovanému státu řešit tuto vadu právní úpravy novou vnitrostátní úpravou nájemného, a uvedla, že tento celospolečenský problém nelze řešit jednotlivou žalobou. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. února 2005, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí na právním závěru, že soud nemůže – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – vydat (konstitutivní) rozhodnutí ohledně výše nájemného z bytu. Dovolatel správnost tohoto právního závěru v dovolání napadl. Napadené rozhodnutí by proto mohlo být rozhodnutím zásadního právního významu (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř.). Z posléze uvedených důvodů však nelze pro posouzení uvedené otázky shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a tudíž ani dovolání přípustným.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, dovodil, že nájemní poměr je vztahem závazkovým, který podle § 493 obč. zák. nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud občanský zákoník nestanoví jinak, že jednostrannou změnu výše nájemného z bytů – jak předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák. – může stanovit zvláštní právní předpis, který však v současné době neexistuje, že občanský zákoník (a ani jiný zákon) neumožňuje soudu do závazkového nájemního vztahu zasáhnout změnou některé z jeho obsahových složek, včetně výše nájemného, a že toto oprávnění přísluší moci zákonodárné a výkonné, do níž obecné soudy nejsou oprávněny se vměšovat, popřípadě ji suplovat (srov. čl. 2 odst. 1, 3 Ústavy). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále mimo jiné uvedl, že vyhláškou č. 176/1993 Sb. (zrušenou ke dni 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb.) Ministerstvo financí stanovilo podle § 20 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 28. června 1994, způsob určení maximální výše nájemného z bytu a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a způsob sjednávání a placení nájemného a cen služeb mezi pronajímatelem a nájemcem. Smlouva o nájmu bytu je smlouvou úplatnou a dohoda o nájemném musí být její součástí (§ 686 odst. 2 obč. zák.). Pokud ustanovení § 671 odst. 1 obč. zák. stanoví, že v případě nedostatku ujednání o výši nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, uplatní se toto ustanovení pouze v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro kterou platí zvláštní úprava (§ 685 a násl. obč žák.). Dohoda o nájemném nemůže být jednostranně měněna, pokud to zvláštní předpis nestanoví (viz § 696 odst. 1 obč. zák.) nebo pokud se tak smluvní strany nedohodly. Taková dohoda musí obsahovat jasně stanovené podmínky, za kterých buď pronajímatel nebo nájemce mohou jednostranně výši nájemného změnit. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal protiústavní vyhlášku č. 176/1993 Sb., která upravovala regulaci nájemného pouze s několika výjimkami, kde se mohlo uplatnit tržní nájemné, a z tohoto důvodu ji i zrušil, vzniká otázka, podle jakého právního předpisu (i po zrušení výměrů Ministerstva financí č. 01/2002 a č. 06/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb., o cenovém moratoriu, které měly situaci řešit po přechodnou dobu) se bude výše nájemného řídit, protože připravovaný zákon o nájemném zatím nebyl přijat. Jestliže byla po vzniku práva osobního užívání, popřípadě po jeho transformaci na nájem, cena nájmu a plnění poskytovaných s užíváním bytu regulována právními předpisy, je třeba z tohoto stavu vycházet, dokud nebude přijat příslušný speciální předpis, jehož existenci předpokládá § 696 odst. 1 obč. zák. Ani skutečnost, že tyto právní předpisy byly později jako protiústavní zrušeny, na uvedeném závěru nemůže nic změnit (viz § 71 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena). V citovaném rozhodnutí dovolací soud rovněž zdůraznil, že řešení současného konfliktu zájmů pronajímatelů a nájemců bytů způsobem, jejž zvolil žalobce, nepovažuje za možné též z toho důvodu, že by takovéto nahrazení činnosti moci zákonodárné a výkonné individuálním aktem moci soudní – bez současných dalších opatření řešících dopad do sféry uspokojování základní potřeby bydlení u ekonomicky slabších vrstev obyvatelstva – vedlo k nepřijatelným sociálním důsledkům.

Z řečeného vyplývá, že otázka předestřená dovolacímu přezkumu byla již dovolacím soudem vyřešena a že odvolací soud se při řešení uvedené otázky od tohoto řešení neodklonil.

Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, 150 a § 151 odst. 1 o.s.ř. a žalované náhradu nákladů dovolacího řízení (nákladů vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání) nepřiznal. Důvody hodné zvláštního zřetele (ve smyslu § 150 o.s.ř.) spatřuje – shodně s odvolacím soudem – v okolnostech daného případu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. října 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v.r. předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru