Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1670/2017Usnesení NS ze dne 18.07.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.1670.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3225/17 ze dne 14.11.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1670/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou v právní věci žalobce P. B., R. u J. n. N., zastoupeného Mgr. Jiřím Bozděchem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, proti žalovaným 1. A. M., 2. D. M., 3. D. M., všech H. Č., zastoupeným Mgr. Vladimírem Nožkou, advokátem se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 58, o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 109/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. ledna 2016, č. j. 22 Co 380/2015-146, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám Mgr. Jiřího Bozděcha, advokáta se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, č. j. 22 Co 380/2015-146, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) ze dne 8. 4. 2015, č. j. 12 C 109/2014-83, ve znění usnesení ze dne 27. 4. 2015, č. j. 12 C 109/2014-91, ve výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost vyklidit tam specifikované nemovité věci (dále též jen „potvrzující výrok“), a zrušil výrok, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a v tomto rozsahu vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vymezení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se však v dovolání nenachází a nelze je zjistit ani z jeho obsahu [požadavek, aby právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak (než soudem odvolacím), není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, odmítl, či výše citované R 4/2014)].

Dovolatelé rekapitulují zjištění a právní hodnocení soudů obou stupňů, nesouhlasí především s jejich skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování, právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňují zejména prostřednictvím skutkových námitek. Uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, tj. nesprávné právní posouzení věci, pak žádnou otázku v dovolání nevymezili. Jen pro úplnost lze dodat, že případné výhrady a nesouhlas s pravomocným usnesením o příklepu vydaným v exekučním řízení jsou v řízení o vyklizení nevýznamné, neboť v tomto řízení již nelze přezkoumat jeho správnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3717/2013, uveřejněné pod číslem 42/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože dovolání trpí vadami (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jež nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první (ve spojení s § 243f odst. 3) o. s. ř. dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 18. července 2017

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru