Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1568/2003Usnesení NS ze dne 11.03.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1568.2003.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

26 Cdo 1568/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. P., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 15 C 182/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2003, č.j. 56 Co 200/2003-56, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3. 2003, č.j. 15 C 182/2002-31 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 31. 10. 2002, č.j. 15 C 182/2002-10, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2003, č.j. 56 Co 16/2003-21, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na vyklizení žalovaného z bytu č. 5 o velikosti 1+3 s příslušenstvím, ve druhém poschodí domu č.p. 666 v ulici V. 9 v K. V. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 5. 2003, č.j. 56 Co 200/2003-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobci náleží 1542/3158 spoluvlastnického podílu na předmětném domě, že podle dodatku ke smlouvě o sdružení V.9, K. V. ze dne 7. 3. 2001 je z tohoto titulu oprávněn nakládat s předmětným bytem, že žalovaný tento byt užívá od roku 1983 (na základě rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu do osobního užívání a dohody o odevzdání a převzetí bytu) a že žalobce (jako pronajímatel) uzavřel dne 15. 12. 2001 se žalovaným (jako nájemcem) smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále „předmětná nájemní smlouva“), v jejímž článku II. bylo uvedeno: „Nájem se uzavírá od 1. prosince 2001 na dobu určitou do 30. 8. 2002 z důvodu splacení závazku, který má nájemce vůči pronajímateli. V případě splacení závazku do uvedeného termínu bude jednáno o změně této smlouvy“. Dále vycházely ze zjištění, že žalovaný dlužil žalobci ke dni 15. 12. 2001 na nájemném částku 6.467,-Kč, kterou uhradil ve splátkách do 15. 6. 2002, avšak žalobce odmítl o změně smlouvy jednat a vyzval žalovaného, aby byt vyklidil do 30. 8. 2002. Soudy obou stupňů dovodily, že účastníci si vykládali smluvní ujednání obsažené v článku II. předmětné nájemní smlouvy odlišně, neboť zatímco žalobce jej chápal tak, že nájemní vztah žalovaného skončí ke dni 30. 8. 2002 (přičemž v rozporu s tím tvrdil, že smlouvu na dobu určitou by neuzavřel, nebýt existence dluhu žalovaného na nájemném), žalovaný předpokládal, že po splacení dluhu s ním bude uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou. Dospěly k závěru, že předmětná nájemní smlouva je neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost (§ 37 odst. 1 obč.zák.) ujednání obsaženého v článku II. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že „pokud ujednání v prvé části směřovalo k uzavření doby nájmu na dobu určitou, obsahovalo uvedení důvodu spočívajícího ve splacení závazku nájemcem vůči pronajímateli, … tento důvod je v další větě povýšen na podmínku, za jejíhož splnění bude jednáno o změně této smlouvy“. Bližší podmínky, za kterých o změně smlouvy mělo být jednáno, však nejsou ve smlouvě obsaženy; ujednání není proto srozumitelné a určité a účastníci nemohli mít v době uzavření smlouvy povědomí, jaké konkrétní právní vztahy touto smlouvou zakládají. Odvolací soud shledal předmětnou nájemní smlouvu neplatnou i podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy; poukázal přitom na to, že žalobce usiloval o vyklizení předmětného bytu za účelem provedení jeho rekonstrukce, a že si při uzavírání smlouvy musel být vědom toho, jaké by měla důsledky na postavení žalovaného jako nájemce. Zatímco totiž před uzavřením smlouvy svědčilo žalovanému právo nájmu na dobu neurčitou, ocitl by se (při výkladu článku II. zastávaném žalobcem) po datu 31. 8. 2002 „v postavení bezdomovce“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a v němž uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje dovolatel z toho, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem; konkrétně označuje právní otázku, zda ujednání obsažené v předmětné nájemní smlouvě je nesrozumitelné, a právní otázku neplatnosti tohoto ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho právního závěru o neplatnosti ujednání obsaženého v článku II. smlouvy pro nesrozumitelnost (§ 37 obč.zák.) a namítá, že „není podstatné, jak subjektivně chápou uvedené ujednání účastníci smlouvy“. Vyjadřuje názor, že „obě věty v čl. II. smlouvy spolu nesouvisí a je nutno je vykládat zcela odděleně“, že znění „první věty“ (v níž je jednoznačně uvedeno, že důvodem sjednání nájmu na dobu určitou je splacení dluhu na nájemném) muselo být žalovanému srozumitelné, a že žalovaný s jejím zněním souhlasil, neboť by jinak „riskoval následek výpovědi z nájmu bytu“ podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. Dovolatel dále dovozuje, že „druhá věta“ vyjadřuje toliko „závazek o možném jednání o změně nájemní smlouvy“, a že žalovaný neučinil nic pro to, aby vyvolal jednání o změně smlouvy. Namítá dále, že odvolací soud posoudil rozpor smlouvy s dobrými mravy na základě „řady záměrů žalobce, jak by s předmětným bytem mohl naložit“. Dovolatel má za to, že „skutečný úmysl žalobce, jímž byl veden k uzavření nájemní smlouvy ze dne 15. 12. 2001, může být zkoumán pouze k tomuto datu“, a že jiný důkaz o důvodech uzavření této smlouvy než ten, který byl uveden v čl II., nebyl předložen. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřuje dovolatel v tom, že závěr odvolacího soudu, že žalobce vytvořil podmínky pro to, aby se žalovaný stal „bezdomovcem“, nemá oporu v provedených důkazech; v této souvislosti namítá, že právě tím, že žalovanému půjčil peníze na zaplacení dlužného nájemného, zabránil tomu, aby mu byla dána výpověď z nájmu bytu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen.

Žalovaný (nezastoupen advokátem) ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není přípustné a navrhl, aby bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241, § 241a odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně, jako v rozsudku ze dne 31. 10. 2002, č.j. 15 C 182/2002-10, zrušeném usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2003, č.j. 56 Co 16/2003-21, tj. žalobu na vyklizení žalovaného zamítl.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Jak je patrno z obsahu dovolání, spatřuje dovolatel naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. především v nesprávnosti závěru odvolacího soudu o neurčitosti projevu vůle účastníků obsaženého v čl. II. předmětné nájemní smlouvy. Jak již bylo uvedeno výše, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je omezena toliko na otázky právní, na právní posouzení věci odvolacím soudem.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomoci výkladu projevu vůle, jde o skutkové zjištění.

Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků předmětné nájemní smlouvy, je otázkou skutkovou. Pokud tedy dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu poukazem na to, co bylo obsahem ujednání účastníků obsaženého v čl. II. smlouvy, a jak měla být jejich vůle interpretována, zpochybňuje skutkový (nikoliv právní) závěr odvolacího soudu.

Se zřetelem k uvedenému nemůže přípustnost dovolání v dané věci založit ani otázka neplatnosti uvedeného ujednání pro rozpor s dobrými mravy, neboť námitky směřující proti závěru odvolacího soudu ve vztahu k této otázce mají charakter námitek skutkových (týkajících se obsahu vůle žalobce, resp. pohnutek, které jej vedly k uzavření předmětné nájemní smlouvy).

Pokud pak dovolatel z neúplnosti (nesprávnosti) skutkových zjištění dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobci právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. března 2004

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru