Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 155/2013Usnesení NS ze dne 27.11.2013

HeslaByty družstevní
Společný nájem bytu manžely
Vydržení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.155.2013.1
Dotčené předpisy

§ 703 odst. 2 obč. zák.

§ 134 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 305/14 ze dne 11.06.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 155/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně R. F., P., zastoupené Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 394/17, proti žalovanému Ing. P. K., L., zastoupenému Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Liberec IV – Perštýn, Moskevská 637/16, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a vypořádání členského podílu v družstvu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 414/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. srpna 2012, č.j. 29 Co 175/2012-154, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 8. 2012, č. j. 29 Co 175/2012-154, potvrdil rozsudek ze dne 24. 10. 2011, č. j. 12 C 414/2009-117, kterým Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) výrokem I. zrušil společný nájem účastníků k družstevnímu bytu o velikosti 3+1 ve 4. podlaží budovy, v části obce L., na adrese L., postavenému na p. č. 712/57, k. ú. R. u L. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“), výrokem II. určil, že výlučným nájemcem předmětného bytu a členem Bytového družstva Hanychov (dále jen „Družstvo“) se stává žalovaný a výrokem III. rozhodl, že o výši vypořádacího podílu a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném.

Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně okolností rozhodných pro posouzení vzniku práva společného nájmu účastníků k předmětnému (tehdy nedružstevnímu) bytu a posléze práva společného nájmu družstevního bytu i jejich společného členství v Družstvu, jakož i ohledně posouzení otázky platnosti dohody o převodu členských práv a povinností v Družstvu uzavřené mezi žalovaným a R. K., včetně otázky případného vydržení členských práv a povinností jmenovanou. Přisvědčil i jeho právnímu závěru, že účastníkům vzniklo za trvání manželství (v roce 1988) právo společného užívání (nedružstevního) bytu manžely, které se ze zákona (§ 871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném k 1. 1. 1992) změnilo na jejich právo společného nájmu bytu, že toto právo nezaniklo v červenci roku 1999 trvalým opuštěním společné domácnosti žalobkyní (tato z bytu odešla jen na přechodnou dobu, vrátila se do něho a došlo k obnovení manželského soužití účastníků), a že se následně – ve shodě se závěry vyjádřenými např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003 – transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a současně vzniklo jejich společné členství v Družstvu. Odvolací soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že dohoda o převodu členských práv a povinností v Družstvu, uzavřená dne 3. 2. 2004 (Družstvem vzata na vědomí dne 5. 2. 2004) mezi žalovaným a dcerou účastníků R. K. (dále též „Dohoda“) je absolutně neplatná pro nedostatek podstatných náležitostí. Dovodil dále – na základě zjištění učiněných soudem prvního stupně – že jmenovaná nenabyla právo k členskému podílu ani vydržením (§ 134 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.), a to především pro nedostatek dobré víry. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011, konstatoval, že možnost vydržení členských práv v bytovém družstvu předpokládá, že se držitel chopí jak individuálních práv a povinností ve vztahu ke konkrétnímu bytu, včetně práva nájmu bytu, tak i členských práv, příslušejících každému členu družstva, jež se ke konkrétnímu bytu neupínají; k tomu však v dané věci ze strany dcery účastníků nedošlo. Zaujal názor, že na vydržení členských práv a povinností v bytovém družstvu se vztahuje desetiletá vydržecí doba; ta však v souzené věci dosud neuběhla, takže R. K. se na základě Dohody členkou Družstva a nájemkyní předmětného bytu nestala. Pokud jde o výpověď z nájmu bytu, datovanou dne 18. 5. 2012, danou Družstvem účastníkům (pro neplacení nájemného a úhrad za služby), považoval ji – s ohledem na postavení žalovaného jako předsedy Družstva – za účelovou; navíc dosud neuběhla výpovědní lhůta. Odvolací soud uzavřel, že ke dni vyhlášení jeho rozsudku právo společného nájmu účastníků k předmětnému družstevnímu bytu trvalo, a proto je zrušil; dalším nájemcem bytu a členem Družstva určil (z důvodů uvedených v odůvodnění svého rozsudku) žalovaného.

Dovolání podané žalovaným proti rozsudku odvolacího soudu, vydanému dne 22. srpna 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o.s.ř.”).

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Dovolatelem označené otázky však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají.

Dovolateli především nelze přisvědčit, že otázka délky vydržecí doby u členských práv a povinností v bytovém družstvu nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena. Již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011 (na něž ostatně sám v dovolání poukazuje), byl vyjádřen právní názor, že práva a povinnosti spojená s členstvím (členským podílem) v bytovém družstvu lze vydržet jako věc movitou; z toho logicky vyplývá, že vydržecí doba činí tři roky (srov. § 134 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.). K právnímu názoru vyjádřenému v citovaném rozhodnutí se přihlásil Nejvyšší soud dále např. ve svých rozhodnutích ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2398/2010 a ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3324/2012.

Byť lze přisvědčit dovolateli v tom, že odvolací soud pochybil, pokud dovodil, že vydržecí doba je v případě vydržení členství v bytovém družstvu desetiletá, obstojí jeho závěr, že v dané věci nedošlo k nabytí členských práv v Družstvu R. K. vydržením, a to pro nedostatek dobré víry. Jak uvedl Nejvyšší soud v již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2938/2010 (na něž odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud), chopí-li se totiž někdo držby členského podílu (členských práv a povinností) na základě smlouvy neplatné z toho důvodu, že její předmět není dostatečně určitý (o kterýžto případ šlo i v souzené věci), nemůže být zásadně vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je majitelem tohoto členského podílu (členem družstva), a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí členského podílu postačuje. Pro úplnost lze pak podotknout, že ani případným vydržením členských práv a povinností v bytovém družstvu by R. K. nenabyla právo nájmu k předmětnému (družstevnímu) bytu, a to z důvodů, jež jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění již zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3324/2012. Názor dovolatele, že jmenovaná se stala nájemkyní bytu a že on není ve věci pasivně věcně legitimován, nemůže proto obstát.

Přípustnost dovolání v dané věci nemůže založit ani otázka náležitostí trvalého opuštění společné domácnosti, neboť obsahově směřuje proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel. Jak již bylo uvedené výše, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř., se při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřihlíží.

Rovněž tak otázka transformace práva společného nájmu nedružstevního bytu na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a současně vzniku společného členství manželů v družstvu (byť jde o otázku právní) přípustnost dovolání v souzené věci nezakládá, neboť jde o otázku, jejíž výklad se v judikatuře dovolacího soudu ustálil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněné pod č. R 43/2006, dále např. jeho rozhodnutí z 25. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 780/2006, ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3446/2007, a ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2103/2012), přičemž rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s uvedenou judikaturou.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže založit ani námitka dovolatele, že otázka vydržení členských práv a povinností byla posouzena v rozporu se zásadou dvojinstančnosti. V této souvislosti je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu. Ostatně skutkové okolnosti rozhodné pro právní posouzení uvedené otázky byly tvrzeny (prokázány) již v řízení před soudem prvního stupně a účastníci (tedy i dovolatel) měl možnost se k nim skutkově i právně vyjádřit.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. listopadu 2013

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru