Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 154/2002Usnesení NS ze dne 30.01.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.154.2002.1
Dotčené předpisy

§ 239 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 154/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ J. K. a B/ J. K. proti žalovanému J. K., o vyklizení bytu a přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 253/99, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. prosince 2000, č. j. 12 Co 984/2000 - 25, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 5. 2000, č.j. 11 C 253/99 - 14, zastavil řízení o vyklizení bytu a o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobcům. Své rozhodnutí, opřené o ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř., odůvodnil soud prvního stupně tím, že podání žalobců (žaloba) nebylo přes výzvu předsedy senátu opraveno, a v řízení tak nelze pro tento nedostatek pokračovat. Podle názoru okresního soudu nesplnili žalobci (přes poučení, jehož se jim ze strany soudu dostalo) řádně svou povinnost tvrzení, jejich vylíčení rozhodných skutečností bylo vnitřně rozporné a v dané věci nebylo možno určit, „který žalobní petit je primární, a který eventuální“.

K odvolání obou žalobců Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 22. 12. 2000, č. j. 12 Co 984/2000 - 25, výrokem označeným I. potvrdil usnesení okresního soudu, výrokem označeným II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení, a výrokem označeným III. vyslovil (na návrh žalobců), že proti svému rozhodnutí připouští dovolání. V odůvodnění se podrobně zabýval právní problematikou spojenou s aplikací § 43 odst. 1 a 2, § 79 odst. 1 o. s. ř. a problematikou tzv. eventuálního petitu, a uvedl, že se ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, který řízení podle § 43 odst. 2 o. s. ř. zastavil. Výrok, jímž připustil dovolání, opřel odvolací soud o citaci ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. a zdůvodnil jej tím, že „přes obecnou judikaturu vyšších soudů v otázce náležitostí návrhu na zahájení řízení podle § 79 odst. 1 o. s. ř. nebyla tato konkrétní problematika možnosti použití eventuelního petitu právě ve vztahu k tomuto druhu řízení a v něm uplatněným nárokům zatím řešena“.

Proti usnesení krajského soudu podali oba žalobci dovolání, v jehož úvodní části odkázali (v souvislosti s přípustností dovolání) na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. a § 239 odst. 1 o. s. ř. Podrobně rekapitulovali průběh řízení, které předcházelo rozhodnutím soudů obou stupňů, reprodukovali obsah odůvodnění těchto rozhodnutí i obsah svých dosavadních procesních podání, a vyjádřili názor, že „pravdivě vylíčili veškeré skutečnosti v souladu s ... uloženou zákonnou povinností“, a že - vědomi si možnosti soudu „posuzovat podobné případy rozdílně“ - uvedli „v žalobě dva petity, odpovídající různým právním vyhodnocením dané skutkové situace“. Podle jejich přesvědčení šlo „v podstatě o dva žalobní návrhy soustředěné do jedné žaloby“ a soud mohl (po dokazování) „jednomu petitu vyhovět a druhý petit zamítnout“. Vycházejíce z této argumentace dovolatelé navrhli, aby se dovolací soud zabýval „otázkou použití dvou petitů v jedné žalobě“, aby napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil „se závazným právním názorem provést důkazní řízení a o věci meritorně rozhodnout bez další úpravy žalobního návrhu“.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání, jež co do přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ a § 239 odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelů podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a v zásadě má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Z obsahu dovolání se podává kritika právního názoru odvolacího soudu na projednatelnost žaloby, a je tedy uplatněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve vztahu k tvrzení, že přípustnost dovolání plyne i z ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., neobsahuje dovolání konkretizaci dovolacího důvodu (§ 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ustanovení § 237 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., které dovolatelé výslovně zmiňují, je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž účastníkovi znemožnil realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy), a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, po pořadovým číslem 27, a ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, po pořadovým číslem 49). V daném případě se výtky, jež žalobci ve svém dovolání adresují odvolacímu soudu, netýkají jeho postupu v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí, ale vztahují se právě k tomuto - podle názoru dovolatelů nesprávnému - rozhodnutí. S odkazem na oba posledně citované judikáty je nutné zdůraznit, že rozhodnutí je volním projevem, odrážejícím myšlenkové závěry, k nimž soud dospěl zhodnocením skutečností vyšlých v průběhu řízení najevo, zatímco „postupem soudu v průběhu řízení” (ve smyslu dikce § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) je činnost, jež vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Případné vady v postupu soudu při samotném rozhodování mohou být v dovolacím řízení přezkoumány jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

Pokud tedy dovolatelé skutečně hodlali uplatnit dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. prostřednictvím tvrzení, že jsou naplněny předpoklady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., dovolací soud neshledává, že by byl tento důvod skutečně opodstatněn, a že by tím byla dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Zároveň konstatuje, že nezjistil ani jiné tzv. zmatečnostní vady podle § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží z úřední povinnosti.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež má formu usnesení, upravuje v prvé řadě ustanovení § 238a o. s. ř. O žádný z případů v tomto ustanovení vyjmenovaných však v daném případě nejde (a žalobci se jich ani nedovolávají). Použitelnost ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. nepřichází v úvahu již proto, že napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a dovolání nelze podřadit ani ustanovením § 238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř.

Zbývá tak posoudit podmínky přípustnosti dovolání určené v § 239 odst. 1 o. s. ř., kterým rovněž - s odkazem na výrok odvolacího soudu - dovolatelé argumentují.

Ustanovení § 239 o. s. ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, tím, že musí jít o usnesení ve věci samé, a to bez zřetele k tomu, jde-li o případ, kdy vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku zvažuje odvolací soud (§ 239 odst. 1 o. s. ř.) nebo kdy tak činí - za splnění podmínek uvedených v § 239 odst. 2 o. s. ř. - soud dovolací.

Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 61 - dále jen „R 61/1998“).

V řízení, v němž je soud povolán rozhodnout spor o právo mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). V posuzovaném případě je tak „věcí samou“ požadavek žalobců na vyklizení bytu, resp. jejich další žalobní návrh na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, stejně jako napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který takové usnesení potvrdil, však řeší nikoli věc samu (vymezenou žalobou), nýbrž pouze jedinou - a to procesní - otázku, totiž zda lze v řízení pokračovat, jestliže je žaloba podle názoru soudu nesprávná nebo neúplná, a učinil-li tento soud úkony směřující k odstranění vad podání (§ 43 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Dovolatelé vycházejí z toho, že přípustnost dovolání je založena výrokem obsaženým v potvrzujícím usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky však již v citovaném judikátu R 61/1998 vyslovil právní názor, že rozhodnutím odvolacího soudu o přípustnosti dovolání není dovolací soud bez dalšího vázán. Zákon totiž neposkytuje odvolacímu soudu v tomto směru volné uvážení, jeho možnost vyslovit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je vázána na splnění zákonných předpokladů a dovolací soud je oprávněn správnost závěrů odvolacího soudu přezkoumat a vyvodit závěry z toho, že odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání v rozporu se zákonem. Oprávnění posoudit v každé věci přípustnost opravného prostředku je oprávněním soudu, který je povolán o tomto opravném prostředku rozhodnout. Jde-li o dovolání, náleží toto oprávnění Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu funkčně příslušnému pro dovolací řízení (§ 10a o. s. ř.).

Závěr, že usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, není usnesením odvolacího soudu ve věci samé, vede k úsudku, že dovolání proti němu nemůže být přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. Dovolacímu soudu tak nezbývá, než uzavřít, že přípustnost dovolání žalobců nemá oporu v žádném z procesních ustanovení, jež obecně přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu tedy toto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat posuzováním jeho důvodnosti.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému v dovolacím řízení nevznikly prokazatelné výlohy, k jejichž náhradě by jinak byli povinni dovolatelé, nesoucí procesní zavinění na tom, že jejich dovolání bylo odmítnuto.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2002

JUDr. Hana Müllerová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru