Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1536/2017Usnesení NS ze dne 27.06.2017

HeslaNájem
Dobré mravy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.1536.2017.1
Dotčené předpisy

§ 667 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1536/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Rodinného centra Smíšek, o. s., se sídlem v Jirnech, Akátová 657, IČO: 22865713, zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Belgická 276/20, proti žalovaným 1/ JUDr. Ing. Z. O., a 2/ P. T., zastoupeným JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Platnéřská 191/2, o zaplacení částky 427.241,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 275/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2016, č. j. 68 Co 383/2016-283, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, každému z nich jednou polovinou, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.762,- Kč k rukám JUDr. Moniky Novotné, advokátky se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Platnéřská 191/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobce (dřívější nájemce mimo jiných nemovitostí i budovy č. p. 74 na pozemku parc. č. 182 v k. ú. S. u Ř., obci Ř., zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 208 vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha-východ – dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se – po změně skutkových tvrzení – domáhal, aby mu žalovaní (spoluvlastníci a dřívější pronajímatelé předmětného domu) zaplatili částku 427.241,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku úprav jím provedených za trvání nájemního poměru zvýšila hodnota domu ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. června 2016, č. j. 13 C 275/2013-256, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. listopadu 2016, č. j. 68 Co 383/2016-283, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů zjistil mimo jiných i následující skutečnosti. Dne 24. listopadu 2010 uzavřeli žalovaní jako pronajímatelé a žalobce jako nájemce nájemní smlouvu (na dobu určitou od 1. prosince 2010 do 30. listopadu 2015), jejímž předmětem učinili mimo jiných nemovitostí i předmětný dům (dále jen „Nájemní smlouva“), který si žalobce spolu s dalšími nemovitostmi pronajal za účelem provozování soukromé mateřské školy. V čl. 5.1. Nájemní smlouvy se účastníci rovněž dohodli, že nájemce „na vlastní náklady provede úpravy pro provozování soukromé mateřské školy, které v případě ukončení nájmu uplynutím této smlouvy přecházejí do vlastnictví Pronajímatele, v případě ukončení smlouvy ze strany Pronajímatele má Nájemce nárok na úhradu nákladů, které k úpravám prokáže řádnými daňovými doklady s tím, že tento nárok Nájemce zaniká v případě výpovědi podané Pronajímatelem z důvodu neplacení nájemného a dále z důvodu ukončení činnosti Nájemce“. Nájemní poměr byl ukončen ke dni 31. března 2012 výpovědí žalovaných ze dne 24. února 2012 z důvodů opakovaného neplacení nájemného žalobcem. V předávacím protokolu ze dne 2. dubna 2012 (dále jen „Předávací protokol“) je na poslední straně ručně dopsána věta: „Výši zhodnocení či znehodnocení určí znalec z oboru stavebnictví – p. Zdeněk Peška“ a současně přeškrtnuty strojem psané věty: „Pronajímatel po určení výše zhodnocení nemovitosti k okamžiku skončení nájmu uhradí náklady se zhodnocením nemovitosti spojené. Výši určí znalec z oboru stavebnictví.“ Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že žalobce nemá právo na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota předmětného domu (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.), neboť účastníci si vzájemná práva a povinnosti týkající se změn na pronajaté věci ujednali odchylně od dispozitivních ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. Ujednáním obsaženým v Nájemní smlouvě i v Předávacím protokolu totiž vyloučili možnost nájemce domáhat se po ukončení nájemního vztahu protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota předmětného domu, která by mu jinak náležela podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.; pronajímatelé se zavázali výlučně k úhradě nákladů spojených se stavebními úpravami domu (podle řádných daňových dokladů) po skončení nájmu z jejich strany, avšak vyjma případů, kdy nájem bude ukončen z jejich strany z důvodů neplacení nájemného a ukončení činnosti nájemce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dovolatel) dovolání, k němuž se žalovaní prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin je dovolání zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), neboť dovolatelem nastolená otázka (zda lze dohodou smluvních stran vyloučit aplikaci ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.) byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v souladu a nejde o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Především však nelze přehlédnout, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za této situace se dovolací soud nezabýval dovolacími námitkami směřujícími proti způsobu, jakým soud prvního stupně vyložil obsah vůle smluvních stran projevené v Nájemní smlouvě a v Předávacím protokolu. Těmito námitkami totiž dovolatel neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilý důvod (nesprávná skutková zjištění a ani vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem – viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu. Uvedené se týká i dovolacích námitek vztahujících se k doručení výpovědi žalovaných z nájmu žalobce k předmětné nemovitosti a ke způsobu, jakým bylo prováděno dokazování.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“).

Již v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2758/2012, Nejvyšší soud dovodil, že vypořádat investice nájemce provedené na pronajaté věci se souhlasem pronajímatele je účelem jak ustanovení § 667 odst. 1 věty druhé obč. zák., tak také ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák., avšak každé z nich upravuje jiný nárok. Rozlišovací kritérium mezi těmito nároky spočívá – po skutkové stránce – v tom, že v případě nároku majícího základ v ustanovení § 667 odst. 1 věty druhé obč. zák. se pronajímatel zavázal, že nájemci uhradí náklady vynaložené na změnu pronajaté věci, kdežto v případě nároku vycházejícího z ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. vůči němu takový závazek nepřijal.

Otázkou možnosti vyloučení aplikace ust. § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. dohodou smluvních stran se dovolací soud rovněž zabýval a opakovaně dovodil (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C 5276, C 5278 a C 5279 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), že ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy odchylné ujednání; proto nelze takové jiné ujednání kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle § 574 odst. 2 obč. zák. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích ze dne 19. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 2893/2007, ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006, ze dne 25. května 2011, sp. zn. 26 Cdo 5366/2008, a ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012, a sdílí je i v poměrech souzené věci.

Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že dovolateli nesvědčí právo podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák., tedy právo na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota předmětné nemovitosti. Především nelze ztratit ze zřetele, že podle zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného) se v Nájemní smlouvě dovolatel zavázal uskutečnit změny na předmětném domě na vlastní náklad a že žalovaní (pronajímatelé) se zavázali jen k úhradě takto vynaložených nákladů, a to tehdy, kdy nájemní vztah bude ukončen výpovědí z jejich strany, avšak s výjimkou případů, kdy k ukončení nájemního vztahu dojde výpovědí žalovaných z důvodu neplacení nájemného a dále z důvodu ukončení činnosti nájemce (viz čl. 5.1. Nájemní smlouvy). Měl-li tedy podle citovaného ujednání dovolatel uskutečnit změny předmětu nájmu na „vlastní náklady“ (s výjimkou případů, kdy by nájemní vztah byl ukončen výpovědí ze strany žalovaných z jiných důvodů než neplacení nájemného a ukončení činnosti nájemce), je tím bezpochyby vyloučena jeho možnost domáhat se v tomto konkrétním případě po ukončení nájmu kompenzace takto vynaložených nákladů ve smyslu § 667 odst. 1 věty druhé obč. zák.; tím spíše pak nemůže po skončení nájmu požadovat protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci v důsledku jím provedených změn ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.

Ve vztahu k nastolenému „posouzení věci (soudy obou stupňů) v hrubém rozporu s dobrými mravy“, lze dodat, že ohledně této otázky dovolatel v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikoval údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu (nedostatek), pro nějž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (resp. jeho části). Má-li být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že – jak dovolatel avizoval v úvodu dovolání – napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrna nejen otázka hmotného práva, o níž jde, nýbrž i "ustálená rozhodovací praxe", od níž se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovolání podává „v plném rozsahu proti všem výrokům“ napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k uvedeným výrokům v dovolání schází nejen relevantní vylíčení předpokladů přípustnosti; dovolatel totiž ve vztahu k nim neuplatnil ani žádné dovolací námitky.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 27. června 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru