Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 152/2013Usnesení NS ze dne 06.05.2013

HeslaSmlouva nájemní
Vyklizení bytu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.152.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 685 odst. 1 obč. zák.

§ 685 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 152/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Sdružení G 105, se sídlem v Brně – Židenicích, Gajdošova 105, IČ: 26605635, zastoupeného Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 96/18, proti žalovanému L. K., bytem v B., zastoupenému JUDr. Vilémem Kaprálem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 550/61, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 59/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 19 Co 68/2011-76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Libora Valenty, advokáta se sídlem v Brně, Křížová 96/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č. j. 30 C 59/2010-49, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci (Sdružení G 105, se sídlem v Brně – Židenicích, Gajdošova 105 – dále též jen „občanské sdružení“) do patnácti dnů od zajištění přístřeší „byt, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, nacházející se ve 2. podlaží domu v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 19 Co 68/2011-76, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že ke splnění vyklizovací povinnosti stanovil žalovanému lhůtu patnácti dnů od právní moci rozsudku; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném (v daném případě nezpochybnitelném) skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu sjednaný na dobu určitou skončil uplynutím této doby dne 31. března 2008. Poté uzavřel, že po uvedeném datu užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu a nic na tom nemění ani jeho případné členství v občanském sdružení (jemuž svědčí vlastnické právo k bytu), neboť to mu nájemní právo k bytu založit nemohlo; takovéto právo mu mohlo vzniknout pouze na základě nájemní smlouvy, kterou však účastníci po skončení nájemního poměru na dobu určitou již neuzavřeli.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. listopadu 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného, tj. ve výroku, proti němuž dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – evidentně nesměřuje. Dovoláním – opět s přihlédnutím k jeho obsahu – nebyly napadeny ani výroky o lhůtě k plnění a o nákladech řízení účastníků. Dovolání směřuje pouze proti výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti (dále jen „potvrzující výrok“). Pro úplnost zbývá dodat, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se vyklizovací povinnosti je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se bytové náhrady, a musí být proto zrušeno (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve výroku o vyklizovací povinnosti rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., který dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnil.

Již na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že dovoláním nebyla napadena správnost právního názoru, že nájemní vztah dovolatele k předmětnému bytu sjednaný na dobu určitou skončil uplynutím této doby dne 31. března 2008; proto tento závěr nemůže podléhat dovolacímu přezkumu a dovolací soud z něj musel vycházet. K uplatněným dovolacím námitkám pak uvádí, že zásadní význam postrádá dovolatelem předestřená (byť poněkud jinak formulovaná) právní otázka, zda mu případné členství v občanském sdružení (podobně jako členství v bytovém družstvu) a jeho účast na původně zamýšlené (avšak nedokončené) privatizaci bytů nacházejících se v předmětném domě založily nájemní právo k bytu. O zásadně právně významnou otázku totiž nejde, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné pod C 102 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V poměrech projednávané věci je pro zmíněnou právní otázku rozhodná právní úprava obsažená v ustanovení § 685 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 31. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). Podle tohoto ustanovení nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. Citovaná zákonná úprava stanoví originární (původní, neodvozený) způsob vzniku nájmu bytu a ohledně právní skutečnosti, jíž se tento právní vztah zakládá, nevzbuzuje – ani v laické veřejnosti – žádných pochybností; nájemní poměr k bytu totiž ve smyslu citovaného ustanovení vzniká zásadně na základě nájemní smlouvy jako dvoustranného právního úkonu uzavřeného mezi pronajímatelem a nájemcem, což platí – podle § 685 odst. 2 obč. zák. –iv případě nájmu družstevního bytu (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu z 2. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 3301/2010, z 10. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 3859/2010, a z 13. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012). Z uvedeného mimo jiné rovněž vyplývá, že právo nájmu družstevního bytu není automaticky spojeno s členstvím v bytovém družstvu (jinak řečeno každý člen bytového družstva nemusí být také nájemcem družstevního bytu), jak se snad dovolatel mylně domnívá. Nezakládá-li samotné členství nájemní právo k bytu členu bytového družstva, tím méně může toto právo bez dalšího příslušet členu občanského sdružení. V daném případě navíc nelze přehlédnout skutečnost, že stanovy občanského sdružení (čtené k důkazu soudem prvního stupně při jednání dne 8. prosince 2010 – srov. protokol o jednání na č. l. 47 a 48 spisu) nepřiznávaly jeho členům ani právo na uzavření smlouvy o nájmu bytu, jak je příznačné pro stanovy bytových družstev. Vzhledem k tomu nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že při právním posouzení věci nezohlednil „skutečnost, že na dovolatele má být pohlíženo jako na člena bytového družstva per analogiím“ (správně per analogiam).

K dovolatelově námitce, že „existence … vyklizení měla být (nejspíš eventuálně) vázána na vydání … jeho podílu na privatizaci“ (míněno zřejmě na zaplacení částky 139.000,- Kč, jíž se měl podle svého tvrzení podílet na koupi předmětného domu od statutárního města B. prostřednictvím občanského sdružení, které bylo pro tento účel založeno nájemci bytů v domě), zbývá dodat následující. Zmíněnou námitkou se dovolatel patrně dožaduje, aby na zjištěný skutkový stav bylo aplikováno ustanovení § 560 věty první obč. zák. Toto ustanovení přitom míří na případy, kdy jsou práva a povinnosti smluvních stran nejen vzájemná, nýbrž též vzájemně podmíněná, tj. kdy povinnost jedné strany je vázána na splnění vzájemné povinnosti druhé strany a jde tedy o tzv. synallagma (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2406/98, a dále např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. srpna 2000, sp. zn. 25 Cdo 2169/99, uveřejněného pod č. 19 v sešitě č. 2 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a z 22. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1164/2000, uveřejněného pod C 951 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). O takový případ se ovšem v souzené věci nejedná, neboť v řízení nevyšlo najevo, že by si účastníci sjednali jakékoliv vzájemně podmíněné závazky; jinak řečeno případné dovolatelovo právo na vrácení uvedené částky podléhá samostatnému právnímu režimu, který nemá žádnou souvislost s žalobcovým právem na vyklizení bytu dovolatelem.

Z uvedeného vyplývá, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace nelze přiznat napadenému rozsudku zásadní právní význam. Za této situace dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 378,- Kč představující 21 % DPH (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 6. května 2013

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru