Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1492/2001Usnesení NS ze dne 06.09.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1492.2001.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1492/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města L., proti žalované Z. D., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 C 761/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. listopadu 1999, č.j. 30 Co 404/99 - 34, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 18. 2. 1999, č.j. 10 C 761/98 - 9, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 5 o velikosti 1 + 2 s příslušenstvím, 2. kategorie, ve 3. podlaží domu čp. 323 v L., (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), kterou dal žalobce žalované. Současně rozhodl, že výpovědní lhůta činí tři měsíce a počne běžet prvým dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a že žalovaná (a všichni, kdo s ní v bytě bydlí) je povinna byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po poskytnutí přístřeší. V návaznosti na výsledek sporu pak žalované uložil, aby žalobci nahradila náklady řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dovodil, že žalované byla dána ze strany žalobce dne 15. 12. 1998 platná výpověď z nájmu předmětného bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., totiž proto, že žalovaná nezaplatila nájemné za byt za dobu delší než tři měsíce. Přiznání bytové náhrady toliko v podobě přístřeší mělo podle okresního soudu oporu v ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák.; jak soud dále konstatoval, nájemné bylo uhrazováno velmi nepravidelně po dlouhou dobu a pouze to, že v bytě společně se žalovanou bydlí i její jeden nezletilý syn (když další syn je zletilý), nezakládá důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jí měla být poskytnuta jiná bytová náhrada, než přístřeší.

K odvolání žalované, která se domáhala změny napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby, rozhodoval ve věci Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v L. Tento soud rozsudkem ze dne 3. 11. 1999, č.j. 30 Co 404/99 - 34, potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu v Liberci a žalovanou zavázal, aby žalobci nahradila náklady odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně shledal krajský soud správnými, stejně tak souhlasil i s jeho právním posouzením věci podle § 711 odst. 1 písm. d/ a § 712 odst. 5 obč. zák., když ani skutečnosti týkající se zdravotního stavu žalované (které byly prokázány v odvolacím řízení), nevedly podle jeho názoru k možnosti změnit byť i jen výrok o bytové náhradě, příslušející žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 1. 12. 1999, podala žalovaná dne 21. 12. 1999 dovolání, jímž se dožadovala zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Aniž by výslovně uvedla, ze kterého procesního ustanovení přípustnost dovolání dovozuje, argumentovala dovolatelka tím že „dovolání ... ve věci předmětného rozsudku ... má po právní stránce zásadní význam\", a vytýkala soudu, že jeho rozhodnutí je „nepřiměřeně tvrdé zejména s přihlédnutím k nezletilosti syna\", ale i s přihlédnutím k tomu, že žalobce se nesnažil problém řešit například dohodou o splátkách, ale žalobou, „ačkoliv situace žalované byla známa\". Zdůraznila, že dluh na nájemném splácela a tvrdila, že v době, kdy podává dovolání, je již vyrovnán. Vyslovila přesvědčení, že jí měl být přiznán nárok na „přidělení\" náhradního bytu, když přijaté řešení (označené dovolatelkou jako „toto jednání\") jí připadá příliš šablonovité bez ohledu na životní situaci, ve které se nikoliv vlastní vinou ocitla.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), v zásadě nepostrádá formální a obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř., a podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se jím uplatňuje způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud však především musel zkoumat, zda jde o dovolání přípustné, neboť toliko v takovém případě by mohl napadené rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Nejde ani o situaci předjímanou ustanovením § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 2. 1999 je jeho prvním rozsudkem ve věci, takže není naplněn předpoklad, že byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil). Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. v dané věci rovněž nejsou splněny, neboť odvolací soud výrokem svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil (§ 239 odst. 1 o. s. ř. ); protože pak žalovaná vůbec nepodala návrh, aby přípustnost dovolání byla vyslovena, schází základní předpoklad, za jehož naplnění může být dovolání shledáno přípustným podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Samotná okolnost, že dovolatelka - jak se z obsahu jejího dovolání naznačuje - je zřejmě přesvědčena o zásadním právním významu napadeného rozsudku, přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku nezakládá.

Zbývá tak posoudit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Dovolatelka ale žádnou z vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. netvrdí a přestože dovolací soud k nim přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), existence takové vady se nepodává ani z obsahu spisu.

Jestliže tedy přípustnost dovolání žalované nebylo možno opřít o žádné procesní ustanovení, které obecně přichází v úvahu, musel Nejvyšší soud toto dovolání odmítnout (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Žalovaná sice nese procesní zavinění na tom, že její dovolání muselo být odmítnuto, žalobci ale nevzešly prokazatelné náklady, k jejichž náhradě by byla podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. dovolatelka povinna. Této procesní situaci tak odpovídá výrok, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. září 2001

JUDr. Hana Müllerová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru