Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1465/2001Usnesení NS ze dne 29.08.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1465.2001.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1465/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně I. P., proti žalovanému J. G., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 179/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2001, č.j. 12 Co 426/2000 - 51, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 4. 2000, č.j. 11 C 179/99 - 24, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 2, sestávajícímu z kuchyně a 3 pokojů s příslušenstvím, I. kategorie, nacházejícímu se v přízemí domu č. p. 2371 v P. (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), výlučným nájemcem bytu určil žalovaného a zavázal žalobkyni předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalovanému do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Zároveň obvodní soud zamítl vzájemný návrh, jímž se žalovaný domáhal určení, že je výlučným nájemcem předmětného bytu, a rozhodl také o nákladech řízení. Soud prvního stupně dovodil, že účastníkům vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu, protože - jak v odůvodnění blíže vysvětlil - byt nemá charakter služebního bytu, že žalované nezaniklo „užívací právo\" trvalým opuštěním společné domácnosti, a že jsou naplněny předpoklady pro rozhodnutí podle § 705 odst. 1 obč. zák., protože účastníci se po rozvodu manželství nedohodli o dalším užívání bytu. Při rozhodování o určení dalšího nájemce bytu pak vzal v úvahu zásluhy žalovaného o získání předmětného bytu a okolnost, že z nového manželství, které žalovaný uzavřel, se narodilo nezletilé dítě, zatímco manželství účastníků bylo bezdětné.

K odvolání obou účastníků, jímž byl napaden rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku zamítajícího vzájemnou žalobu, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2001, č.j. 12 Co 426/2000 - 51, změnil rozsudek obvodního soudu ve „výroku\" (správně ve „výrocích\") o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu tak, že žalobu zamítl. Potvrdil výrok o nákladech prvostupňového řízení, zavázal žalobkyni nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení a vyslovil, že „v zamítavém výroku zůstal rozsudek nedotčen\". Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - učinil závěr, že předmětný byt měl a má charakter služebního bytu, že proto k němu nemohlo vzniknout manželům (účastníkům) právo společného nájmu bytu, že právo nájmu svědčí toliko žalovanému, s nímž byla uzavřena nájemní smlouva, a že žalobkyně není aktivně legitimována k žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu manžely.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 4. 5. 2001 dovolání s tím, že tak činí „v zákonné dvouměsíční lhůtě\". Přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a odůvodnila je - s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. - tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Toto nesprávné právní posouzení spatřovala v právním závěru odvolacího soudu o charakteru předmětného bytu jakožto bytu služebního a v jeho právních závěrech z toho vyplývajících (že žalobkyni nikdy nevzniklo právo nájmu, resp. že účastníkům nevzniklo právo společného nájmu k tomuto bytu). V dovolání pak podrobně odůvodnila, z jakých důvodů považuje uvedené právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, za nesprávné, a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) musel řešit otázku, zda má o dovolání žalobkyně rozhodnout podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.\" (tato účinnost nastala dne 1. 1. 2001), anebo podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění po 1. 1. 2001 (tj. ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) vydal své rozhodnutí dne 11. 4. 2000, a že proto nemohl aplikovat jiná procesní ustanovení než ta, která byla součástí občanského soudního řádu do 31. 12. 2000. Městský soud v Praze sice o odvolání obou účastníků proti prvostupňovému rozsudku rozhodl dne 21.2. 2001, musel se ale řídit přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (viz část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.) - to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. dále platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „občanský soudní řád\" nebo „o. s. ř.\"). Rozhodnutí odvolacího soudu, které chtěla žalobkyně učinit předmětem dovolacího přezkumu, bylo vydáno po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů\" ve výše vyloženém smyslu; z tohoto důvodu nelze v dovolacím řízení postupovat podle novelizovaného znění občanského soudního řádu, ale je nutno - neboť zákon č. 30/2000 Sb. to v citovaném přechodném ustanovení v části dvanácté, hlavě první, bodu 17. výslovně ukládá - aplikovat „dosavadní právní předpisy\". Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů se přitom rozumí nejen např. posuzování podmínek řízení, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, nýbrž i posuzování včasnosti dovolání včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod pořadovým číslem 81).

Včasné dovolání v této věci tak mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001), nikoli - jak se mylně domnívá dovolatelka - ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001).

Jak se podává z obsahu spisu, rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. 3. 2001, kdy byl doručen jak právnímu zástupci žalobkyně, tak právnímu zástupci žalovaného (srov. doručenky u č. l. 56 p. v.). Posledním dnem jednoměsíční dovolací lhůty byl proto den 9. 4. 2001 (pondělí) a dovolání, datované 3. 5. 2001 a podané u soudu prvního stupně dne 4. 5. 2001, je tedy zjevně opožděné.

Vycházeje z uvedených závěrů musel Nejvyšší soud toto dovolání podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. odmítnout, aniž se mohl zabývat jeho důvodností.

Dovolatelka nese procesní zavinění na tom, že její dovolání bylo odmítnuto, žalovanému však v řízení nevzešly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. právo. Tomuto procesnímu stavu odpovídá výrok, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2001

JUDr. Hana Müllerová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru