Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1439/2005Rozsudek NS ze dne 20.04.2006

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1439.2005.1
Dotčené předpisy

§ 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 159a odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1439/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Ing. V. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 344/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2005, č. j. 16 Co 359/2004-83, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č.j. 16 C 344/2001-35, uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizené žalobci předat dvě místnosti, každá o 19 m2 v přízemí vlevo od vstupu domu č.p. 222 v k.ú. H., které užívá jako byt č. 3 IV. kategorie 1+1 bez příslušenství (dále jen „předmětné prostory“); současně rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 28. 11. 2003, č.j. 53 Co 200/2003-49, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 27. 2. 2004, č.j. 16 C 344/2001-52, řízení pro nedostatek neodstranitelné podmínky (překážku věci pravomocně rozhodnuté) řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 13. 5. 2004, č.j. 16 Co 143/2004-61, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 8. 2004, č.j. 16 C 344/2001-70, znovu uložil žalovanému, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidil předmětné prostory a vyklizené je předal žalobci; dále rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně, vázaný právním názorem odvolacího soudu, již nezkoumal, zda projednání věci nebránila neodstranitelná překážka věci rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o.s.ř.) ve vztahu k již pravomocně skončenému řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedenému před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp.zn. 5 C 199/92 (dále jen „řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu“), neboť v projednávané věci byl uplatněn jiný nárok, a zvažoval, zda žalovaný užíval předmětné prostory po právu. V řízení bylo zjištěno, že žalobce nikdy neposkytl žalovanému souhlas s užíváním těchto prostor, přičemž dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 1. 10. 1964 byla neplatná, neboť ji dle § 154 obč. zák. v tehdejším znění nepředcházelo rozhodnutí o přidělení bytu a rovněž byla podepsána neoprávněnou osobou, neboť byla vystavena na jinou osobou než žalovaného, který ji však podepsal. Za dané situace dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný užíval předmětné prostory bez právního důvodu již od roku 1969, a protože už v minulosti odmítl tyto prostory vyklidit a přestěhovat se na ubytovnu nabízenou žalobcem, neshledal soud prvního stupně skutečnosti, které by odůvodňovaly vázat povinnost žalovaného k vyklizení na zajištění bytové náhrady na základě dobrých mravů (§ 3 obč. zák.).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č.j. 16 Co 359/2004-83, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud však při úvaze, zda lze vyhovět žalobě na vyklizení nebytových prostor totožných s těmi, které byly v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mezi týmiž účastníky označeny jako „byt o velikosti – dvě místnosti bez příslušenství, v P., Z. 1/222“, za které soud žalovanému v témže řízení určil bytovou náhradu, dospěl k opačnému závěru. Pokud by totiž projednávaná žaloba na vyklizení byla shledána opodstatněnou, nemohly by oba rozsudky vedle sebe obstát. Za takové situace by rozsudkem o vyklizení nepřímo došlo k „reformaci“ povinnosti uložené již pravomocným rozhodnutím o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, aniž by tato změna byla vyslovena ve výroku, což by nepřijatelně narušilo právní jistotu účastníků sporu. Podle odvolacího soudu na tom nemohla nic změnit ani okolnost, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu si soud předběžnou otázku, zda byly předmětné prostory bytem, vyřešil kladně, protože relevantní bylo označení prostor, které byly v obou případech totožné. Podle odvolacího soudu lze na situaci, kdy později vyjde najevo, že předmětné prostory nebyly bytem, aplikovat závěry soudní praxe o změně poměrů a rozhodnout, že vyklizení již není vázáno na zajištění bytové náhrady.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá v jeho měnícím výroku žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a jako dovolací důvod uplatňuje § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Podle dovolatele není kritériem pro posouzení překážky řízení spočívající v existenci věci již rozsouzené výsledek předchozího řízení, ale toliko skutečnost, zda jde o totožnou věc, tedy jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok. Odvolací soud proto nesprávně uzavírá, že i když žalovaný předmětné prostory užívá bez právního důvodu, nelze rozhodnout o jeho vyklizení, když mu dříve v žalobě o jiném nároku, nepřikládaje tomuto aspektu váhu, bylo přiznáno právo na náhradní byt, neboť je to v rozporu s principem právní jistoty. Odvolací soud sice s odkazem na uvedenou zásadu nepřímou reformaci povinnosti uložené dřívějším pravomocným rozhodnutím nepřipouští, nicméně ji nevylučuje v rámci dalšího řízení, ve kterém by se žalobce domáhal, že povinnost vyklidit byt již není vázána na bytovou náhradu. Formálně správně provedená reformace dřívějšího rozhodnutí již principu právní jistoty podle odvolacího soudu zřejmě neodporuje. Při odvolacím soudem navrženém způsobu změny rozhodnutí by musela být z původního rozsudku vyňata nejen podmínka poskytnutí bytové náhrady, ale i výrok o tom, že soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu, neboť to by s ohledem na prokázaný charakter prostor bylo v rozporu se skutečností a nadále neudržitelné. Proto je postup navržený odvolacím soudem nedostatečný a situace vyžaduje nové nalézací řízení tak, jak bylo zahájeno. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné, neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).

Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 159a odst. 5 o.s.ř. platí, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky popřípadě jiné osoby věc projednána znovu.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda lze vyhovět žalobě na vyklizení předmětných prostor (místností), byla-li žalovanému v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mimo jiné uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu tytéž prostory, označené však jako byt.

Dovolací soud se ztotožňuje s názorem vycházejícím z ustálené soudní praxe, že rozhodnutí o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci pravomocně rozsouzené podle § 159a odst. 5 o.s.ř. pro řízení o vyklizení téhož bytu. Současně však zastává názor, že nelze vyhovět žalobě na vyklizení místností, byly-li již právní poměry účastníků týkající se vyklizení těchto místností (pravomocně) vyřešeny v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, tedy bylo-li o vyklizení předmětných místností označených jako bytu „byt o velikosti – dvě místnosti bez příslušenství, v P., Z. 1/222“ již (pravomocně) rozhodnuto v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ve věci sp. zn. 5 C 199/92 Obvodního soudu pro Prahu 10. Nelze totiž ztratit ze zřetele, že pravomocný rozsudek vydaný ve věci sp. zn. 5 C 199/92 Obvodního soudu pro Prahu 10 a ukládající žalovanému mimo jiné povinnost předmětný byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu je závazný pro účastníky a pro všechny orgány a je titulem pro soudní výkon rozhodnutí. Je přitom nerozhodné, že ve věci sp. zn. 5 C 199/92 přijal Obvodní soud pro Prahu 10 odlišné právní závěry, pokud jde o charakter předmětných prostor, a dovodil, že žalovanému svědčí ve vztahu k těmto prostorám (označeným jako byt) právo nájmu, žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu. Pokud by v řízení o vyklizení týchž prostor byl závěr o tom, že se jedná o bytové prostory, posuzován odlišně, a žalobě by mělo být z toho důvodu vyhověno, jednalo by se vskutku o nepřípustné přezkoumávání správnosti dříve vydaného pravomocného rozhodnutí a vedlo by to k existenci dvou rozhodnutí upravujících práva a povinnosti účastníků k témuž objektu budˇ shodně (tedy nadbytečně), anebo (co do bytové náhrady) rozdílně (což by znamenalo nežádoucí zásah do právní jistoty účastníků). Zbývá připomenout, že k obsahově totožným závěrům dospěl Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2195/2003, uveřejněném pod C 2409 v sešitě č. 28 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo i ve svém dalším rozsudku ze dne 14. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 685/2004.

Zbývá dodat, že dovolací soud nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by dodatečné zjištění, že předmětné prostory nemají charakter bytu, mohlo být důvodem pro určení, že soudním rozhodnutím o přivolení k výpovědi pravomocně uložená povinnost k vyklizení bytu není nadále vázána na zajištění bytové náhrady, neboť předpokladem takového určení je změna poměrů nastalá po vydání rozhodnutí ukládajícího vyklizení (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a takovou změnou poměrů dodatečné zjištění o charakteru předmětných prostor nepochybně není. Tento dílčí nesprávný názor však neměl vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.

Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že žalovanému, jenž by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měl, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. dubna 2006

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru