Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1397/2005Usnesení NS ze dne 19.04.2006

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1397.2005.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1397/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované D. P., zastoupené advokátem, o umožnění vstupu do bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 64/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č.j. 12 Co 422/2004-170, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám jeho zástupkyně advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 6. 2004, č.j. 12 C 64/2002-151 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 28. 1. 2003, č.j. 12 C 64/2002-99, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2003, č.j. 23 Co 167/2003-126, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost, aby do tří dnů od právní moci rozsudku umožnila žalobci vstup do bytu č. 5 o velikosti 3+1, I. kategorie, ve 2. patře domu č.p. 1992 v P., v ul. U. 2 (dále jen „předmětný byt“) a vydala mu klíče od tohoto bytu s tím, že žalovaný je oprávněn užívat v bytě výlučně tzv. ložnici č. 2 o velikosti 12 m2 pod uzavřením a společné prostory v bytě, tj. kuchyň s jídelnou, předsíň, příslušenství a balkon; současně rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že schválením smíru ve věci sp. zn. 8 C 195/94 bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků řízení k předmětnému bytu s tím, že výlučnou nájemkyní se stala žalovaná a žalobce se zavázal předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu (dále jen „smír“). Podle soudu prvního stupně nelze žalobci přičítat k tíži, že se po dobu sedmi let (od schválení smíru do zahájení řízení v této věci) nedomáhal užívání předmětného bytu a zajištění bytové náhrady „důsledněji“, neboť řešil situaci v rodině pouze dočasně (zdržoval se v bratrově bytě v P. ulici, kde pečoval o matku, zatímco bratr pobýval dlouhodobě v zahraničí). Z korespondence mezi účastníky vyplynulo, že žalobce měl zájem předmětný byt užívat, žalovaná mu však umožňovala pouze krátkodobé pobyty (během návštěv jeho bratra ze zahraničí) a nikdy mu nevydala klíče. Bratr ani matka nedali žalobci souhlas k trvalému bydlení v bratrově bytě, aby jej mohl považovat za náhradní byt. Naopak tím, že žalovaná dočasně žalobci umožňovala bydlet v předmětném bytě, dávala mu tak najevo, že uznává jeho právo v předmětném bytě bydlet. Z těchto důvodů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce neměl možnost jiného bydlení než v předmětném bytě, a proto mu právo bydlení vyplývající z usnesení o schválení smíru svědčilo i nadále.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, č.j. 12 Co 422/2004-170, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na usnesení o schválení smíru uzavřeného mezi účastníky tohoto řízení zdůraznil, že žalobce se odstěhoval do bytu v P. ulici, aby předešel rodinným krizím, s tím, že dlouhodobě v tomto bytě zůstat nemohl a současně žalované přispíval na nájem předmětného bytu částkou 500,- Kč měsíčně, a to i po dobu, kdy se zdržoval v bytě v P. ulici. Uvedené skutečnosti podle odvolacího soudu dokládaly, že se žalovaný z předmětného bytu neodstěhoval s úmyslem jej opustit natrvalo. Doba, po kterou se žalovaný nedomáhal realizace smíru, byla sice mimořádná, nicméně sama o sobě nevedla k zániku práva žalobce v předmětném bytě bydlet. Protože právo bydlení žalobce vyplývalo ze soudem schváleného smíru, nebyl jeho výkon shledán odvolacím soudem v rozporu s dobrými mravy. Pokud by totiž žalovaná byla aktivní již v minulých letech, mohla žalobci zajistit bytovou náhradu a vzájemné vztahy tak postavit najisto.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku napadá žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka uvádí, že zpočátku uvažovala o řešení bytové situace, ovšem s postupujícím časem, kdy žalobce předmětný byt neužíval a ani ji nežádal o součinnost se zajištěním náhradního bytu, považovala záležitost bez dalšího za vyřešenou. Podle dovolatelky žalobce tím, že od roku 1994 předmětný byt neužívá, dobrovolně splnil povinnost předmětný byt vyklidit, a v důsledku toho dovolatelce odpadá povinnost zajistit mu náhradní byt. Dovolatelka dále argumentuje i rozporem s dobrými mravy, neboť napadené rozhodnutí ji staví do situace, jako by ji soud do podnájmu přikázal jakoukoli třetí osobu, vzhledem k jejich dlouhodobému odloučení po rozvodu. Soudy obou stupňů ani neřešily otázku, jakým způsobem by účastníci měli užívat vybavení společných prostor, hradit náklady spojené s užíváním bytu, podílet se na jeho údržbě a opravách apod. Soudy se vůbec nezabývaly otázkou pasivní legitimace dovolatelky. Konečně se v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí znamená „zásah do dovolatelky“ (míněno zřejmě „zásah do práv dovolatelky“), a to nejen majetkových, ale především osobnostních, zejména práva na soukromí. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté jej spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle vyjádření žalobce je dovolání především nepřípustné, neboť neodporuje četné judikatuře v této otázce. Podle žalobce to je právě žalovaná, která od roku 1994 žalobci systematicky brání v užívání předmětného bytu (např. už jen tím, že mu odmítla vydat klíče) a přesto přijímala dohodnuté nájemné. Není rovněž pravdivé, že by žalobce předmětný byt vyklidil, protože si kromě oblečení neodnesl žádné movité věci. Výlučnost užívání předmětného bytu si žalovaná může zajistit poskytnutím náhradního bytu žalobci nebo vypořádáním družstevního podílu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo sice jeho v pořadí již druhým rozhodnutím, avšak ve věci samé rozhodl stejně jako ve svém dřívějším rozsudku.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení, k nimž však může přihlížet, jen je-li dovolání přípustné – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Podle § 712a obč. zák. v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až 699 a přiměřeně § 700 až § 702 odst. 1 (obč. zák.). Toto tzv. právo na bydlení svědčí i rozvedenému manželovi, který nebyl určen výlučným nájemcem bytu a jemuž byla uložena povinnost byt vyklidit po zrušení práva společného nájmu bytu pravomocným soudním rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 12, pod C 869).

Soudní praxe (k tomu viz dosud nepřekonaný judikát uveřejněný ve Sbírce soudních rzhodnutí a stanovisek pod č. 8/1987, na jehož závěry navázal Nejvyšší soud i ve svém usnesení ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1372/99, a v rozsudku ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1330/98) se shodla na tom, že jestliže se ten, jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit, dobrovolně z bytu vystěhuje, splnil tím svou povinnost a došlo k zániku závazku splněním (§ 559 obč. zák.). Nemůže tu už dojít k obnovení tohoto zaniklého závazku, ani k navrácení lhůty k jeho splnění (§ 712 odst. 6 obč. zák.) a tím méně k opětovnému oprávnění byt užívat do doby, než bude přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. Podle Nejvyššího soudu není důvodu věc posuzovat odlišně ani v případě, kdy závazek byt vyklidit vyplývá ze soudního smíru. Vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení již nelze uplatňovat nové skutečnosti a důkazy (§ 241a odst. 4 o.s.ř.) a protože v daném případě nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka nesprávného skutkového zjištění, vyšel Nejvyšší soud ze skutkového závěru odvolacího soudu, podle kterého se žalobce dobrovolně a trvale z předmětného bytu neodstěhoval.

V rozsudku ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 833/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 14, pod C 1017, byl vysloven právní názor, že v řízení, v němž žalobce uplatňuje své právo bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady založené pravomocným soudním rozhodnutím, nemůže být otázka, zda výkon tohoto práva je v rozporu s dobrými mravy, právně významná. Je tomu tak proto, že tuto otázku může soud zvažovat výlučně v řízení o určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady v důsledku takové změny poměrů, že by trvání na zajištění bytové náhrady jako podmínce vyklizení bylo v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v této věci.

Pokud dovolatelka namítá, že se soudy nezabývaly způsobem užívání vybavení společných prostor předmětného bytu, neupravily uhrazování nákladů spojených s užíváním předmětného bytu, ani způsob účasti žalobce na údržbě a opravách bytu, k tomu Nejvyšší soud uvádí, že soudy obou stupňů byly v tomto směru vázány žalobním návrhem v projednávané věci (§ 153 odst. 2 o.s.ř.), a nemohly tudíž rozhodovat o otázkách, které účastníci (žalobou či vzájemnou žalobou) neučinily předmětem řízení. Výtku, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou pasivní legitimace žalované, dovolatelka blíže nespecifikovala; jde však v každém případě o námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež však (s ohledem na výše vymezený okruh způsobilých dovolacích důvodů) nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. právně relevantní.

K námitce, že napadené rozhodnutí představuje zásah do práv dovolatelky, a to především práv osobnostních, zejména práva na soukromí, je třeba uvést, že dle ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1525/2004, ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1806/2005, nebo ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1848/2005) předpokladem poskytnutí ochrany proti zásahu do osobnostních práv je jeho neoprávněnost (protiprávnost). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Neoprávněnost zásahu je vyloučena mimo jiné v případech, kde je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Rozhodnutí, které soud vydává v rámci své pravomoci a jímž poskytuje ochranu subjektivním právům účastníka řízení vyplývajícím ze zákona (zde právu žalobce na bydlení v předmětném bytě dle § 712a obč. zák.) tak nemůže být neoprávněným zásahem do práv žalované.

Z těchto důvodů je právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž dospěl k závěru, že právo žalobce v předmětném bytě bydlet až do zajištění bytové náhrady nadále trvá, v souladu s hmotným právem i citovanou judikaturou, a dovolání proto není přípustné.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Nejvyšší soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), dvakrát snížené o 50% podle § 15 a § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 19. dubna 2006

JUDr. Robert Waltr, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru