Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1396/2015Usnesení NS ze dne 08.03.2016

HeslaVady podání
Dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1396.2015.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1396/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobce M. Ch., S. P., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Zýkou, advokátem se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, Jiráskovo náměstí 47/27, proti žalované M. Š., K. H., zastoupené Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se sídlem v Sušici I, nábřeží Karla Houry 180, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 334/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 2014, č. j. 61 Co 335/2014-252, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Ing. Petra Zýky, advokáta se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, Jiráskovo náměstí 47/27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále jen „o. s. ř.“) dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 2014, č. j. 61 Co 335/2014-252 (k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil), odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.); přitom nepřihlížel k obsahu jejího podání ze dne 20. října 2014 (viz č. l. 257 až 259 spisu), neboť nebylo sepsáno advokátem (§ 241a odst. 5 o. s. ř.).

Jde-li o vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), pak k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Z povahy věci pak vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).

V posuzovaném případě schází v dovolání relevantní údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Ve vztahu k přípustnosti dovolání (podle § 237 o. s. ř.) totiž uvedla, že v daném případě jde o „vyřešení otázky či otázek, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a má být soudem vyřešená otázka posouzena jinak“. V dovolání (v celkovém jeho obsahu) však konkrétní právní otázku či otázky nijak nespecifikovala. Blíže vymezila pouze otázku, „zda je účastník řízení povinen nést následky formálně – právně prakticky nezpochybnitelného soudního rozhodnutí, které je ale prokazatelně důsledkem předchozích rozhodnutí správních orgánů a soudů, vydaných na základě nesprávného úředního postupu“. Na vyřešení takto postavené otázky, o níž navíc ani není – vzhledem k použité formulaci a celkovému vyznění dovolání – zřejmé, zda vůbec je otázkou právní (a nikoli např. etickou, /právně/politickou, /právně/filozofickou apod.), však především napadené rozhodnutí nespočívá. Navíc shora uvedeným konstatováním dovolatelka ve skutečnosti – nahlíženo z perspektivy ustanovení § 237 o. s. ř. – zjevně nepřípustně míří na více tam stanovených kritérií přípustnosti dovolání současně.

Byť dovolání trpící vadami je neprojednatelné, dovolací soud výjimečně – s přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek – pouze na okraj dodává, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci (dovolatelka uplatnila zejména nesprávná /neúplná/ skutková zjištění, alespoň zčásti i formou tzv. skutkových novot, v dovolacím řízení zapovězených ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř., a vady /nadto převážně jiných/ řízení), a důvody zmatečnosti, nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 8. března 2016

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru