Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1384/2020Rozsudek NS ze dne 22.09.2020

HeslaPodnájem
Výpověď z nájmu
Žaloba určovací
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1384.2020.1
Dotčené předpisy

§ 2314 o. z.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1384/2020-830

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Albert Česká republika, s.r.o., se sídlem v Praze 5 – Jinonicích, Radlická 520/117, IČO: 44012373, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované Compass Group Czech Republic s.r.o., se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Jankovcova 1603/47a, IČO: 00642215, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi podnájmu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 38 C 25/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. prosince 2019, č. j. 25 Co 263/2019-715, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. prosince 2019, č. j. 25 Co 263/2019-715, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. března 2019, č. j. 38 C 25/2018-607, ve spojení s usnesením ze dne 5. června 2019, č. j. 38 C 25/2018-628, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu Plzeň-město.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. března 2019, č. j. 38 C 25/2018-607, ve spojení s usnesením ze dne 5. června 2019, č. j. 38 C 25/2018-628, vyhověl žalobě a určil, že je neoprávněná výpověď žalované ze dne 30. listopadu 2017 (dále jen „výpověď“) ze smlouvy o podnájmu uzavřené účastnicemi dne 16. května 2016 (dále jen „smlouva o podnájmu“), jejímž předmětem byl „prostor sloužící k podnikání o výměře 203 m2, který se nachází v 1. nadzemním podlaží obchodního centra hypermarket Albert na adrese Plzeň, Rokycanská 2656/2, PSČ 301 00, označený jako R1 v technickém nákresu, který je přílohou č. 2 uvedené smlouvy“ (dále jen „prostor“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. prosince 2019, č. j. 25 Co 263/2019-715, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Z provedených důkazů učinil – shodně se soudem prvního stupně – zejména následující skutková zjištění. Ohledně prostoru uzavřely žalobkyně jako nájemkyně a žalovaná (tehdy jednající pod obchodní firmou EUREST, spol. s r.o.) jako podnájemkyně dne 16. května 2016 smlouvu o podnájmu na dobu určitou do 30. června 2021 za účelem provozování především hostinské činnosti. Smlouva o podnájmu obsahovala rovněž ujednání, že podnájemce bude hradit vedle podnájemného též tzv. provozní náklady ve výši, kterou stanovil tzv. výpočtový list, jenž tvořil přílohu č. 3 smlouvy o podnájmu a byl její nedílnou součástí. Takto stanovená výše provozních nákladů byla sjednána jako „konečná a maximální, s výjimkou změn v důsledku použití ustanovení o inflační doložce“ (čl. VI bod 2.1. smlouvy o podnájmu). Účastnice se dále také dohodly, že otázky neupravené ve smlouvě o podnájmu se řídí Obchodními podmínkami podnájmu (dále jen „Obchodní podmínky“), které tvořily přílohu č. 4 smlouvy o podnájmu a byly rovněž její nedílnou součástí; odlišná ujednání sjednaná ve smlouvě o podnájmu však měla přednost před Obchodními podmínkami (čl. X smlouvy o podnájmu). Podle čl. XXIII odd. B Obchodních podmínek mohl podnájemce vypovědět podnájem prostoru pouze tehdy, jestliže a/ prostor přestane být bez jeho zavinění z objektivních důvodů způsobilý k výkonu činnosti, k němuž byl určen, a to po dobu delší než po sobě jdoucích 30 dnů, a nájemce mu nezajistí na jeho žádost odpovídající náhradní prostor, nebo jestliže b/ nájemce hrubě porušuje své povinnosti vůči němu a takové porušení nenapraví ani ve lhůtě poskytnuté v písemném upozornění, která nebude kratší než 60 dnů. Smlouva o podnájmu úpravu výpovědi ze strany podnájemce neobsahovala. Dopisem ze dne 30. listopadu 2017, který byl téhož dne doručen žalobkyni, žalovaná vypověděla podnájemní vztah s odůvodněním, že žalobkyně hrubě porušila smlouvu o podnájmu tím, že jí soustavně účtuje provozní náklady ve výši přesahující reálné náklady, které vznikají v souvislosti se zajišťováním služeb spojených s užíváním prostoru, a že vytýkané hrubé porušení na její výzvu neodstranila ani poté, co ji na něj opakovaně upozornila. Žalobkyně ještě tentýž den odevzdala žalované přípis, v němž vyjádřila nesouhlas s výpovědí a konstatovala, že nenastala žádná z okolností ujednaných ve smlouvě o podnájmu jako předpoklad vzniku práva podnájemce vypovědět podnájemní vztah, a to zejména proto, že se vůči žalované nedopustila žádného porušení povinností vyplývajících pro ni z podnájmu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že žalobkyně vznesla včas námitky proti výpovědi a tudíž jí nezaniklo právo žádat soud o přezkoumání její oprávněnosti podle § 2314 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“, resp. „o. z.“), jak v průběhu řízení namítala žalovaná. V této souvislosti zdůraznil, že k zachování uvedeného práva postačí, pokud vypovídaná strana písemně vyjádří svůj nesouhlas s výpovědí do jednoho měsíce ode dne, kdy jí byla doručena, a dodal, že těmto požadavkům žalobkyně plně vyhověla svým přípisem z 30. listopadu 2017, který téhož dne odevzdala žalované. Poté rovněž dovodil, že výpověď je neoprávněná, jelikož nebyl naplněn tam specifikovaný výpovědní důvod. Požadovala-li totiž žalobkyně na provozních nákladech po žalované úhradu paušálních (pevných) plateb ve výši, kterou stanovil výpočtový list (později tzv. splátkové kalendáře), postupovala zcela v souladu se smlouvou o podnájmu, konkrétně pak s jejím čl. VI bodem 2.1. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění od 30. září 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Z důvodů tam podrobně rozvedených vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku požadavků kladených na obsah námitek proti výpovědi ve smyslu § 2314 o. z. (dále jen „první otázka“) a dále také otázku zachování lhůty pro vznesení dotčených námitek (dále jen „druhá otázka“). Při řešení první otázky by se měl dovolací soud podle jejího mínění odchýlit od právních názorů, které zaujal v rozsudku ze dne 18. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 1509/2019; druhá otázka dosud nebyla v jeho rozhodovací praxi vyřešena. Poté rovněž namítla, že při posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu, jejž specifikovala ve výpovědi (dále jen „třetí otázka“), vyšly soudy obou stupňů ze skutkového zjištění, které je – z důvodů tam rozvedených – v extrémním rozporu s provedenými důkazy. S poukazem na tam citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odvolacímu soudu rovněž vytkla, že se při řešení první otázky nevypořádal se všemi jejími právně relevantními argumenty. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalované (dovolatelky) bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení (hmotněprávní) otázky, při jejímž řešení se odvolací soud v konečném důsledku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Aby se mohl dovolací soud, s přihlédnutím k vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., vskutku zodpovědně vyjádřit k otázce správnosti právního posouzení věci (v daném případě podle § 2314 o. z.), bude především zapotřebí vyřešit otázku, zda se zvláštní úprava přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání (§ 2314 o. z.) uplatní i v poměrech podnájemního vztahu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání rovněž uplatnila (námitkou, že odvolací soud se při řešení otázky požadavků kladených na obsah námitek ve smyslu § 2314 o. z. nevypořádal se všemi jejími právně relevantními argumenty). Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť povaha vytýkaných vad řízení tomu nebrání.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V rozsudku ze dne 17. března 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, Nejvyšší soud vyložil, že podnájem se subsidiárně (pokud není upraveno jinak) řídí úpravou užití věci, která je obsahu daného podnájmu nejbližší. Při její aplikaci je však třeba vždy vycházet z povahy podnájemního vztahu jako vztahu závislého na nájemním (hlavním) vztahu (co do svého vzniku, obsahu i trvání). Je-li tedy předmětem podnájmu prostor sloužící podnikání, pak se – kromě ustanovení § 2215 a 2216 o. z. – na tento podnájem použijí zvláštní ustanovení o nájmu prostoru sloužícího podnikání (§ 2302 a násl. o. z.), ovšem jen přiměřeně s přihlédnutím ke specifikům podnájemního vztahu a jen v rozsahu, v němž nebudou práva a povinnosti účastníků podnájemního vztahu upravena podnájemní smlouvou. Zvláštní úprava přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání (§ 2314 o. z.) se na podnájemní vztah nepoužije. Uvedené právní názory dovolací soud sdílí i v poměrech souzené věci.

Z řečeného vyplývá, že jde-li v tomto případě o výpověď z podnájemního vztahu, nelze použít zvláštní úpravu přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání (§ 2314 o. z.), jak to ve skutečnosti nesprávně učinily soudy nižších stupňů. Vzhledem k tomu, že jde svou povahou o určovací žalobu a že občanský zákoník neobsahuje zvláštní úpravu přezkumu oprávněnosti výpovědi z podnájmu prostoru sloužícího podnikání, je třeba ji posoudit v intencích § 80 o. s. ř., což ovšem nutně předpokládá zabývat se především otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Jelikož soudy nižších stupňů v důsledku nesprávného právního názoru na aplikaci ustanovení § 2314 o. z. takto nepostupovaly, je jejich právní posouzení věci v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že nevztahuje-li se na výpověď z podnájmu prostoru sloužícího podnikání právní úprava obsažená v § 2314 o. z., je bezpředmětné zabývat se prvními dvěma otázkami, jež předkládala dovolatelka k dovolacímu přezkumu. Jelikož v poměrech souzené věci je nejprve zapotřebí – jak vyplývá z předchozího výkladu – zodpovědět otázku, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.), pak není namístě (je přinejmenším předčasné) zabývat se ani třetí otázkou, jíž dovolatelka v dovolání rovněž nastolila. Proto se tedy dovolací soud uvedenými otázkami věcně nezabýval.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném (neúplném) právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) ho zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.), aniž se z důvodu nadbytečnosti zabýval vytčenými vadami řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Pro účely dalšího řízení pokládá dovolací soud za potřebné připomenout, že určovací žaloba (§ 80 o. s. ř.) je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura, a z 29. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, uveřejněný pod č. 51/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žaloba o určení podle § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, a ani tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměry účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, a z 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněné pod č. 68/2001 a č. 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 9. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru