Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1331/2020Usnesení NS ze dne 21.07.2020

HeslaSmlouva nájemní
Neplatnost právního úkonu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1331.2020.1
Dotčené předpisy

§ 37 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1331/2020-722

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Ralsko Vivo s.r.o., se sídlem v Praze 4 – Lhotce, Dobřejovická 567/1, IČO: 63980771, zastoupené JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, proti žalovanému R. G., bytem XY, zastoupenému JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové nám. 274, o zaplacení částky 51.219,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 350/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. ledna 2020, č. j. 60 Co 407/2018-682, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.689,- Kč k rukám JUDr. Milana Bedroše, advokáta se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Po částečném zpětvzetí změněné žaloby se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 51.219,- Kč (z titulu dlužného nájemného za užívání předmětu nájmu v II. a III. čtvrtletí roku 2002 a v době od 1. října 2002 do 11. prosince 2002 – dále jen „dlužné nájemné“) s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) a smluvní pokutu ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den prodlení se zaplacením tam specifikovaných částek v tam uvedených obdobích.

Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) v pořadí pátým rozsudkem ze dne 7. září 2018, č. j. 9 C 350/2004-594, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.). Jeho předchozí rozsudky ze 4. října 2007, č. j. 9 C 350/2004-129, z 12. srpna 2008, č. j. 9 C 350/2004-155, z 5. listopadu 2009, č. j. 9 C 350/2004-248 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně jako soudu odvolacího z 29. dubna 2010, č. j. 60 Co 56/2010-299), a z 23. listopadu 2016, č. j. 9 C 350/2004-505, byly k odvolání účastníků a dovolání žalovaného zrušeny usneseními odvolacího soudu z 10. dubna 2008, č. j. 60 Co 99/2008-143, a z 27. ledna 2009, č. j. 60 Co 493/2008-200, rozsudkem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího z 13. března 2012, sp. zn. 26 Cdo 4737/2010, a usnesením odvolacího soudu z 20. září 2017, č. j. 60 Co 189/2017-554, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 12. února 2019, č. j. 60 Co 407/2018-627, citovaný (v pořadí pátý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. září 2019, č. j. 26 Cdo 2291/2019-647, zrušil posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.

V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 14. ledna 2020, č. j. 60 Co 407/2018-682, změnil v pořadí pátý rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) jednak částku 51.219,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení a jednak tam specifikovanou smluvní pokutu (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů a o nákladech řízení státu (výroky II. a III.).

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému měnícímu rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Vzhledem k použitým dovolacím námitkám je zapotřebí již na tomto místě zdůraznit, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) uplatnil dovolatel rovněž nezpůsobilý důvod, jímž brojil proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení splatnosti dlužného nájemného, resp. prodlení s jeho zaplacením. V této souvislosti nelze opomenout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění; uvedené závěry přitom platí i pro zjišťování obsahu jednostranných právních úkonů (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu z 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto směru ve skutečnosti založena primárně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou – vzhledem ke znění čl. 2.4. nájemní smlouvy ze dne 29. března 2000 (dále též jen „nájemní smlouva“) a s přihlédnutím k vůli účastníků tam vyjádřené, jakož i se zřetelem k obsahu dalších listinných důkazů – natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť i výklad, jejž zaujal odvolací soud, je zde možný (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-St. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).

Otázku absolutní neplatnosti nájemní smlouvy (uzavřené v režimu § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“), byly-li jejím předmětem stavby, jež v době jejího uzavření nebyly zkolaudovány a tedy ani stavebně určeny ke sjednanému účelu nájmu, vyřešil odvolací soud v intencích právních názorů vyslovených ve zrušujícím rozsudku dovolacího soudu, jimiž byl vázán a na něž lze pro stručnost odkázat. Od takto nastavených právních názorů se dovolací soud neodklání – přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – ani v současné fázi řízení.

Již v rozsudku ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 25 Cdo 2893/99, uveřejněném pod č. 82/2000 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. postihuje sankcí neplatnosti případy, kdy v době vzniku právního úkonu je sjednaný předmět plnění neuskutečnitelný, a to buď pro překážky právního charakteru, které dlužníkovi brání ve splnění povinnosti, anebo pro fyzickou nemožnost předmětu plnění, kdy objektivní okolnosti fakticky vylučují, aby dlužník mohl své povinnosti dostát. Na rozdíl od nemožnosti plnění ve smyslu § 575 obč. zák. a násl., která může nastat jedině poté, co byl platně učiněn právní úkon, a která představuje jeden ze způsobů zániku závazku, musí být tzv. počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák. dána již v okamžiku vzniku právního úkonu a je pak důvodem jeho absolutní neplatnosti (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2013, sp. zn. 33 Cdo 1375/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, jíž Ústavní soud odmítl usnesením z 15. srpna 2014, sp. zn. II. ÚS 449/14). Zbývá dodat, že závěr o absolutní neplatnosti smlouvy podle § 37 odst. 2 obč. zák. nutně předpokládá, že počáteční nemožnost překáží plnění subjektivní povinnosti, jež tvoří (spoluvytváří) obsah příslušného smluvního závazku. Je tudíž vyloučeno uvažovat o absolutní neplatnosti smlouvy pro počáteční nemožnost plnění povinnosti, která dotčenou smluvní stranu vůbec netížila (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, a z 18. listopadu 2015, sp. zn. 26 Cdo 2907/2015 /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 22. března 2016, sp. zn. I. ÚS 679/16/).

Součástí zjištěného skutkového stavu byla rovněž zjištění, že žalobkyně jako pronajímatelka a dovolatel jako nájemce uzavřeli dne 29. března 2000 nájemní smlouvu na dobu neurčitou, jejímž předmětem učinili tam specifikované stavby (dále jen „předmětné stavby“, resp. „stavby“), že sjednaným účelem nájmu bylo jejich užívání jako skladu průmyslových výrobků a že k tomuto účelu měly být stavby teprve upraveny, a to na náklady dovolatele, který se současně zavázal před jejich využitím pro sjednaný účel nájmu požádat příslušný orgán o „stavební řízení k dodatečnému povolení stavby… včetně dodržení termínu dodatečného povolení stavby…“ (čl. 2.1. nájemní smlouvy). Z toho, že příslušný stavební úřad v řízení o odstranění staveb podmínil jejich dodatečné povolení též zřízením přístupové komunikace k nim přes pozemky ve vlastnictví třetí osoby, současně vyplývá, že v důsledku ujednání čl. 2.1. nájemní smlouvy to byl dovolatel (nikoli žalobkyně), kdo měl zajistit přístup k předmětným stavbám tak, aby je bylo možné užívat ke smluvenému účelu nájmu; dovolatel si tak ve skutečnosti měl zabezpečit přístup ke stavbám „sám pro sebe“. Okolnost, že v době uzavření nájemní smlouvy (snad) nevěděl, že předmětné stavby nejsou přístupné z veřejné komunikace, je pro úvahu o její neplatnosti pro počáteční nemožnost plnění nerozhodná. V daném případě je tudíž vyloučeno uvažovat o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy podle § 37 odst. 2 obč. zák., neboť – s přihlédnutím k jejímu obsahu – žádnou smluvní stranu netížila povinnost poskytovat druhé straně plnění (v podobě zabezpečení přístupu ke stavbám), jehož počáteční nemožnosti se dovolatel v dané věci dovolává. Jeho odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 28 Cdo 1316/2001, byl

– vzhledem k odlišnému skutkovému stavu – nepřípadný. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil, jestliže na zjištěném skutkovém základě konstatoval, že „plnění bylo v tomto konkrétním případě možné za splnění podmínek ujednaných ve Smlouvě…, k jejichž splnění ostatně také došlo“; jeho rozhodnutí je i v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe.

Dovolací soud – vzhledem k obsahu dovolání – konečně zdůrazňuje, že v dovolacím řízení lze přezkoumávat pouze správnost právních závěrů přijatých odvolacím soudem; neexistující právní závěry nelze přezkoumávat. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezaujal žádný závěr s odkazem na ustanovení § 49a obč. zák. Za tohoto stavu nemůže být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky, zda je nájemní smlouva (relativně) neplatná z důvodu, že ji dovolatel uzavřel v omylu o skutečnosti, že předmětné stavby nejsou přístupné z veřejné komunikace. Byť tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat, pokládá za potřebné i přesto v tomto případě výjimečně dodat, že omyl ve vůli může být právně významný podle § 49a obč. zák., tj. může mít za následek relativní neplatnost právního úkonu (§ 40a obč. zák.) jen tehdy, jestliže ho učinila jednající osoba v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro učiněný právní úkon rozhodující (podstatný) a bez níž by k právnímu úkonu, jaký je uzavřen, nedošlo (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, z 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2511/2009, či z 23. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4851/2016). O takový – podstatný – omyl však v souzené věci evidentně nešlo. Z dovolatelova následného jednání (poté, co již prokazatelně věděl, že stavby nejsou přístupné z veřejné komunikace, si k nim sám zajistil přístup přes pozemky, které si pronajal od třetí osoby; splnil i ostatní podmínky potřebné k tomu, aby příslušný stavební úřad rozhodnutím z 26. července 2000 dodatečně povolil stavby a vydal povolení k jejich užívání ke smluvenému účelu nájmu; předmětné stavby měl v detenci až do 11. ledna 2003, kdy je předal žalobkyni poté, co mu nájemní poměr vypověděla; neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu omylu se vůči ní dovolal až v rámci obrany proti uplatněnému nároku po více než osmi letech od okamžiku, kdy mu již byla rozhodná skutečnost známa /k tomu viz čl. III bod 3 jeho podání z 18. září 2008 na č. l. 165 – 167 spisu/) je totiž zřejmé, že jeho (tvrzený) omyl ve vůli se netýkal okolnosti, ohledně které by bylo možné usuzovat, že kdyby o ní věděl již v době uzavření nájemní smlouvy, pak by dotčenou smlouvu s žalobkyní vůbec neuzavřel.

Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud neshledal dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu přípustným podle § 237 o. s. ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 7. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru