Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1318/2013Usnesení NS ze dne 21.08.2013

HeslaBezdůvodné obohacení
Nájem
Novace kumulativní
Novace privativní
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1318.2013.1
Dotčené předpisy

§ 516 obč. zák.

§ 570 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1318/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce S. V., bytem ve V., K. D. 132, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti žalované W. R., bytem v P. 4, B. 406/14, zastoupené Mgr. Lilianou Křístkovou, advokátkou se sídlem v Praze, náměstí I. P. Pavlova 1785/3, o zaplacení částky 132.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 114.958,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 79/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 18 Co 293/2012-185, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.616,- Kč k rukám Mgr. Liliany Křístkové, advokátky se sídlem v Praze, náměstí I. P. Pavlova 1785/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobce se – po částečném zpětvzetí žaloby – domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 132.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, které odpovídá nevrácené kauci v částce 30.000,- Kč a přeplatku na nájemném za období od července 2009 do března 2010 z „rodinného domu v ul. B. 406, P. 4“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“). Žalovaná se pak vzájemným návrhem – opět po jeho částečném zpětvzetí – domáhala zaplacení částky 114.958,55 Kč s příslušenstvím (rovněž v podobě úroků z prodlení). Přitom uvedenou částku požadovala z titulu dlužného nájemného z předmětného domu za měsíce březen a duben 2010 ve výši 60.000,- Kč a z titulu nedoplatků na úhradách za služby ve výši 54.958,55 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. ledna 2012, č. j. 57 C 79/2010-136 (dále též jen „rozsudek“), ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 25. dubna 2012, č. j. 57 C 79/2010-164 (dále též jen „doplňující rozsudek“), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.400,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I. rozsudku) a ohledně (zbývající) částky 130.600,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II. rozsudku); současně vyhověl vzájemnému návrhu žalované a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 114.958,55 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok III. rozsudku) a jinak vzájemný návrh ohledně tam uvedených úroků z prodlení zamítl (výrok IV. rozsudku a výrok I. doplňujícího rozsudku). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky V. a VI. rozsudku a výrok II. doplňujícího rozsudku).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 18 Co 293/2012-185, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím rozsudkem) potvrdil v napadených výrocích II. a III. (dále jen „potvrzující výrok“) a změnil ho v nákladových výrocích V. a VI. ohledně výše náhrady nákladů řízení účastníků a státu; jinak ho i v těchto výrocích potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné dovodil, že žalobce byl povinen platit na nájemném z předmětného domu v období od července 2009 do dubna 2010 (tj. v době trvání nájemního poměru k domu) částku 30.000,- Kč měsíčně, jak bylo účastníky ujednáno v nájemní smlouvě ze dne 26. června 2009. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že pozdější nájemní smlouva ze dne 14. července 2009, stanovící jinou výši nájemného z domu (15.000,- Kč měsíčně), je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“); neobsahuje totiž žádné ujednání účastníků o tom, že by měnila (ve smyslu § 516 obč. zák.) či rušila a nahrazovala (ve smyslu § 570 obč. zák.) stávající nájem žalobce k předmětnému domu (založený nájemní smlouvou ze dne 26. června 2009).

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. listopadu 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatele, že jeho dovolání směřuje „do všech výroků“ rozsudku odvolacího soudu, tj. nejen proti jeho potvrzujícímu výroku, ale jakoby i proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k nákladovým výrokům nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů pak nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnil dovolací námitkou, že „ani jeden ze soudů nižších instancí neodstranil svým hodnocením důkazů závažné rozpory ve výpovědích žalované a jejích rodičů a nepřihlédl ani k výpovědi žalované ve vztahu ke sporným nájemním smlouvám“.

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (který dovolatel uplatnil výtkou, že „soudy … nijak nekomentovaly ani nezohlednily nesporný fakt, že již dne 17. 3. 2009 otec žalované vyměnil v předmětu nájmu zámky

a … nájemce /tj. dovolatel/ se do domu již neměl šanci dostat“) pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedená dovolací výtka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a už proto jejím prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit.

K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující.

V soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99) není pochyb o tom, že občanský zákoník umožňuje účastníkům závazkového vztahu, aby (v rámci smluvní volnosti) změnili jeho obsah, tj. vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající – § 516 obč. zák. (tzv. kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a současně jej nahradili novým – § 570 obč. zák. (tzv. privativní novace). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rovněž rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v § 35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněné pod č. C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a z 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004). Obsah právního úkonu lze však vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí z 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněné na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, ze 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněné pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněné pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a z 30. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001) zaujal také názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004, a z 8. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 4217/2010). Takto uzavřená nájemní smlouva by byla absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2238/2008). Dovolací soud zastává názor, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené závěry nebylo možno vztáhnout rovněž na rodinný dům, jenž byl, jako v daném případě, opakovaně pronajat téže osobě.

Od uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že nájemní smlouva ze dne 14. července 2009 je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák. Je tomu tak proto, že – neobsahuje-li citovaná smlouva žádné ujednání o tom, že mění nebo ruší (nahrazuje) stávající nájemní vztah k předmětnému domu – byla uzavřena ohledně domu (jako celku), který v té době již nebyl právně volný; byl totiž (opět jako celek) už zatížen nájemním právem dovolatele založeným nájemní smlouvou ze dne 26. června 2009.

Nad rámec uvedeného však dovolací soud dodává, že bylo-li součástí zjištěného skutkového stavu rovněž zjištění, že smlouvu ze dne 14. července 2009 žalovaná na žádost dovolatele podepsala (aniž by ji zkontrolovala) jen proto, že „originál původní smlouvy (rozuměno nájemní smlouvy ze dne 26. června 2009) ztratil“, přicházelo v poměrech souzené věci do úvahy rovněž posouzení, že zmíněná „smlouva“ jako (dvoustranný) právní úkon (§ 34 obč. zák.) vůbec nevznikla, a to pro absenci (neexistenci) vůle žalované zřídit jí nový (další) nájemní poměr k předmětnému domu (a vůbec vyvolat k němu jakékoliv nové právní účinky). Takové posouzení by však v konečném důsledku představovalo snad ještě „silnější“ argument pro závěr o správnosti napadeného rozsudku, než jaký byl vyjádřen v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení přitom vycházel z úvahy, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Uvedené náklady pak sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 9.300,- Kč (§ 7 bod 6. a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.016,- Kč představující 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 21. srpna 2013

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru