Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1300/2014Usnesení NS ze dne 27.05.2014

HeslaNájem
Neplatnost právního úkonu
Přípustnost dovolání
Žaloba určovací
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.1300.2014.1
Dotčené předpisy
§ 237 o. s. ř.|§ 39 obč. zák.

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1300/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Nad štolou 1302/18, proti žalovaným 1/ Ing. T. V., CSc., 2/ Ing. E. V. a 3/ Ing. L. V., zastoupeným JUDr. Jaromírem Krutílkem, advokátem se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Muchova 233/1, o určení neplatnosti zvýšení nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 164/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2013, č. j. 68 Co 365/2013-135, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných (dovolatelů) proti rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 21. října 2013, č. j. 68 Co 365/2013-135, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje řádnou specifikaci údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelé včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (resp. jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013).

Má-li tedy být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13/, z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku však dovolatelé nedostáli, jelikož v dovolání stran jeho přípustnosti pouze uvedli, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva, přičemž odvolací soud i soud 1. stupně se odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu a ve svém důsledku od norem hmotného i procesního práva“. Kromě toho – s přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek – nelze ani ztratit ze zřetele, že vady řízení a nesprávná skutková zjištění (dovolateli rovněž uplatněná) nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. a contrario).

Mimo rámec uvedeného dovolací soud již jen pro úplnost dodává, že dovolateli (za použití způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) nastolenou právní otázku, zda zvýšení nájemného, učiněné v této věci jejich oznámením z 5. března 2008, jež bylo doručeno právní předchůdkyni žalobce následující den (dále jen „oznámení o zvýšení nájemného“, resp. „Oznámení“), je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se totiž ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (tj. podle ustanovení, z něhož je vzhledem k době doručení Oznámení zapotřebí vycházet i v současnosti – viz § 3074 odst. 1 větu první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Odvolací soud se správně zabýval otázkou, zda oznámení o zvýšení nájemného je či není v rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), a to až po té, co učinil (kladný) závěr o tom, že jde jinak o úkon platný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 316/2012). Přitom v rámci posouzení zmíněné otázky nezohlednil (rovněž) okolnosti nastalé až po doručení Oznámení, jak se snad dovolatelé snaží v dovolání podsouvat. Na tom nic nemění ani okolnost, že zjištění významná pro závěr o rozporu oznámení o zvýšení nájemného s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.) čerpal též z rozhodnutí (z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2009, č. j. 20 Co 289/2009-62), jež bylo vydáno až po jeho doručení právní předchůdkyni žalobce; tato zjištění se totiž vztahovala k dlouhodobému (šikanóznímu) jednání dovolatelů vůči ní, jež mělo počátek již v době předcházející doručení Oznámení. Podle názoru dovolacího soudu mu pak nelze úspěšně vytýkat, že vzhledem k poměrům projednávaného případu přiznal rozhodující význam okolnostem na straně žalobce, resp. jeho právní předchůdkyně (především zájmu na plném a nerušeném výkonu práv spojených s užíváním bytu), neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2014

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru