Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1297/2000Usnesení NS ze dne 11.09.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1297.2000.1
Dotčené předpisy

§ 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1297/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. B., proti žalovanému B. L., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 11 C 383/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2000, č. j. 23 Co 534/99-83, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 23. 9. 1999, č. j. 11 C 383/96-63 (poté, co jeho v pořadí první, vyhovující rozsudek ze dne 14. 4. 1998, č. j. 11 C 383/96-40, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1998, č. j. 11 Co 329/98-50), zamítl žalobu na vyklizení žalovaného z bytu č. 4, II. kategorie, o velikosti 4+1 s příslušenstvím, v domě č. p. 254, v P. (dále „předmětný byt“); dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobkyně je (z jedné poloviny) podílovou spoluvlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, že žalovaný se do tohoto bytu nastěhoval v roce 1988 spolu se svojí nastávající manželkou – vnučkou zemřelé nájemkyně bytu A. K., kde žili i po sňatku (posléze i se svým synem), a byli vedeni v evidenčním listě jako příslušníci domácnosti nájemkyně. Předmětný byt užívali tak, že jmenovaná obývala jeden pokoj, a zbývající pokoje a příslušenství užívali všichni společně. Žalovaný se svojí manželkou hradili nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, společně s nájemkyní bytu nakupovali, vařili a uklízeli. Manželka žalovaného se na podzim roku 1987 z předmětného bytu odstěhovala, avšak žalovaný zůstal s A. K. v předmětném bytě bydlet, a to i poté, kdy jeho manželství s vnučkou jmenované bylo rozvedeno. Nadále se podílel spolu s nájemkyní bytu na placení nájemného, na nákupech, na vaření a na domácích pracích. Tento stav trval až do smrti nájemkyně bytu (28. 11. 1994). Na základě tohoto dospěl soud prvního stupně k závěru, že soužití žalovaného a nájemkyně bytu, trvající dále než tři roky, mělo charakter společné domácnosti ve smyslu spotřebního a ekonomického společenství. Protože žalovaný nemá vlastní byt, splnil zákonem stanovené podmínky pro přechod práva nájmu bytu dle § 706 odst. 1 obč. zák.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2000, č. j. 23 Co 534/99-83, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil; zamítl návrh na připuštění dovolání a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že se žalovanému podařilo prokázat, že žil se zemřelou nájemkyní bytu ve společné domácnosti, a že se jednalo o spotřební společenství trvalé povahy ve smyslu § 115 obč. zák. Neshledal opodstatněnou námitku žalobkyně, že soud prvního stupně pochybil při posouzení otázky důkazního břemene, neboť z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá, že by přenesl důkazní břemeno v této věci na její osobu. K zamítnutí návrhu žalobkyně na připuštění dovolání odvolací soud uvedl, že v řízení nebyla řešena otázka zásadního právního významu, neboť daná problematika je dostatečně řešena zákonem (§ 706 odst. 1 obč. zák.) a ustálenou judikaturou. Podle názoru odvolacího soudu není citované ustanovení v rozporu s Listinou základních práv a svobod, která sice chrání vlastnické právo, ale též i práva další, tj. i právo nájemní. Otázkou zásadního právního významu neshledal ani zkoumání okolností, za nichž v minulosti docházelo k přechodu práva osobního užívání bytu podle § 179 obč. zák.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., a v němž výslovně uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. S odkazem na obsah návrhu na připuštění dovolání označila za otázky zásadního právního významu následující:

„1) zda ustanovení § 706 odst. 1 o. z. přenáší důkazní břemeno ohledně vedení společné domácnosti s osobami uvedenými v prvé větě citovaného ustanovení na tzv. privilegované osoby zcela či zda toto důkazní břemeno nese zároveň např. podle procesních předpisů pronajímatel – pokud je v pozici navrhovatele,

2) zda osoby, uvedené v ustanovení § 706 odst. 1 věta prvá o. z. unesou důkazní břemeno, pokud jsou zde pochybnosti a rozpory mezi jednotlivými důkazy,

3) zda při hodnocení důkazů ve věcech přechodu nájmu by nemělo být přihlédnuto též k soudu obecně známé genesi vývoje tohoto institutu od ustanovení § 179 o. z. k ustanovení § 706 o. z. a jeho průběžným novelisacím, jakož i k přežívající výkladové praxi založené skutečností, že do 31. 12. 1991 byly byty administrativně přidělovány, a že vlastníkem domovního fondu byl ve valné většině stát, což mohlo vést k tomu, že aplikace ustanovení § 179 o. z. bývala dobovými ONV a soudy vnímána jako přidělování bytů sui generis,

4) zda ustanovení § 706 odst. 1 o. z. je v souladu s Listinou základních práv a svobod, když opakované přechody nájmu mohou být na dobu neurčitou a i po několik generací trvající negují zcela základní atributy vlastnického práva, a to ius disponendi a ius utendi.“

Odvolacímu soudu vytýká, že z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, na jakou konkrétní judikaturu vztahující se k ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. odkazuje, a to zejména pokud jde o otázku důkazního břemene v těchto sporech. Bylo by snad možno dovodit (uvádí se dále v dovolání), že odvolací soud stojí na stanovisku, že důkazní břemeno v tomto směru nese žalovaný; toto jeho stanovisko je však v rozporu s potvrzujícím výrokem rozsudku. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že na žalovaného přešlo právo nájmu bytu, neboť prokázal, že žil se zemřelou nájemkyní bytu ve společné domácnosti a že jejich soužití mělo charakter trvalého životního společenství; poukazuje na pochybnosti, které ohledně tohoto soužití vyšly v řízení najevo a dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je spíše důsledkem závěru, že důkazní břemeno má žalobkyně. Dovolatelka dále zpochybňuje výpověď svědkyně U. a uvádí, že jmenovaná i žalovaný neplatí řádně nájemné. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 26. ledna 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvém tohoto ustanovení. Dovoláním takovéto vady namítány nebyly a jejich existence se z obsahu spisu nepodává; dovolání nelze tedy shledat z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným.

Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je (ve výroku o věci samé) rozhodnutím potvrzujícím, a nikoli měnícím.

Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť i když soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku ze dne 23. 9. 1999, č. j. 11 C 383/96-63, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, jinak, než v pořadí prvním rozsudku ze dne 14. 4. 1998, č. j. 11 C 383/96-40, který byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1998, č. j. 11 Co 329/98-50, tj. zamítl žalobu na vyklizení žalovaného z předmětného bytu, nestalo se tak v důsledku toho, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v označeném zrušujícím usnesení. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto usnesení, byl v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušen z důvodu procesního pochybení obvodního soudu, a za účelem doplnění dokazování v tom směru, zda na žalovaného přešlo právo nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. Ostatně i ve svém v pořadí prvním vyhovujícím rozsudku soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný splnil zákonné podmínky přechodu práva nájmu; důvodem, proč přesto žalobě vyhověl, byl jeho závěr, že žalovanému zaniklo právo nájmu uplynutím doby, na kterou byl sjednán v následně uzavřené nájemní smlouvě.

Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, není dovolání přípustné ani podle § 239 odst. 1 o. s. ř.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť v dané věci byl zamítnut žalobkyní (dovolatelkou) včas učiněný návrh na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto případě nezakládá.

Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

Jelikož podle § 242 odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolací soud – s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených – je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, mohou se tyto právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.

V projednávané věci žalobkyně navrhla (písemným podáním datovaným 26. 1. 2000 – č. l. 79 spisu), aby pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně bylo připuštěno dovolání pro shora uvedené právní otázky.

Na posouzení první otázky rozsudek odvolacího soudu zjevně nespočívá, neboť v dané věci nešlo o posouzení podmínek přechodu práva nájmu bytu na osoby uvedené v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. (dovolatelkou označené jako tzv. privilegované osoby), ale o posouzení otázky přechodu práva nájmu bytu na žalovaného, který není osobou v citovaném ustanovení uvedenou; šlo tedy o případ, na který míří ustanovení § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák., což vyplývá i z toho, že se soudy obou stupňů zabývaly mimo jiné i tím, zda soužití žalovaného se zemřelou nájemkyní bytu trvalo nejméně po dobu tří let. K otázce důkazního břemena je pak nutno podotknout, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1723/97, rozsudek ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, rozsudek ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1447/97, uveřejněný v příloze časopise Soudní judikatura č. 12/1998, pod pořadovým číslem 40) důkazní břemeno ohledně splnění podmínek přechodu práva nájmu bytu tíží ve sporu toho, kdo jejich splnění tvrdí. Z toho také vycházel odvolací soud i v dané věci, když – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – konstatoval, že žalovaný prokázal splnění podmínek pro přechod práva nájmu bytu.

Pokud jde o druhou a třetí z označených otázek, nesplňují tyto otázky podmínky ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. již proto, že směřují proti skutkovým zjištěním, jejichž prostřednictvím přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení založit nelze. Nehledě k tomu, na aplikaci ustanovení § 179 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 napadené rozhodnutí nespočívalo.

Dovolací soud nesdílí názor dovolatelky, podpořený zde uvedenou argumentací, že ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. je v rozporu s „Listinou základních práv a svobod“. Nejvyššímu soudu nepřísluší posuzovat ústavnost zákonů, a nevidí důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu. Ve svém rozhodnutí ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, pod pořadovým číslem 54, zaujal Nejvyšší soud právní názor, který zastává i v této věci, že „institut přechodu nájmu upravený v ustanovení § 706 odst. 1 větě druhé obč. zák. je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele - a to ve prospěch taxativně určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce – v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout“. Toto omezení má však oporu v zákoně (v citovaném ustanovení) a je vázáno na splnění zde stanovených podmínek. Ostatně Ústavní soud měl příležitost vyslovit se k § 706 odst. 1 obč. zák. např. ve svém nálezu ze dne 12. 3. 2001, sp.zn. II ÚS 544/2000, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 21, ročník 2001, I. díl, pod pořadovým číslem 41, avšak jeho protiústavnost zjevně neshledal.

Nezbývá tak než uzavřít, že přípustnost dovolání podaného žalobkyní v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout (pro nepřípustnost).

Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení – dle obsahu spisu – žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. září 2002

JUDr.Věra Korecká ,CSc.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru