Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1286/2004Usnesení NS ze dne 18.01.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1286.2004.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1286/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně městské části P., proti žalované H. H., zast. advokátem, , o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 131/2002, k dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.9.2003, č.j. 58 Co 359/2003-56, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.9.2003, č.j. 58 Co 359/2003-56 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5.3.2003, č.j. 18 C 131/2002-32, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 18 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v 6. patře domu čp. 568 v P., s tím, že nájem žalované skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a dále žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování a povinnost uhradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil postačující a správná skutková zjištění, a to že žalobkyně je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, žalovaná je od roku 1970 nájemkyní tohoto bytu (od roku 2001, po smrti manžela, jeho výlučnou nájemkyní), předepsané nájemné a zálohy na služby ve výši 3.707,30 Kč žalovaná od října 2001 do konce roku 2002 nezaplatila (s výjimkou měsíců října a listopadu 2001 a února až dubna 2002, kdy zaplatila po 842,- Kč), dluh na nájemném a úhradách za služby činí za rok 1999, 2001, 2002 částku 23.241,- Kč, 19.393,- Kč a 7. 954,- Kč a dluh nebyl uhrazen). Tyto skutečnosti poté soud prvního stupně správně posoudil i po právní stránce podle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku a shledal, že žalovaná neplatila nájemné a zálohy na služby po dobu delší než tři měsíce a nezaplatila vyúčtování služeb za tři roky, byl tak dán výpovědní důvod podle uvedeného ustanovení, a proto bylo namístě k výpovědi z nájmu předmětného bytu přivolit a pro zamítnutí žaloby s ohledem na aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku nebyly shledány důvody.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že bylo správné, že žalobkyni byla soudem prvního stupně odmítnuta ochrana jejího vlastnického práva podle ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku, když v souladu s ust. § 712 odst. 5, 1. věta obč. zákoníku nevázal vyklizení bytu na zajištění přístřeší, ale na zajištění náhradního ubytování.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil

(§ 219 o.s.ř).

Dovoláním ze dne 10.12.2003, doplněným podáním advokáta ze dne 26.1.2004 (po výzvě soudu prvního stupně v usnesení ze dne 9.1.2004, č.j. 18 C 131/2002-62), podala žalovaná dovolání proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu.

V dovolání žalovaná zrekapitulovala dosavadní rozhodnutí ve věci přijatá soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Dále uvedla, že žalobkyně je vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, jehož byla žalovaná od roku 1970 nájemkyní spolu se svým manželem a od roku 2001, po smrti manžela, se stala nájemkyní výlučnou.

Žalovaná v dovolání dále popsala svou finanční situaci a uvedla, že od roku 2001 jí bylo předepsáno nájemné a zálohy za služby ve výši 3.707,30 Kč, spolu s poplatky za elektřinu a plyn pak úhrady činí přes 4.500,- Kč. Žalované je vyplácen důchod 6.369,- Kč a po smrti manžela nezvládla, poté, co jí byla odebrána renta ve výši 2.500,- Kč z titulu nemoci z povolání, hradit splátky za nájem a služby. K 30.6.2003 činila dlužná částka na nájemném a službách 129.054 a poplatek z prodlení 161.554,- Kč Situaci se žalovaná snažila řešit zaměstnáním na částečný úvazek, popř. půjčkou, což se jí nepodařilo. Taktéž jí žalobkyně neschválila splátkový kalendář a ani jí neprominula poplatek z prodlení.

Dovolatelka dále v dovolání uvedla, že soud prvního stupně a poté i soud odvolací za použití ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku nevázal vyklizení bytu jen na zajištění přístřeší (§ 712 odst. 5, 1. věta o.s.ř.), ale na zajištění náhradního ubytování, a to vzhledem k tomu, že by vyklizení bytu žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná se dostala do problémů po smrti svého manžela a dále soudy přihlédly k věku žalované a jejímu zdravotnímu stavu. Dovolatelka je toho názoru, že soudy měly za tohoto stavu rozhodnout podle § 3 odst. 1 odst. 1 obč. zákoníku o zamítnutí žaloby. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí.

Žalobkyně se podle spisu k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle ust. § 240, 241 a 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolání bylo po výzvě soudu doplněno advokátem a dovolatelka je tímto advokátem zastoupena.

Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě, byl-li odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, dovolání přípustné.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné v případech uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Dovolání není v daném případě přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrzoval v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázky v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání, jak vyplývá ze shora uvedeného, je založena na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu (popř. otázky, v něm řešené) musí mít po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem proto může být pouze to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. /§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./, nikoliv např. na nesprávnosti skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je dále podle ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem, a proto jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, rozhodující jen ty otázky, na nichž je napadené rozhodnutí založeno a z nich pak ty, které dovolatel v dovolání napadl, popř. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Z obsahu dovolání, které především rekapituluje dosavadní rozhodování ve věci a skutkové okolnosti, na jejichž základě soudy obou stupňů rozhodovaly, lze dovodit, že dovolatelka je toho názoru, že pokud soudy při rozhodování o formě bytové náhrady na základě ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku (namísto přístřeší podmínily vyklizení bytu zajištěním náhradního ubytování), měly vzhledem k věku a špatnému zdravotnímu stavu žalované a dále k tomu, že jde o zásah do jejího způsobu života, který od ní nelze spravedlivě požadovat, podle uvedeného ustanovení žalobu zamítnout.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího, který na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pro stručnost odkazoval, je zřejmé, že oba soudy se aplikací ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku zabývaly. Na základě zjištěných skutkových okolností posuzované věci, které dovolatelka v dovolání nezpochybňuje, dospěly k závěru, že nebyly shledány takové důvody, které by umožňovaly odepřít žalobci (pronajímateli) právo domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zákoníku), tj. zamítnout žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Při rozhodování o formě bytové náhrady pak soudy zohlednily zejména sociální a zdravotní poměry na straně žalované a aplikovaly ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku tak, že podmínily vyklizení předmětného bytu zajištěním náhradního ubytování, namísto poskytnutí přístřeší (§ 712 odst. 5, 1. věta obč. zákoníku).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka v dovolání napadala hodnocení okolností, které byly významné pro aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku, což nemůže činit napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. po právní stránce zásadně významným. Dále je třeba konstatovat, že judikatura soudů je v otázce aplikace ust.

§ 3 odst. 1 obč. zákoníku ve sporech o přivolení k výpovědi z nájmu bytu konstantní a rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) se od této běžně dostupné judikatury neodchyluje.

Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť nebyly shledány předpoklady pro jeho aplikaci (viz ust. § 237 odst. 3 o.s.ř.).

Nejvyšší soud proto podle ust. § 243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalobkyni podle spisu žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. ledna 2005

JUDr. ing. Jan Hušek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru