Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 121/2013Usnesení NS ze dne 16.04.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.121.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2038/13 ze dne 26.08.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 121/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně ZO OS KOVO při Schneider Electric a.s., se sídlem v Písku – Pražském Předměstí, Čížovská 447, IČ: 12895521, zastoupené JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, proti žalované V. H., bytem v N. – L., zastoupené Pavlem Zapletalem, advokátem se sídlem v Lišanech, Za rybníkem 334, o zaplacení částky 471.901,- Kč s přísl. a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 146.132,84 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 323/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2012, č. j. 20 Co 213/2012-265, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč k rukám JUDr. Václava Kaliny, advokáta se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 471.901,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu dlužného nájemného za období od 1. ledna 2008 do 31. srpna 2008 z rekreačního zařízení – „objektu se st. parc. 55/1 a st. parc. 55/2, které jsou vloženy v katastru nemovitostí u Katastrálního pracoviště v Písku, pro obec a k. ú. H. a pro k. ú. S. u. P.“ (dále jen „rekreační zařízení“). Na požadované (dlužné) nájemné žalovaná uplatnila k započtení (formou procesní obrany) svou pohledávku za žalobkyní ve výši 150.540,- Kč; vzájemným návrhem se pak dále domáhala zaplacení částky 146.132,84 Kč s příslušenstvím. Uvedené částky „požadovala“ z titulu náhrady škody (v podobě ušlého zisku) ve výši 236.409,59 Kč a z titulu náhrady za odebranou energii ve výši 60.263,25 Kč; pohledávku na náhradu škody odůvodnila tvrzením, že jí ušel zisk z nasmlouvaných (rekreačních) akcí na leden a únor 2008, jež musela zrušit v důsledku nezpůsobilosti (zrekonstruované) kotelny vytopit rekreační zařízení na teplotu vyžadovanou hygienickými předpisy pro pobyt hostů (rekreantů).

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. ledna 2012, č. j. 39 C 323/2009-227, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 471.901,- Kč (z titulu dlužného nájemného) s tam uvedeným úrokem z prodlení (dále jen „vyhovující výrok“), zamítl vzájemný návrh žalované (dále jen „zamítavý výrok“) a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. srpna 2012, č. j. 20 Co 213/2012-265, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku a ve vyhovujícím výroku ohledně částky 285.968,50 Kč „s přísl.“ (dále jen „potvrzující výrok“); jinak ho ve vyhovujícím výroku změnil tak, že zamítl žalobu ohledně částky 185.932,50 Kč „s přísl.“ (dále jen „měnící výrok“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.

Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastnicím řízení znám a nelze ho v daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/ – viz posléze uvedený výklad) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné dovodil, že žalovaná nemá vůči žalobkyni pohledávku z titulu náhrady škody (ve výši 236.409,59 Kč), neboť nedostatečné vytápění rekreačního zařízení v lednu a únoru 2008 bylo způsobeno nesprávným provozováním kotelny ze strany jejích zaměstnanců. S poukazem na dohodu účastnic ze dne 14. srpna 2007 (dále jen „Dohoda“) a zápis o předání čističky odpadních vod ze dne 18. července 2008 pak dovodil, že žalované svědčí (dohodnuté) právo na snížení požadovaného nájemného za dobu výstavby čističky odpadních vod (čl. 4. Dohody) a také právo na zaplacení spotřebované elektrické energie za dobu rekonstrukce kotelny (čl. 7. Dohody). Měla-li výstavba čističky odpadních vod probíhat v době od 3. března 2008 do 5. května 2008, avšak ve skutečnosti byla uvedená čistička předána až 18. července 2008, má žalovaná podle čl. 4. Dohody nárok na snížení nájemného i za dobu od 6. května 2008 do 18. července 2008, což za uvedené období (za dva a půl měsíce) činí 166.665,- Kč (2,5 x 66.666,- Kč). Podle čl. 7. Dohody má pak právo na zaplacení spotřebované elektrické energie za dobu rekonstrukce kotelny, což za období od 1. října 2007 do 16. listopadu 2007 činí – podle tam uvedeného výpočtu – 19.267,50 Kč. S přihlédnutím k tomu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku ohledně částky 285.968,50 Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku; ohledně částky 185.932,50 Kč s příslušenstvím pak vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. srpna 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje pouze proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku (samotná dovolatelka totiž výslovně uvedla, že dovolání podává proti výroku /napadeného rozsudku/, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně „potvrzen“, a to konkrétně „ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 285.968,50 Kč s přísl. a v zamítavém výroku o věci samé“); proti jeho měnícímu výroku evidentně nesměřuje (ostatně zde by ani nebylo subjektivně přípustné).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzujícímu výroku) je upravena v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo sice zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).

Dovolání nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (přestože dovolatelka na citované ustanovení v dovolání výslovně odkázala, uvedený dovolací důvod /opět s přihlédnutím k obsahu dovolání/ nijak obsahově nekonkretizovala); k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka výslovně (i odkazem na citované ustanovení) uplatnila, a to dovolacími námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení otázek výše dlužného nájemného a náhrady škody. Pokud je v dovolání v tomto ohledu argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům ohledně těchto otázek.

Dovolacími námitkami, že „odvolací soud neprovedl důkaz … o tom, kdy započala výstavba čistírny odpadních vod“, že také „navrhovaný důkaz účastnickým výslechem žalované nebyl proveden“ a že odvolací soud nemohl zamítnout pro nadbytečnost důkaz znaleckým posudkem, který navrhla provést „vzhledem k zřejmému pochybení znalce Mgr. Bc. K.“ (tj. znalce ustanoveného soudem prvního stupně), uplatnila dovolatelka dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedené dovolací námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly (byť v souvislosti s posledně uvedenou námitkou se v dovolání cituje ustanovení § 127a o.s.ř.), a už proto jimi nelze přípustnost dovolání založit. Navíc šlo přinejmenším zčásti o námitky obecné, z nichž – právě pro jejich obecnost – nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 8. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.163,- Kč představující 21 % DPH (§ 137 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. dubna 2013

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru