Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1203/2020Usnesení NS ze dne 25.08.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1203.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1203/2020-360

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Bytového družstva XY, se sídlem v XY, IČO 24733466, zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalovaným 1. M. K., narozenému XY, a 2. Š. K., narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Rokytce 1081/8, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 109/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019, č. j. 21 Co 96/2017-302, ve znění usnesení ze dne 15. července 2019, č. j. 21 Co 96/2017-319, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 2.178 Kč k rukám JUDr. Tomáše Homoly, advokáta se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 20 C 109/2013-207, uložil žalovaným povinnost vyklidit byt č. XY, o velikosti 4+1, v 6. podlaží domu č. p. XY, v katastrálním území XY na adrese XY a předat jej žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 21 Co 96/2017-302, ve znění usnesení ze dne 15. 7. 2019, č. j. 21 Co 96/2017-319, [poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 11. 4. 2017, č. j. 21 Co 96/2017-256, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 26 Cdo 4515/2017-285 (dále též jen „zrušující rozsudek)], potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.

Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku (ne)platnosti nájemní smlouvy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je otázka platnosti nájemní smlouvy uzavřené za účinnosti předcházejících právních předpisů – podle zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2013 – dále též jen „obč. zák.“ (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

– dále též jen „o. z“).

Otázkou platnosti nájemní smlouvy se dovolací soud zabýval již ve svém zrušujícím rozsudku (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1103/19), v němž poukázal na judikaturu ohledně určitosti písemného projevu vůle (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008,

sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), připomenul, že podstatnou náležitostí smlouvy o nájmu bytu bylo též ujednání o způsobu výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu (služby) nebo o jejich výši (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007,

sp. zn. 26 Cdo 1102/2006), poukázal na judikaturu, z níž vyplývá, co lze považovat za „způsob výpočtu“ (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005,

sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, uveřejněný pod č. 69/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva je neplatná. Z jejího obsahu nebylo totiž možné výši nájemného zjistit, neboť neobsahovala žádné údaje, na jejichž základě by bylo možné provést výpočet nájemného, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce a nebylo proto možné odstranit neurčitost projevu vůle stran ani za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. Nejednalo se tedy o situaci (jak se mylně domnívají dovolatelé, odkazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03), kdy by bylo možné preferovat takový výklad sporného ujednání o nájemném, který by nezpůsobil neplatnost nájemní smlouvy. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění zrušujícího rozsudku.

Od těchto závěrů (z nichž v napadeném rozsudku vycházel i odvolací soud) nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani nyní. Dovolatelé svými námitkami ve skutečnosti brojí proti správnosti předcházejícího zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu.

Jen pro úplnost lze uvést, že z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud se zabýval i otázkou dobrých mravů (k této otázce dovolatelé nevymezili, v čem spatřují přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.). Podle ustálené soudní praxe (např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. V této souvislosti nelze přehlédnout, že z nesporných tvrzení účastníků u odvolacího jednání vyplynulo, že žalovaný již byt několik let neužívá, pronajímá jej a nehradí nájemné, ani úhradu za plnění spojená s užíváním bytu. Jde tedy o jinou situaci než ve skutkově obdobné věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 219/2013, v níž byla žaloba na vyklizení pravomocně zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy (dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 776/2020).

Pokud dovolatelé namítají, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, uplatnili jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.).

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 25. 8. 2020

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru