Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1170/2017Usnesení NS ze dne 23.05.2017

HeslaPřerušení řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.1170.2017.1
Dotčené předpisy

§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1170/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Ing. B. P., B., zastoupeného JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražská 675/10, proti žalované HASSO, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Ve svahu 482/5, IČO 16735366, o zaplacení částky 6.784.646 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 158/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. července 2016, č. j. 19 Co 166/2016-262, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. července 2016, č. j. 19 Co 166/2016-262, se mění takto: Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. května 2016, č. j. 37 C 158/2004-253, se mění tak, že řízení se do skončení řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 17/2000 nepřerušuje.

Odůvodnění:

Žalobce se návrhem došlým Městskému soudu v Brně dne 20. 8. 1999 (podaným jako vzájemný návrh v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 149/98, který byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2000, č. j. 37 C 149/98-31, vyloučen k samostatnému projednání) domáhá po žalované (po změně návrhu, jež byla připuštěna usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2006, č. j. 37 C 149/98-90) zaplacení částky 6.784.646 Kč s příslušenstvím (o další změně žaloby ze dne 21. 12. 2006 nebylo soudem zatím rozhodnuto). Tato částka představuje bezdůvodné obohacení jednak ve výši 6.753.989 Kč, které měla žalovaná získat užíváním nebytových prostor v domě č. p. 156 na adrese B., jehož byli účastníci původně spoluvlastníky, za období od 1. 9. 1996 do 7. 6. 1998 bez právního důvodu (uzavřenou nájemní smlouvu ze dne 13. 6. 1996 považuje žalobce za neplatnou) a které vyčíslil jako rozdíl mezi dosavadními úhradami poskytnutými žalovanou podle nájemní smlouvy a nájemným vyčísleným podle znaleckého posudku č. 058/08/04 ze dne 20. 8. 2004 Ing. Oty Meissnera, a jednak ve výši 30.657 Kč, kterou požaduje z titulu úhrady oprav společné věci a daně z nemovitosti.

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 10. 5. 2016, č. j. 37 C 158/2004-253, řízení (potřetí) přerušil podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) do skončení řízení vedeného u tamního soudu pod sp. zn. 44 C 17/2000.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) usnesením ze dne 11. 7. 2016, č. j. 19 Co 166/2016-262, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že v řízení Městského soudu v Brně sp. zn. 44 C 17/2000, které dosud není pravomocně skončeno, je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v této věci.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval podle ustanovení § 237 o. s. ř. z toho, že se odvolací soud při výkladu a aplikaci ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. – fakultativní přerušení řízení v závislosti na jiném řízení, v němž je řešena otázka, jež může mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3724/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1917/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 343/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4333/2015. Odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil otázku hospodárnosti řízení a dopady na jeho délku a nevymezil otázku, pro kterou řízení přerušil. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále opět jen „o. s. ř.“).

Dovolání podané včas, osobou k tomu oprávněnou, proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť se odvolací soud při výkladu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).

Důvody přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud podle § 135 odst. 2 o. s. ř. může vyřešit sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). Nejvyšší soud předesílá, že soud by měl zejména posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013). Akcent na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. klade i literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752).

Ze shora citovaných názorů plyne, že ve vztahu k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je především povinností soudu postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.). Z tohoto pohledu odvolací soud nepřistoupil k přerušení řízení odpovědně, když nezohlednil celkovou délku řízení, aby zabránil tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jeho postup nelze považovat za správný ani z toho důvodu, že nevymezil otázku, jež má být řešena ve věci sp. zn. 44 C 17/2000 a může mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci. Z obsahu spisu přitom plyne, že v dané věci je v podstatné části předmětem nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti za období od 1. 9. 1996 do 7. 6. 1998 žádané jako obvyklé nájemné, zatímco předmětem řízení ve věci 44 C 17/2000 je nárok žalované za omezení užívání společné věci, příp. nárok na rozdělení výtěžku ve výši 58.361,80 Kč, který byl vyčíslen jako rozdíl mezi částkou 1.404.106,80 Kč a částkou 1.345.745 Kč, jež žalovaná uznala jako pohledávku žalobce za užívání nebytových prostor nad rámec spoluvlastnického podílu za pět měsíců v roce 1998. Není tedy zřejmé, jaká otázka řešená ve věci 44 C 17/2000 může mít význam pro rozhodnutí v projednávané věci, jestliže v obou věcech jsou projednávány zcela odlišné nároky a výše zápočtu za dlužné nájemné vyplývá z prohlášení žalované, v řízení k ní nebylo vedeno dokazování a vztahuje se jen k určitému časovému období.

Protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné ve věci rozhodnout, dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že řízení do skončení řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 17/2000 nepřerušuje.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. května 2017

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru