Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1126/2003Usnesení NS ze dne 08.06.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1126.2003.1
Dotčené předpisy

§ 241 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1126/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Bytového družstva J. 20, proti žalovaným 1) J. B., zastoupené opatrovnicí Mgr. D. K., pracovnicí Městského soudu v Praze, a 2) Z. F., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 9 C 280/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2001, č.j. 15 Co 630/2000-64, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 12. 1999, č.j. 9 C 280/98-30, uložil žalovaným vyklidit a vyklizený do tří dnů od právní moci rozsudku odevzdat žalobci byt II. kategorie o pokoji a kuchyni s příslušenstvím, ve 2. patře domu č.p. 2430, na stavební parcele č. 2529 v k.ú. V., obec m. P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), a zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 2. 1978, sp.zn. 9 C 486/77, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1978, č.j. 21 Co 185/78-20, se mění ve lhůtě k vyklizení tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit do tří dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných (směřujícímu proti výroku o vyklizení) Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 5. 2001, č.j. 15 Co 630/2000-64, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o vyklizení bytu a ve výroku o nákladech řízení potvrzuje; současně vyslovil, že v nenapadeném výroku o změně lhůty k vyklizení zůstává nedotčen a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované užívají předmětný byt bez právního důvodu, když druhá žalovaná - poté, co její právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady založené soudním rozhodnutím, zaniklo dobrovolným odstěhováním z předmětného bytu - se do bytu spolu se svojí dcerou (první žalovanou) protiprávně nastěhovala.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované (nezastoupené advokátem) dovolání, datovaná 2. 8. 2001, doplněná společným podáním ze dne 12. 8. 2001.

Druhá žalovaná posléze doplnila dovolání prostřednictvím advokáta, který jí byl ustanoven usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. 10. 2002, č.j. 9 C 280/98-87. Uvedla, že napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu o povinnosti k vyklizení, přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje druhá žalovaná v tom, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že o její povinnosti k vyklizení předmětného bytu bylo již pravomocně rozhodnuto (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp.zn. 9 C 486/77, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ve věci sp.zn. 21 Co 185/78), že řízení v dané věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159 odst. 3 o.s.ř.), a že tudíž mělo být toto řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastaveno. Protože se tak nestalo, trpí rozsudek odvolacího soudu vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost jeho závěru, že jí zaniklo právo bydlení v předmětném bytě do zajištění bytové náhrady, neboť byt nikdy neopustila. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Usnesením ze dne 14. 1. 2003, č.j. 9 C 280/98-96, Obvodní soud pro Prahu 3 ustanovil první žalované podle § 29 odst. 3 o.s.ř. z důvodu neznámého pobytu opatrovníka Mgr. D. K., pracovnici Městského soudu v Praze.

Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání žalovaných není přípustné „dle § 237 odstavec 1 o.s.ř.“ a navrhl, aby bylo odmítnuto. K doplnění dovolání učiněného druhou žalovanou se vyjádřil tak, že argumentace o překážce věci pravomocně rozsouzené nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, a že v daném řízení je nárok žalobce opřen o jiné skutečnosti; posléze opětovně navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 21. 12. 1999. Odvolací soud sice o odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 3. 5. 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je správně (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku) projednal podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001. Dovolací soud proto dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. – návrh na zrušení citovaného ustanovení byl odmítnut usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 534/01).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno subjekty k tomu oprávněnými - účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se dovolací soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.

Ze shora uvedeného vyplývá, že v dovolacím řízení nelze postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozhodnutí mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2001 nebo vydanému v době od 1. 1. 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001).

Podle ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

Jak se podává z obsahu spisu (srov. dodejky na č. l. 67 verte, č.l. 68 spisu), nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci dne 11. června 2001, když právnímu zástupci žalobce byl doručen dne 4. června 2001, druhé žalované dne 1. června 2001 a první žalované dne 11. června 2001 postupem podle § 46 odst. 3 o.s.ř. (dne 1. června 2001 byla zásilka obsahující rozsudek odvolacího soudu uložena u pošty, první žalovaná byla o jejím uložení vyrozuměna a desetidenní lhůta k vyzvednutí zásilky marně uplynula dne 11. června 2001). Z uvedeného vyplývá, že posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání byla středa 11. července 2001. Bylo-li dovolání žalovaných podáno na poštu k přepravě dne 2. srpna 2001 (viz podací razítko na obálce na č.l. 79 spisu), stalo se tak zjevně po marném uplynutí zákonné jednoměsíční lhůty.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděná odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř., neboť žalované, které podáním opožděných dovolání po procesní stránce zavinily jejich odmítnutí, nemají na náhradu těchto nákladů právo a vyjádření žalobce k přípustnosti dovolání (z hlediska zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění po 1. 1. 2001) za stavu, kdy dovolání je opožděné, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. června 2004

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru