Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1063/2004Usnesení NS ze dne 22.07.2004

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1063.2004.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 3 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 574/04


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

26 Cdo 1063/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S. V. a 2) N. V., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 129/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2004, č. j. 23 Co 446/2003-211, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

V pořadí první rozsudek Okresního soudu v Příbrami (soudu prvního stupně) ze dne 4. března 1999, č. j. 8 C 208/97-23, zamítající žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 9. září 1998, č. j. 23 Co 401/98-46, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Další (vyhovující) rozsudky soudu prvního stupně (ze dne 12. ledna 1999, č. j. 8 C 208/97-54, a ze dne 9. října 2001, č. j. 8 C 106/2001-113) a potvrzující rozsudky odvolacího soudu (ze dne 15. června 1999, č. j. 23 Co 237/99-75, a ze dne 16. dubna 2002, č. j. 23 Co 570/2001-150) byly k dovolání žalovaných zrušeny (rozsudky Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího ze dne 19. července 2001, č. j. 20 Cdo 2492/99-99, a ze dne 30. června 2003, č. j. 26 Cdo 1403/2002-178) a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. června 2003, č. j. 26 Cdo 1403/2002-178, Nejvyšší soud pokládal za správný závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), avšak soudům vytkl, že se ani přes námitky žalovaných nezabývaly posouzením, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

Poté soud prvního stupně v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 10. září 2003, č. j. 8 C 129/2003-188, opětovně žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 10, I. kategorie, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství ve 3. patře domu čp. 463 v P. VII“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, rozhodl, že „žalovaným náleží bytová náhrada – přístřeší“, a uložil jim povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů „po uplynutí výpovědní lhůty a poté, kdy jim bude zajištěno přístřeší“. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 13. ledna 2004, č. j. 23 Co 446/2003-211, v pořadí čtvrtý (vyhovující) rozsudek soudu prvního změnil ve výroku o nákladech řízení a jinak jej potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. V rámci posouzení, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud přisvědčil žalovaným v tom, že „z chování a přístupu žalobce při evidování M. P. k trvalému pobytu v předmětném bytě a v evidenčním listu jako člena domácnosti mohli žalovaní dovozovat, že žalobce těmito svými úkony akceptuje M. P. v předmětném bytě jako podnájemce“. Současně však dovodil, že „touto úvahou se mohli žalovaní řídit až do doby, kdy obdrželi žalobu v předmětné věci, která obsahovala i výpověď s uvedenými důvody (tj. do 18.12.1997)“. Jestliže ani v průběhu déletrvajícího řízení o písemný souhlas s podnájmem žalobce nepožádali a nesjednali nápravu v porušování svých povinností vyplývajících z nájmu bytu a toto porušování i nadále trvá, odvolací soud dovodil, že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy; přitom přihlédl také k věku a ke zdravotnímu stavu žalovaných a dále k tomu, že změna prostředí způsobená vyklizením předmětného bytu nebude mít vliv na jejich zdravotní stav, a to i proto, že byt užívají jen zřídka.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uvedli, že napadené rozhodnutí „je založeno na posouzení otázek zásadního právního významu, jako jsou otázky výkladu ustanovení § 712 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 3 občanského zákoníku, a také proto, že napadené rozhodnutí řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem“. Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Na naplnění vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzují z toho, že soudy údajně nerespektovaly závazný právní názor obsažený ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. června 2003, č. j. 26 Cdo 1403/2002-182, a „neprovedly vůbec úvahu o tom, zda je výkon práva pronajímatele v souladu s dobrými mravy“, resp. odvolací soud se „opět pouze částečně zabýval obecně otázkou užití dobrých mravů vzhledem k osobám žalovaných a jejich chování“. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítli, že odvolací soud při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nezkoumal, zda „chování žalobce bylo v souladu s dobrými mravy. Naopak se zabýval pouze otázkou, zda jednání žalovaných je v souladu s dobrými mravy a zda se žalovaní snažili nějak pochybení vzniklá i na straně žalobce odstranit. … Odvolací soud tak konstruuje úvahu, že nedošlo k porušení dobrých mravů výkonem práva dát výpověď pronajímatelem, neboť nájemci měli dost času toto porušení zhojit, ale neučinili tak“. Odvolacímu soudu také vytkli, že se při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nezabýval „rozpory a nedostatky v chování žalobce“ a dále tím, „z jakého důvodu žalobce neinicioval dohodu či dání dodatečného souhlasu s výměnou bytu“. Podle žalovaných se měl odvolací soud navíc otázkou rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy zabývat ke dni dání této výpovědi. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť soud prvního stupně svým čtvrtým rozsudkem rozhodl sice jinak než ve svém prvním (zrušeném) rozsudku, avšak nikoli v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil; ve svém čtvrtém rozsudku totiž vycházel z právního názoru dovolacího soudu obsaženého v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 30. června 2003, č. j. 26 Cdo 1403/2002-178.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli žalovaní) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění – § 241a odst. 3 o.s.ř.).

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.). Tento právní závěr by proto mohl být pokládán za otázku zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Lze však odkázat také na názor, který Nejvyšší soud České republiky zaujal v rozsudku ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), tj. názor, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Přitom v soudní praxi není pochyb o tom, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.

V rámci posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud sice přisvědčil žalovaným v tom, že z chování žalobce (při evidování M. P. k trvalému pobytu v předmětném bytě a v evidenčním listě) mohli dovozovat, že žalobce těmito svými úkony akceptuje M. P. v předmětném bytě jako podnájemce, avšak k jejich tíži přičetl, že ani po doručení žaloby (po 18. prosinci 1997) v průběhu déletrvajícího řízení o písemný souhlas s podnájmem žalobce nepožádali a nesjednali nápravu v porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu a že toto porušování i nadále trvá, a poté – také s přihlédnutím k věku a zdravotnímu stavu žalovaných a dále k tomu, že změna prostředí způsobená vyklizením předmětného bytu nebude mít vliv na jejich zdravotní stav, a to i proto, že byt užívají jen zřídka – dovodil, že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Lze konstatovat, že odvolací soud se při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. neodchýlil od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. července 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru