Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1014/2004Usnesení NS ze dne 26.05.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1014.2004.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1014/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva ve S., proti žalovaným 1) M. J., a 2) P. J., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 21.566,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 35/99, o dovolání žalovaného 2/ proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2002, č. j. 42 Co 514/2002-114, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 12. 2000, č. j. 16 C 35/99-63, uložil žalovaným zaplatit žalobci částku 21.566,- Kč spolu s dále specifikovaným poplatkem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 10. 2001, č. j. 42 Co 581/2001-88, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o příslušenství a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak rozsudek okresního soudu potvrdil.

Soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 12. 2001, č. j. 16 C 35/99-94, opravil svůj výše citovaný rozsudek v záhlaví, pokud jde o označení žalobce, a doplnil jej ve výroku I. o lhůtu k plnění.

Odvolání žalovaného 2/ odvolací soud usnesením ze dne 25. 7. 2002, č. j. 42 Co 514/2002-114, odmítl, a to zčásti z důvodu neodstranění vad odvolání bránících jeho věcnému projednání, zčásti pro nepřípustnost.

Podáními ze dne 13.9.2002 a ze dne 24.9.2002 (jež byla adresována Nejvyššímu soudu České republiky) vyjádřil žalovaný 2/ s oběma výše citovanými rozhodnutími Krajského soudu v Ostravě nesouhlas, který založil na argumentaci směřující proti závěru o tom, že je povinen zaplatit žalobci částku, která je předmětem řízení.

Na základě pokynů Nejvyššího soudu vyzval soud prvního stupně žalovaného 2/ prostřednictvím jeho ustanoveného zástupce, aby uvedl, zda uvedenými podáními zamýšlel podat dovolání, a pokud ano, proti kterému rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je podává, aby toto podání učinil prostřednictvím ustanoveného zástupce – advokáta, a poučil jej o následcích nesplnění uvedené výzvy.

Podáním ze dne 7.4.2004 sdělil žalovaný 2/ prostřednictvím ustanoveného zástupce, že podává dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.7.2002, č.j. 42 Co 514/2002-114, a to v celém rozsahu. S odkazem na výše popsaný průběh dosavadního řízení a s důrazem na okolnost, že soud prvního stupně vydal usnesení ze dne 6.12.2003 bez nařízení jednání či jiného úkonu ve věci, vyjádřil názor, že opravné a doplňující usnesení soudu prvního stupně ze dne 6.12.2001 bylo vydáno po řízení provedeném podle předpisů platných do 31.12.2000, proto i odvolání proti němu mělo být projednáno podle předpisů platných do 31.12.2000. Stejně tak dovolací řízení se má dle jeho názoru podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. řídit dřívějšími právními předpisy platnými do 31.12.2000.

Přípustnost dovolání dovozoval dovolatel z ust. § 238a odst. 1 písm. e/ popř. f/ o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2000 a co do důvodů odkázal na ust. § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. v témže znění. Vadu, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci, spatřuje dovolatel především v tom, že odvolací soud při vydání napadeného rozhodnutí nerespektoval přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. a odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu platného po novele účinné od 1.1.2001. Zdůraznil, že podle původních právních předpisů může být důsledkem neodstranění vad odvolání pouze zastavení odvolacího řízení (§ 211 ve spojení s § 43 odst. 2 o.s.ř. platného do 31.12.2000), nikoliv odmítnutí odvolání. Dále dovolatel namítl, že odvolací soud dospěl též k nesprávnému právnímu závěru, že odvolání trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat. Dle názoru dovolatele jeho výhrady proti prvostupňovému rozhodnutí jsou věcné a odvolací soud o nich měl rozhodnout. Konečně dovolatel vytkl napadenému usnesení, že obsahuje nesprávné poučení o dovolání, čímž byl dovolatel zkrácen na svých procesních právech. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se nejprve zabýval posouzením otázky, zda má dovolání projednat a rozhodnout o něm podle procesních předpisů účinných do dne 31.12.2000, anebo podle předpisů ve znění účinném od 1.1.2001.

Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „přechodná ustanovení“) dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle bodu 16. přechodných ustanovení odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle bodu 11. přechodných ustanovení při opravě rozhodnutí vydaných přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 30/2000 Sb. nebo vydaných po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se postupuje podle dosavadních předpisů.

V projednávané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé rozsudkem ze dne 21.12.2000, tedy rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. Opravné a doplňující usnesení vydal až dne 6.12.2001, tedy po nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. Soud prvního stupně měl, pokud jde o opravu rozsudku ze dne 21.12.2000, postupovat - jak vyplývá z citovaného bodu 11. přechodných ustanovení - rovněž podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000. Z obsahu odůvodnění jeho usnesení ze dne 6.12.2001 však vyplývá, že soud prvního stupně postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001. Pak ovšem odvolací soud nepochybil, pokud (jak rovněž nepochybně plyne z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení) odvolání proti usnesení ze dne 6.12.2001 projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, neboť s ohledem na dikci citovaného bodu 16. přechodných ustanovení je významné, jak soud prvního stupně skutečně postupoval, a nikoliv to, jak v souladu se zákonem správně měl postupovat (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2003, sp. zn. 21 Cdo 574/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, pod č. 156).

Z uvedeného pak vyplývá, že s ohledem na to, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, i dovolací soud ve smyslu citovaného bodu 17. přechodných ustanovení projedná dovolání a rozhodne o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.

Lze dodat, že dovolatelem zdůrazňovaná okolnost, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 6.12.2001 bylo vydáno „bez nařízení jednání či jiného úkonu ve věci“, nemá pro řešení otázky, podle kterého znění občanského soudního řádu měl odvolací soud projednat odvolání a podle kterého znění občanského soudního řádu má postupovat dovolací soud, žádný význam.

Dovolací soud po té, co zjistil, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného zastoupení advokátem (§ 241 o.s.ř.), se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu,

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení nepřipadá v této věci v úvahu, neboť usnesení o odmítnutí odvolání není usnesením potvrzujícím ani měnícím a navíc není ani rozhodnutím ve věci samé.

Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o odmítnutí odvolání není mezi tam vyjmenovanými usneseními uvedeno. Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li odvolací soud odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 43 odst. 2 a § 211 o.s.ř. pro neodstranění vad odvolání. Ostatně Nejvyšší soud ČR shodný závěr vyslovil již v usnesení ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 915/2003, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25 pod poř. č. C 1939.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného 2/ směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž se mohl zabývat opodstatněností dovolání z hlediska důvodů v něm uplatněných. Pro úplnost je třeba upozornit, že dovolatelovy výhrady proti rozhodnutí ve věci samé nejsou přiléhavé již proto, že dovoláním napadeným usnesením o věci samé rozhodováno nebylo a proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 10. 2001, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, dovolatel v zákonné lhůtě dovolání nepodal.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož v důsledku částečného zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem bude řízení pokračovat u soudu prvního stupně, který ve svém konečném rozhodnutí rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2004

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru