Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 996/2017Usnesení NS ze dne 27.07.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.996.2017.1
Dotčené předpisy

§ 114b o. s. ř.

§ 11 předpisu č. 121/2008 Sb.

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3343/17 ze dne 02.11.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 996/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně E. B., zastoupené JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové nám. 48, proti žalované PRVNÍ VALEČSKÉ spol. s r.o., se sídlem ve Valči, Jeřeň 6, IČO: 26362961, zastoupené Mgr. Karlem Touschkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 26, o 1.410.838,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 215/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 17 Co 225/2016-113, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.279,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Vladimíra Linharta, advokáta se sídlem v Lounech, Mírové nám. 48.

Odůvodnění:

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 17 Co 225/2016-113, není přípustné, neboť uplatněné námitky nenaplňují předpoklady stanovené v § 237 o. s. ř.

Soud prvního stupně vydal dne 2. 11. 2015 platební rozkaz (č. j. 5 C 215/2015-31) spolu s kvalifikovanou výzvou k vyjádření podle § 114b o. s. ř. Žalovaná ve lhůtě stanovené touto výzvou podala pouze odpor, nepřipojila k němu však žádné odůvodnění. Soud proto rozhodl rozsudkem pro uznání, neboť z přiložených dokumentů dovodil, že nárok žalobkyně má oporu v § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 17 Co 225/2016-113, potvrdil.

Žalovaná podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, ve kterém do značné míry opakuje námitky uplatněné v odvolacím řízení. K otázce, zda je možné vydat platební rozkaz, pokud si žalobkyně škodu zčásti zavinila sama, dovolací soud konstatuje, že tvrzení o okolnostech zakládajících spoluzavinění (spoluzpůsobení) žalobkyně na vzniku škody měla žalovaná možnost uplatnit v reakci na kvalifikovanou výzvu, aby se jím mohl soud zabývat v řízení po zrušení platebního rozkazu. Jestliže tak neučinila, vyšel soud prvního stupně důvodně z tvrzení obsažených v žalobě, a byla-li dostatečná k tomu, aby umožnila specifikaci nároku a jeho hmotněprávní kvalifikaci podle § 420 obč. zák., pak v situaci, kdy žalovaná navzdory řádnému poučení nereagovala na kvalifikovanou výzvu, nastala fikce uznání tohoto nároku žalovanou, předpokládající vydání rozsudku pro uznání. Pozdější výhrady dovolatelky ohledně spoluzavinění žalobkyně jsou již bez významu. Citace části rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1987, sp. zn. 1 Cz 56/87, dovolatelkou je zkreslující a vytržená z kontextu, neboť toto rozhodnutí jako celek naopak klade důraz na dispozitivní zásadu občanskoprávních sporů, když uvádí, že „pokud (platebním rozkazem) uplatněné právo vyplývá ze žalobcem uvedených skutečností, avšak tyto skutečnosti plně neodpovídají skutečnému stavu věci, je na žalovaném, aby proti vydanému platebnímu rozkazu podal odpor (§ 174 odst. 2 o. s. ř.).“ Soud v občanskoprávních sporech není podle této zásady povolán vyhledávat informace pro obranu protistrany a platební rozkaz nevydá pouze v takovém případě, má-li pochybnosti o důvodnosti nároku (např. i z důvodu zřejmého spoluzavinění poškozené, pokud by se podávalo ze samotné žaloby), což v posuzovaném případě nenastalo. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2233/99, na který dovolatelka rovněž poukazuje, se pak týká věcného posuzování rozsahu spoluzavinění, nikoliv procesních předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání.

Dovolatelka dále vznáší otázku, zda může vyšší soudní úředník vydat usnesení podle § 114b o. s. ř. (tzv. kvalifikovanou výzvu). Odvolací soud zde postupoval v souladu s ustálenou soudní praxí, neboť i Nejvyšší soud již dříve vyslovil, že vyšším soudním úředníkům takové oprávnění náleží (srov. rozsudek ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4259/2011, publikovaný pod č. 35/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3295/2016). Argumentace dovolatelky ustanovením § 11 písm. l) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve spojení s textem § 114b o. s. ř., jenž hovoří o „předsedovi senátu“, není přiléhavá, neboť § 11 písm. l) zákona č. 121/2008 Sb. míří na případy, kde by výlučná pravomoc soudce byla dána zákonem ve vztahu lex specialis vůči tomuto zákonu. Občanský soudní řád je však vůči zákonu o vyšších soudních úřednících zákonem obecnějším (lex generalis). Opačným výkladem, který navrhuje dovolatelka, by se jednalo o zpětný odkaz a prakticky by bylo znemožněno delegovat některé úkony na vyšší soudní úředníky; takový výklad proto nelze přijmout za správný.

Důvodná není ani námitka dovolatelky, že poučení obsažené v platebním rozkazu bylo nesprávné či nedostatečné, neboť se z něj údajně bylo možno domnívat, že podáním odporu se ruší platební rozkaz jako celek, tj. i včetně toho výroku, jímž byla žalované uložena povinnost odpovědět na kvalifikovanou výzvu. Takový výklad je ryze formalistický a účelový, pomíjí podstatu věci a návaznost jednotlivých částí předmětného rozhodnutí a v konečném důsledku by vedl k faktickému popření celého smyslu kvalifikované výzvy. Kromě toho je v poučení zcela jednoznačně vyjádřeno, že „Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu včas odpor a jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. Soud proto ve věci rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.).“

Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani námitka, že se soud prvního stupně nezabýval tím, že k podanému odporu nebyla připojena plná moc právního zástupce žalované. Dovolatelka tímto argumentem namítá existenci vady řízení, která se však předmětem dovolacího přezkumu stane pouze tehdy, shledá-li dovolací soud přípustnost dovolání pro řešení právní otázky (srov. § 237 a 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ. Kromě toho nejde o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť i kdyby soud vyzval žalovanou k předložení plné moci, nic to nemění na tom, že žalovaná neodpověděla na kvalifikovanou výzvu, která byla řádně doručena právě jí (nikoliv jejímu pozdějšímu právnímu zástupci). Postup soudu při odstraňování nedostatku plné moci se tedy neprojevil v podmínkách pro vydání rozsudku pro uznání.

Odvolací soud se tedy při řešení žádné z dovolatelkou vymezených otázek neodchýlil od ustálené judikatury, Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná je s ohledem na výsledek řízení povinna uhradit žalobkyni náklady řízení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 13.980,- Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalované, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 17.279,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.

V Brně dne 27. července 2017

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru