Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 986/2001Rozhodnutí NS ze dne 20.02.2003

KategorieA
Publikováno14/2005 Sb. rozh. civ.
EcliECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.986.2001.1
Dotčené předpisy

§ 420 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 442 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 986/2001

25 Cdo 987/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně U. V., zastoupené advokátem, proti žalované H. H., dříve K., zastoupené advokátkou, za účasti M. K., zastoupeného advokátem, jako vedlejšího účastníka na straně žalující, o 1.499.008,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 202/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2000, č. j. 21 Co 569/2000-254, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. prosince 2000, č. j. 21 Co 569/2000-276, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, č. j. 21 Co 569/2000-254, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. 12. 2000, č. j. 21 Co 569/2000-276, o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky se odmítá, jinak se dovolání zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Poté, co částečným rozsudkem ze dne 26. 1. 1999, č. j. 12 C 202/97-195, který nabyl právní moci dne 28. 7. 1999, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.287.818,90 Kč s příslušenstvím za investice vynaložené žalobkyní do domu žalované, zůstala předmětem sporu částka 1.499.008,80 Kč, které se žalobkyně domáhala s odůvodněním, že jde o náhradu škody způsobené jednáním žalované, která jí včas neuhradila finanční prostředky investované do její nemovitosti. Žalobkyně se tak dostala do prodlení se splácením úvěru u Č. s., a. s., a se splácením půjčky vedlejšímu účastníku M. K. Podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997 musí žalobkyně spořitelně zaplatit sankční úroky ve výši 753.011,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 143.164,- Kč; z částky 1.682.025,- Kč, kterou je podle pravomocného rozhodnutí soudu povinna zaplatit vedlejšímu účastníku z titulu půjčky, úroků z ní a úroků z prodlení, uplatňuje na náhradě škody částku 602.833,80 Kč. Tyto dlužné částky jim zatím neuhradila.

Rozsudkem ze dne 30. 5. 2000, č. j. 12 C 202/97-234, Obvodní soud pro Prahu 4 z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil řízení co do částky 466,80 Kč a 16 % úroku od 26. 5. 1993 do 31. 12. 1995 z částky 1.499.008,80 Kč, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.498.542,- Kč s 16 % úrokem od 1. 1. 1996 do zaplacení. Vycházel ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 1. 11. 1991 smlouvu o pronájmu nebytových prostor v domě žalované v P., které měly sloužit žalobkyni k provozování restaurační a vinárenské činnosti. Vedlejší účastník prováděl rekonstrukci těchto prostor a účastnice se měly podílet na úhradě za práce pro celý dům v poměru 1 : 5. Protože žalovaná neproplácela faktury, žalobkyně k 26. 11. 1992 zastavila svoji činnost. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně na náhradu škody podle ustanovení obchodního zákoníku (§ 373 a násl.) a dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti za škodu jsou splněny. Žalovaná se dopustila protiprávního jednání, v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni škoda, protože její náklady narůstaly a musela je řešit půjčkou u vedlejšího účastníka a krátkodobým úvěrem u spořitelny, což znamenalo navýšení úroků, jejichž náhradu na žalované požaduje. Škodou je totiž i náklad, který bylo třeba vynaložit v důsledku škodné události, tedy i marně vynaložené náklady.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2000, č. j. 21 Co 569/2000-254, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. 12. 2000, č. j. 21 Co 569/2000-276, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu na zaplacení 1.498.542,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nárok žalobkyně na náhradu škody posoudil podle § 420 a násl. občanského zákoníku a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu, neboť, jak bylo zjištěno i v odvolacím řízení, žalobkyně svým věřitelům na jejich pohledávkách dosud nic nezaplatila. Nedošlo proto ani k faktickému zmenšení majetku žalobkyně ani k vynaložení nákladů, jak škodu charakterizoval soud prvního stupně, takže žádná škoda v její majetkové sféře zatím nenastala. Soudní rozhodnutí o platební povinnosti žalobkyně vůči spořitelně a vedlejšímu účastníku nebyla předmětem exekučního řízení a nelze ani vyloučit, že s ohledem na tvrzenou finanční situaci žalobkyně nebudou vymoženy. Nárok žalobkyni na náhradu škody nevznikl, nehledě k tomu, že tvrzení žalobkyně, která se na jedné straně dovolává neplatnosti nájemní smlouvy a na straně druhé ze stejné smlouvy dovozuje porušení právních povinností žalované, jsou ve zjevném rozporu.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí především s názorem odvolacího soudu, že jí škoda nevznikla, když svým věřitelům dosud nic nezaplatila. Namítá, že nastalou újmou v její majetkové sféře je již existence pohledávek třetích osob (s. a vedlejšího účastníka) vůči ní, které vznikly v příčinné souvislosti s prodlením žalované ohledně placení investic. V důsledku prodlení žalované totiž došlo i k prodlení žalobkyně ve vztahu k jejím věřitelům a škodou jsou sankce vůči žalobkyni uplatněné ze strany jejich věřitelů. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda odvolací soud měl k dispozici celý obsah spisu, když se vůbec nezabýval ztrátou části spisu sp. zn. 12 C 339/93, která se týkala předběžného opatření. Poukazuje na to, že žalovaná porušila povinnost z tohoto předběžného opatření vyplývající, protože dům v Budečské ulici převedla na firmu A., a. s., aby byl pro uspokojení pohledávek žalobkyně nedosažitelný. Jediným majetkem žalobkyně, z něhož by mohla uspokojit pohledávky třetích osob (spořitelny a vedlejšího účastníka), jsou přisouzené pohledávky za žalovanou. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že není jisté, zda věřitelé na žalobkyni své přisouzené nároky vymohou, a uvádí, že jediným důvodem, proč není proti ní dosud vedena exekuce, je benevolentnost jejích věřitelů. Napadá rovněž rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Odvolací soud vyšel z nezpochybněného skutkového základu, že žalobkyni vznikla v souvislosti s investicemi do nemovitosti žalované povinnost splácet úroky z úvěru u Č. s. a úroky z nesplacené půjčky od vedlejšího účastníka. Ačkoliv jí tato povinnost byla pravomocně uložena soudními rozhodnutími, žalobkyně dosud nic nezaplatila. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že nárok na náhradu škody žalobkyni nevznikl, neboť v její majetkové sféře k žádné újmě zatím nedošlo. Dovolatelka nenapadá skutkový stav, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, nýbrž nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu na otázku vzniku škody.

Odvolací soud vycházel zcela správně z toho, že obecná odpovědnost za škodu (§ 420 obč. zák.) je založena na současném splnění čtyř podmínek - vznik škody, porušení právní povinnosti, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále presumované zavinění. Vznik škody na straně poškozeného je tedy základním předpokladem pro vznik odpovědnosti škůdce.

Za škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná v penězích. Skutečná škoda znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlým ziskem je pak újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde k rozmnožení majetkových hodnot, ačkoliv se to s ohledem na pravidelný běh věcí dalo očekávat. Částka 1.498.542,- Kč, kterou žalobkyně dluží svým věřitelům a kterou uplatnila v tomto řízení proti žalované z titulu náhrady škody, není ziskem žalobkyně, tím méně pak ziskem, který by jí ušel, a není ani újmou, která by již nastala v její majetkové sféře. Povinnost žalobkyně jako dlužníka zaplatit svým věřitelům dluhy s příslušenstvím (úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky) vznikla z jejího závazku ve smlouvě o úvěru nebo o půjčce, a dokud nebyla splněna (dluhy zaplaceny), majetkový stav žalobkyně se o tuto hodnotu nesnížil; tím je vyloučen vznik skutečné škody na její straně. Na tom nic nemění fakt, že o platební povinnosti žalobkyně vůči jejím věřitelům již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť soudním rozhodnutím nevznikl dluh žalobkyně ani pohledávka věřitelů, která má základ v hmotněprávním vztahu dlužníka a věřitele. Rozhodující je, že dluh nebyl splněn. Samotná existence pohledávek třetích osob vůči žalobkyni ani soudní rozhodnutí o její povinnosti zaplatit dluhy se tedy v její majetkové sféře úbytkem hodnot neprojevilo. Dovodil-li odvolací soud, že škoda žalobkyni nevznikla, neboť dosud nezaplatila částku, která podle ní představuje škodu, jejíž náhrady se domáhá, posoudil otázku vzniku odpovědnosti za škodu správně.

Za této situace jsou zcela irelevantní další výtky v dovolání, týkající se porušení povinnosti žalované z předběžného opatření, neboť nemohou mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu.

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, který má povahu usnesení (srov. § 152 odst. 1 věta prvá, § 167 odst. 1 o. s. ř.), zákon ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nepřipouští. Proto bylo dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky odmítnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Protože rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. února 2003

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru