Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 888/2020Rozsudek NS ze dne 16.12.2020

HeslaNáhrada škody
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.888.2020.3
Dotčené předpisy

§ 420 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 888/2020-644

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: B. H., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Aloise Krále 10, Prostějov, proti žalované: Z. Š., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Adrianou Markusovou, advokátkou se sídlem Údolní 16, Brno, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 270/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2019, č. j. 44 Co 434/2017-596, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2019, č. j. 44 Co 434/2017-596, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 12. 2016, č. j. 9 C 270/2011-548, se zrušují, a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 28. 12. 2016, č. j. 9 C 270/2011-548, zamítl žalobu o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. V řízení o náhradu škody vyšel ze zjištění, že žalobkyně, její syn a dcera jako podíloví spoluvlastníci (žalobkyně ve výši ½, každé z jejích dětí ve výši ¼) prodali kupní smlouvou ze dne 4. 8. 2008 své nemovitosti v XY za kupní cenu 1.100.000 Kč, kterou kupující podle ujednání ve smlouvě zaplatili na účet společnosti REALITY RECOM s. r. o. (dále též jen „realitní společnost“), jež uzavření kupní smlouvy, zastoupená žalovanou, zprostředkovala. Kupní cena ve výši 1.000.000 Kč (po odečtení provize realitní společnosti) měla být vyplacena prodávajícím k rukám žalobkyně. Žalovaná dne 25. 8. 2008 peníze z účtu realitní společnosti vybrala. Realitní společnost kupní cenu žalobkyni nezaplatila, žalovaná, která byla pro porušení povinností při správě cizího majetku trestně stíhána, byla soudem zproštěna obžaloby na základě závěru, že neměla hmotnou odpovědnost za prostředky na účtu společnosti, trestní stíhání bývalého jednatele realitní společnosti bylo zastaveno pro promlčení. Žalovaná sice byla v době uzavření zprostředkovatelské smlouvy mezi žalobkyní a realitní společností podnikající fyzickou osobou v obchodu s realitami, ale smlouvu podepsala za realitní společnost jako její zástupce - spolupracující osoba. Nebylo prokázáno, že by žalovaná měla výlučné oprávnění k nakládání s prostředky na účtu realitní společnosti, ani to, že by nakládala s finančními prostředky na účtu realitní společnosti ve svůj vlastní prospěch a na svůj účet. Okresní soud proto uzavřel, že žalovaná podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neodpovídá za škodu, která vznikla žalobkyni ve výši nejméně 500.000 Kč. Odpovědnou je společnost REALITY RECOM s. r. o., která nesplnila svůj závazek k vyplacení kupní ceny a proti které také žalobkyně uplatnila svou pohledávku v insolvenčním řízení.

Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 44 Co 434/2017-596, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyni uložil nahradit žalované ¼ nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neprokázání předpokladů odpovědnosti žalované za škodu porušením smluvní povinnosti podle § 420 obč. zák. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s realitní společností (zastoupenou na základě plné moci žalovanou) smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitostí, podle níž měla být kupní cena realizována úschovou u realitní kanceláře, notářskou nebo advokátní úschovou, a následně uzavřela společně s dalšími dvěma prodávajícími spoluvlastníky (svými dětmi) a s kupujícími také smlouvu o budoucí kupní smlouvě a poté i kupní smlouvu, v nichž byla dohodnuta úhrada kupní ceny kupujícími na účet realitní společnosti (zprostředkovatele). Smlouva o zprostředkování byla uzavřena podle § 774 obč. zák. a smluvním partnerem žalobkyně nebyla žalovaná, ale realitní společnost. Ta měla podle zprostředkovatelské smlouvy i podle kupní smlouvy povinnost kupujícími zaplacenou kupní cenu ze svého běžného účtu vyplatit prodávajícím, kterou nesplnila. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaná provedla jakoukoli dispozici s finančními prostředky realitní společnosti svévolně, ve svůj vlastní prospěch, na svůj účet a ke škodě žalobkyně a jejích dětí. Dodal, že sjednáním úhrady kupní ceny do notářské nebo advokátní úschovy by prodávající předešli škodě na svém majetku (insolvenční řízení, vedené na majetek společnosti REALITY RECOM s. r. o. skončilo zrušením konkurzu po splnění rozvrhového usnesení s účinky ke dni 16. 10. 2012, společnost byla vymazána z obchodního rejstříku dne 5. 2. 2013).

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku případného excesu žalované z rámce jejího zmocnění při jednání za realitní společnost, a domáhá se změny dosavadní judikatury k výkladu § 420 odst. 2 obč. zák. Je přesvědčena, že cílem ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. bylo vyloučení samostatné odpovědnosti zaměstnanců, nikoli veškerých pomocníků. Nejednala-li žalovaná za realitní společnost jako její zaměstnankyně, ale jako zmocněnkyně (nadto osoba fyzická podnikající ve stejném oboru) podle plné moci, měla by vedle realitní společnosti být odpovědnou za škodu vzniklou v důsledku porušení jejích povinností. Jednání žalované bylo navíc ve vztahu k realitní společnosti vybočením z jejích oprávnění, neboť žalovaná bez jakéhokoli pokynu realitní společnosti z jejího účtu vybrala finanční prostředky zaplacené kupujícími pro žalobkyni a vyplatila je panu P. (o němž nebylo prokázáno, že by byl klientem realitní společnosti), ačkoli věděla, že na účtu realitní společnosti není dostatek finančních prostředků k úhradě kupní ceny žalobkyni a jejím dětem. Přesto soudy obou stupňů uzavřely, že svévolné jednání žalované nebylo prokázáno, přičemž nesprávně vyšly z předpokladu, že důkazní břemeno o této skutečnosti tíží žalobkyni. Mínila též, že by soud měl přihlédnout k tomu, že byť dle smlouvy zprostředkovatelské byla její smluvní stranou realitní společnost, ve všech záležitostech za společnost jednala vždy žalovaná, k níž se žalobkyně obrátila se zvláštní důvěrou, neboť jí byla doporučena otcem žalované, starostou obce XY. Uvedla, že její dcera a syn na ni smlouvou ze dne 26. 9. 2011 postoupili své pohledávky z kupní smlouvy, proto je dána její aktivní legitimace k vymáhání celé nevyplacené kupní ceny. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení správnosti aplikace § 420 odst. 2 obč. zák. v dané věci.

Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před 1. 1. 2014.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odstavce 2 téhož ustanovení škoda je způsobena právnickou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Podle odstavce 3 téhož ustanovení se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle tohoto ustanovení je porušení právní povinnosti (jinak též protiprávní jednání či opomenutí, které je v rozporu se zákonem či smluvním ujednáním), škoda a vztah příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody; zavinění se presumuje. Podle § 420 odst. 2 obč. zák. odpovídá právnická či fyzická osoba za škodu, vzniklou v důsledku porušení právní povinnosti jejím zaměstnancem (či jinou použitou osobou) při plnění jejích úkolů, v souvislosti s nimi, respektive při činnosti, která je v místní, časové a věcné souvislosti k činnosti právnické (fyzické) osoby (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 482/2005). Odpovědnost použitých osob za škodu způsobenou třetím osobám je za těchto okolností zákonem vyloučena. Je-li však v konkrétním případě prokázáno, že činnost použité osoby (ať zaměstnance nebo jinak zmocněné osoby) se již neděla v rámci činnosti svěřené jí právnickou (fyzickou) osobou nebo nesledovala její zájem, ale vlastní zájem či potřebu samotné použité osoby či dokonce někoho jiného, pak jde o tzv. exces z výkonu svěřené činnosti a za předpokladu, že takové excesivní jednání porušilo zákon nebo smlouvu, nastupuje přímá odpovědnost této použité osoby za škodu tím vzniklou.

Krajský soud se ovšem věcí z tohoto pohledu nezabýval, neboť zamítl žalobu pouze s odůvodněním, že smluvní povinnost k vyplacení kupní ceny žalobkyni má realitní společnost, aniž vzal v potaz, že již v žalobě, ale dále i ve vyjádřeních zástupce žalobkyně, jakož i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jsou obsažena tvrzení, z nichž vyplývá, že žalobkyně se v tomto řízení nedomáhá splnění smluvní povinnosti zprostředkovatele (realitní společnosti) vyplatit prodávajícím kupní cenu složenou kupujícími na účet realitní společnosti, ale domáhá se náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že žalovaná bez pokynu realitní společnosti a mimo oprávnění, které pro ni vyplývalo ze smlouvy o zprostředkování a z plné moci, vybrala z účtu realitní společnosti částku 1.000.000 Kč a použila ji ve vlastním zájmu, nikoli v zájmu realitní společnosti, přestože věděla, že na daném účtu se po této transakci již nebude nacházet dostatek finančních prostředků k uspokojení závazku realitní společnosti vůči žalobkyni. Pro rozhodnutí je tak podstatné, zda žalovaná při inkriminovaném převodu peněz z účtu plnila úkoly, jejichž řešením byla pověřena realitní společností, nebo zda již sledovala svůj vlastní zájem mimo rámec sjednaného oprávnění, zda tím porušila nějakou svou zákonnou nebo smluvní povinnost, a způsobila tak žalobkyni škodu.

Dovolatelce je třeba přisvědčit, že použila-li žalovaná neoprávněně finanční prostředky z účtu realitní společnosti k úhradě plnění ve prospěch svého vlastního klienta, byl by namístě závěr, že tím překročila meze jednání za právnickou osobu ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák. Kromě toho pokud o své vůli a v jiném zájmu než v zájmu realitní společnosti (a nikoli nutně v zájmu vlastním), nakládala s finančními prostředky realitní společnosti, ačkoli k tomu nebyla oprávněna ani podle smlouvy o zprostředkovatelské činnosti uzavřené mezi ní a realitní společností, ani podle plné moci udělené jí realitní společností, pak se dopustila porušení smluvní povinnosti, s následkem přímé odpovědnosti za škodu tím vzniklou ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., a to i za škodu vzniklou žalobkyni. Závěr, podle kterého se poškozený může dovolávat (za účelem prokázání existence protiprávního úkonu) porušení smluvní povinnosti, lze totiž učinit nejen v případě, že je škůdcovým spolukontrahentem (druhou smluvní stranou). K naplnění uvedeného předpokladu postačuje, je-li prokázáno, že příslušný subjekt (škůdce) sice porušil povinnost ze smlouvy, kterou uzavřel s jinou osobou než s poškozeným, avšak závazek, k jehož porušení došlo, měl dopad do právní sféry poškozeného. Takovému závěru přitom není na překážku ani skutečnost, že smlouva, z níž porušení závazku vzešlo, nebyla (typově či z obsahového hlediska) smlouvou ve prospěch třetí osoby (smlouvou ve prospěch poškozeného). Jinak řečeno, podstatné je, že byla porušena právní povinnost, která (byť prostřednictvím smluvního ujednání jiných osob) sloužila k ochraně subjektivních práv poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2004). V případě, že žalovaná při výběru částky rovnající se kupní ceně pro žalobkyni z účtu realitní společnosti věděla, že poté již realitní společnost nebude disponovat dostatkem peněz ke splnění svého závazku vůči žalobkyni, bylo by možné takové jednání posoudit rovněž jako porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák.

Soudy obou stupňů se však uplatněným nárokem z pohledu uvedeného výkladu § 420 odst. 1 a 2 obč. zák. nezabývaly, žalobkyní uplatněný nárok interpretovaly v rozporu s jejími skutkovými tvrzeními jako požadavek na splnění smluvní povinnosti k vyplacení kupní ceny, a jejich právní posouzení je proto nesprávné.

Pro rozhodnutí o věci samé v dovolacím řízení nejsou splněny předpoklady, neboť z rozhodnutí soudů obou stupňů nelze zjistit, jaká konkrétní skutková zjištění o skutkových tvrzeních významných pro rozhodnutí vzaly soudy za prokázaná a ze kterých důkazů. Rozsudek soudu prvního stupně obsahuje na straně 5 v odstavci druhém seznam provedených důkazů a v odstavci třetím souhrnná zjištění, aniž by bylo uvedeno, jaké konkrétní zjištění učinil ze kterého důkazu. Z odůvodnění není zřejmé, jaký závěr učinil okresní soud o obsahu smlouvy o zprostředkovatelské činnosti, obsahu plné moci, rozsahu oprávnění žalované při jednání za realitní společnost. Soudy obou stupňů se nevypořádaly s otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně (žalobkyně tvrdí, že pohledávky dalších prodávajících spoluvlastníků na ni byly převedeny) ani s otázkou, zda pan P., jemuž byly peníze žalovanou vyplaceny (podle shodného tvrzení žalobkyně i žalované a podle obsahu spisu z trestního řízení vedeného proti bývalému jednateli realitní společnosti), byl klientem realitní společnosti či nikoli. Okresní soud ze zmíněného trestního spisu rozsáhle na str. 6 a 7 svého rozsudku cituje, aniž by bylo jasné, co jsou závěry trestního soudu a co již vlastní závěry soudu prvního stupně v této věci. Vzhledem k tomu, že odvolací soud na nedostatečná skutková zjištění okresního soudu odkázal, je i jeho rozhodnutí prakticky nepřezkoumatelné a stejně jako rozhodnutí prvostupňové trpí vadou řízení, která mohla mít (a také měla) vliv na správnost rozhodnutí [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

Rozsudek odvolacího soudu není ze všech těchto důvodů věcně správný, a Nejvyšší soud jej proto v celém rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.). Protože tyto důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i jeho rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

V dalším řízení okresní soud vyřeší otázku, zda je žalobkyně pro uplatnění celého nároku aktivně věcně legitimována, vyhodnotí, jaký byl přesně obsah oprávnění žalované při jednání za realitní společnost a čím byl založen (zprostředkovatelská smlouva, plná moc), bude se zabývat otázkou, zda byl nějaký právní důvod pro finanční plnění ze strany realitní společnosti panu P. (např. zda byl klientem realitní společnosti), a poté posoudí, zda výběrem částky, která byla složena na účet realitní společnosti kupujícími pro žalobkyni (a další prodávající) a další dispozicí s ní žalovaná překročila rozsah svého zmocnění či přímo porušila smlouvu o zprostředkování, kterou uzavřela s realitní společností, a pokud ano, zda mezi zmíněným výběrem peněz a zmařením možnosti uspokojení smluvní pohledávky žalobkyně a jejích dětí za realitní společností je příčinná souvislost. Bylo by tomu tak v případě, že vybrání peněz a jejich použití žalovanou by bylo možné označit za příčinu negativní finanční bilance realitní společnosti, v jejímž důsledku nemohla být žalobkyni vyplacena kupní cena.

K dovolacím námitkám stran rozložení důkazního břemene lze dodat, že je to žalobkyně (poškozená), koho tíží důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že žalovaná nebyla oprávněna vybrat peníze určené pro žalobkyni a vyplatit je panu P., resp. Že se tak nestalo v zájmu realitní společnosti, a že jejich výběr byl důvodem neschopnosti realitní společnosti uspokojit pohledávku žalobkyně, neboť jde o prokázání základních předpokladů odpovědnosti za škodu, tedy protiprávního jednání (porušení smlouvy), vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nimi.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 12. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru