Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 874/2019Usnesení NS ze dne 10.11.2020

HeslaNáhrada nemajetkové újmy (o. z.)
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.874.2019.1
Dotčené předpisy

§ 2959 o. z.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 874/2019-292

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) J. Š., narozený XY, bytem XY, b) M. O., narozená XY, bytem XY, a c) V. U., narozená XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Martinou Čejkovou, advokátkou se sídlem Václavské náměstí 828/23, 110 00 Praha, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o 5 240 060 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 98/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, č. j. 21 Co 160/2018-257, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 12. 2017, č. j. 24 C 98/2015-230, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) 200 000 Kč, žalobkyni b) 100 000 Kč a žalobkyni c) 50 000 Kč, zamítl žalobu na zaplacení dalších 1 950 060 Kč s příslušenstvím žalobci a), 1 000 000 Kč s příslušenstvím žalobkyni b) a 1 500 000 Kč s příslušenstvím žalobkyni c), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. V řízení o náhradu nemajetkové újmy za usmrcení osoby blízké vyšel soud ze zjištění, že dne 6. 11. 2014 byla při přecházení přechodu pro chodce sražena automobilem M. Š., manželka žalobce a) a matka žalobkyň b) a c), která dne 8. 11. 2014 na následky těžkých zranění zemřela. Automobil, jehož řidička nehodu zavinila, byl pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem pojištěn u žalované, jež každému z žalobců plnila v souvislosti s duševními útrapami částku 250 000 Kč. Řidičce škodícího automobilu J. Š. byla v trestním řízení (mimo jiné) uložena povinnost zaplatit žalobci a) 100 000 Kč, a každé z žalobkyň b) a c) 150 000 Kč, tyto částky byly vyplaceny. Soud věc posoudil podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), odkázal na judikaturou stanovená kritéria, přihlédl k již vyplaceným částkám a uzavřel, že vztah žalobců s poškozenou byl velmi intenzivní, harmonický a že poškozená byla stmelujícím článkem rodiny. Žalobce a) nese ztrátu manželky velmi těžce, dosud se s ní nesmířil. Z její náhlé ztráty se u žalobce a), který trpěl poruchou přizpůsobení, rozvinula depresivní porucha, s níž se léčí. Současně zohlednil, že v době seznámení byli žalobce a) i jeho manželka středního věku, z jejich vztahu se nenarodily děti. Za odpovídající všem kritériím shledal v jeho případě náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, nad rámec již vyplacených 350 000 Kč. Ohledně žalobkyň b) a c) vzal soud v úvahu jejich blízký vztah s matkou, která se o ně v pozdějším věku starala téměř výlučně sama, skutečnost, že přišly o možnost podpory, které by se jim nepochybně od matky dostalo v jejich manželském a následně mateřském životě, avšak i to, že žalobkyně o matku přišly v dospělém věku, nebydlely s ní, obě žily v partnerském vztahu a nebyly na ní finančně závislé. Peněžitou náhradu tak v jejich případě stanovil ve výši 100 000 Kč pro žalobkyni b), které již dříve bylo vyplaceno 400 000 Kč, a 50 000 Kč pro žalobkyni c), které již bylo vyplaceno 450 000 Kč.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2018, č. j. 21 Co 160/2018-257, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části zamítavých výroků, tedy co do částky 150 000 Kč ohledně žalobce a) a v částkách 100 000 Kč pro každou z žalobkyň b) a c), jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a s odkazem na judikaturu dovolacího soudu, po porovnání se srovnatelnými případy, se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, na něž odkázal, a uzavřel, že v projednávané věci byla žalobcům přiznána náhrada nemajetkové újmy odrážející obecně sdílenou představu o spravedlnosti a odpovídající principu proporcionality. Vyšší odškodnění je totiž vyhrazeno případům s významnými zpřísňujícími kritérii, jako je např. zavrženíhodný přístup škůdce, ekonomická či jiná závislost pozůstalé osoby na zemřelém či osobní přítomnost pozůstalého na místě nehody, přičemž tyto okolnosti v projednávané věci dány nebyly.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost odůvodňují potřebou posoudit dovolacím soudem již vyřešenou právní otázku výše přiměřeného odškodění duševních útrap pozůstalých jinak, než v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Mají za to, že není možné stanovit jakýsi obecný pomyslný strop základního odškodnění, neboť ke každému případu je třeba přistupovat zcela individuálně, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, a proto je třeba stanovit zcela novou metodiku odškodňování nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. Odvolacímu soudu vytýkají, že při stanovení výše náhrady nepřihlédl ke zcela specifickým okolnostem jejich rodinných vztahů a stanovil ji tak v rozporu se zásadami slušnosti. V řízení bylo prokázáno, že vztahy mezi žalobci a zemřelou byly velice nadstandardní. Pro žalobce a) byla M. Š. milovanou manželkou, takto silný citový vztah neměl dosud s žádnou jinou ženou, byla i jeho nejlepší přítelkyní, trávil s ní veškerý svůj volný čas. Dovodil-li soud, že se nedokáže smířit s její smrtí z důvodu své osobnosti, pak s ohledem na okolnost, že žalobce a) je citlivější povahy s poruchou začleňování, je pro něj její ztráta horší, než pro ostatní pozůstalé v jiných případech, a to měl soud zohlednit. Navíc po smrti M. Š. došlo k výraznému zhoršení vztahů žalobce a) s žalobkyněmi b) a c), kdy spolu prakticky již nejsou v kontaktu, žalobce dokonce nevěděl o svatbě žalobkyně b). Není běžné, že po smrti jednoho člena rodiny dojde k jejímu rozpadu, a proto skutečnost, že zemřelá byla stmelujícím článkem rodiny, měl soud zohlednit. Rovněž obě dovolatelky, ačkoliv již nežily s matkou v jedné domácnosti, s ní udržovaly velmi intenzivní vztah, navštěvovaly se aiv dospělém věku podnikaly společné dovolené. Pro žalobkyni c) byla matka dokonce nejlepší a v zásadě jedinou přítelkyní, které se mohla se vším svěřit, a byla na ní výrazně citově závislá. Dovolatelé zdůraznili, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, sice provedl srovnání se skutkově obdobnými případy, nezabýval se však případy, v nichž bylo pozůstalým přiznáno vyšší odškodnění, a odkázali na rozhodnutí Okresního soudu v Kladně sp. zn. 6 T 22/2015, ve kterém v obdobném případě byla pozůstalým přiznána náhrada ve výši 1 000 000 Kč. Navrhli zrušení nebo změnu rozsudku odvolacího soudu.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání napadené rozhodnutí označila za věcně správné a logicky vyargumentované. Zdůraznila, že rozsudek reflektuje konstantní rozhodovací praxi vyšších soudů a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018. Navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Dovolatelé navrhují revidovat dovolacím soudem již rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, řešenou právní otázku výše peněžité náhrady za duševní útrapy při usmrcení osoby blízké podle § 2959 o. z. Avšak po rozhodnutí odvolacího soudu a podání dovolání v projednávané věci se dovolací soud touto otázkou, v návaznosti na citovaný rozsudek, zabýval v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaném pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4156/18). V něm připomněl obecnou zásadu, že při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby musí soud především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, při současném respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14).

Na základě poznatků z judikatury pak shrnul relevantní kritéria pro rozhodování o výši relutární náhrady duševní újmy pozůstalých tak, že při určení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek.

V témže rozsudku Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek (převážně výše uvedených), lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Přičemž má-li mít orientační určení výše náhrad způsobilost sjednotit soudní praxi a dosáhnout účelu sledovaného v § 13 o. z. (tj. v obdobných případech rozhodnout obdobně), měla by základní částka být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků.

Manželka žalobce a) a matka žalobkyň b) a c) M. Š. zemřela v roce 2014. Jestliže průměrná mzda za rok 2013 podle údajů zveřejněných Českým statistickým úřadem činila 25 128 Kč měsíčně, představuje částka 502 560 Kč východisko k další úvaze soudu o výši náhrady. Odvolací soud v projednávané věci zohlednil všechna rozhodná kritéria pro stanovení výše relutární náhrady. U žalobce a) na jedné straně jeho výjimečně intenzivní vztah k zemřelé, s níž trávil veškerý volný čas a s jejíž ztrátou se velmi těžce vyrovnává, a s tím souvisící obtíže psychického charakteru, avšak na druhé straně i to, že nešlo o celoživotní soužití, neboť navázali vztah až ve středním věku, přičemž ke škodní události došlo v jeho 55 letech, a neměli společné děti. U žalobkyň b) a c) vzal soud v úvahu jejich blízký vztah s matkou a ztrátu její podpory v jejich manželském a následně mateřském životě, ale i to, že s matkou nebydlely, žily v partnerském vztahu, nebyly na ní finančně závislé a přišly o ni v dospělém věku. Na straně řidičky, která nehodu zavinila, zohlednil nedbalostní formu zavinění i projev lítosti z její strany. Naplnění důvodů pro další zvýšení náhrady v dané věci neshledal. Odvolací soud rovněž provedl test proporcionality porovnáním s řadou srovnatelných případů, a proto námitka odklonu od závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, není důvodná; ojedinělý případ, na nějž odkazují dovolatelé, v němž byla přiznána náhrada řádově vyšší, sám o sobě provedený test proporcionality nezpochybňuje.

Ustanovení § 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se ale v dané věci nejedná, neboť odvolací soud vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo. Dospěl-li k závěru, že všem rozhodným kritériím odpovídá náhrada v částce 550 000 Kč pro žalobce a) a 500 000 Kč pro každou z žalobkyň b) a c) (při započtení částek již vyplacených), nelze mu vytýkat, že by výše náhrad za duševní útrapy dovolatelů spojené s usmrcením osoby blízké byla zjevně nepřiměřená, a to ani ve světle judikatury ustálené až po rozhodnutí odvolacího soudu.

Z uvedeného vyplývá, že právní závěry odvolacího soudu při posouzení otázky výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké jsou v souladu s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby předmětná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak. Proto není dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Poukazují-li dovolatelé na to, že soud dostatečně nezohlednil okolnost, že po smrti M. Š. se vztahy mezi žalobcem a) a žalobkyněmi výrazně zhoršily, a že by tato skutečnost měla být v náhradě zohledněna, není tato námitka důvodná. I když zemřelá na své blízké působila v tom směru, aby se spolu stýkali, není příčinou současného stavu její úmrtí, ale nezájem dovolatelů na udržování rodinných vztahů a vazeb, tedy jejich vlastní vůle. Zhoršení vztahů tak není v příčinné souvislosti s úmrtím M. Š., a není proto dán důvod je zohlednit ve výši náhrady.

Proti výroku napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 11. 2020

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru