Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 872/2000Usnesení NS ze dne 13.02.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.872.2000.1
Dotčené předpisy

§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 18 odst. 1 předpisu č. 58/1969 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 872/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. K., proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 125/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2000, č. j. 19 Co 734/98-181, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 14. 9. 1998, č. j. 4 C 125/93-163, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem náhrady bolestného ve výši 69.300,- Kč, za ztížení společenského uplatnění ve výši 60.000,- Kč, za ztrátu na výdělku od 22. 9. 1992 ve výši 8.300,- Kč měsíčně a od 2. 3. 1993 ve výši 8.040,- Kč měsíčně. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v řízení zjistil, že dne 22. 9. 1992 příslušníci Policie ČR pprap. K. a stržm. P. P. byli přivoláni k zákroku proti žalobci, protože fyzicky napadal manželku a syna. Žalobce byl v podnapilém stavu a policistům po vstupu do bytu vyhrožoval, že jim usekne hlavy, v pravé ruce držel samurajský meč a v levé ruce tři tyče; proto příslušníci ustoupili před dům a když vysílačkou žádali vyslání posily, žalobce přiběhl za nimi ke služebnímu vozu a se zbraní v ruce na ně útočil a vyhrožoval jim. Podpraporčík Policie ČR J. K. po výzvě a po výstřelu do vzduchu pak prostřelil žalobci sedmi ranami z pistole stehna obou nohou, a způsobil mu tak škodu na zdraví. Trestní řízení vedené proti žalobci pro trestný čin útoku na veřejného činitele bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu zastaveno, protože žalobce jednal v chorobném afektu a nebyl pro nepříčetnost v době spáchání trestného činu trestně odpovědný za své jednání. Podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že se policista dopustil nesprávného úředního postupu, a není tedy dána odpovědnost státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Použití zbraně při služebním zákroku bylo v daném případě oprávněné a přiměřené ve vztahu k chování a útokům žalobce, který byl ozbrojen, a není rozhodné, že zbraně, kterými žalobce policisty ohrožoval, byly pouze makety, protože to policisté nemohli předvídat. Bezprostředním šetřením Inspekce Ministerstva vnitra ČR nebyla zjištěna jiná závada zásahu policistů než okolnost, že J. K. použil místo služební zbraně zbraň soukromou stejné ráže, což ve vztahu k následku na zdraví žalobce není významné, neboť i v případě použití zbraně služební by došlo ke stejnému následku. Nesprávným úředním postupem pak není ani to, že žalobce byl zasažen více než jedenkrát, když evidentně teprve důraznější střelba odvrátila žalobcův útok, a nebylo prokázáno, že by policista zbraň použil i po té, co žalobce svého útoku zanechal.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 2000, č. j. 19 Co 734/98-181, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zároveň nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání pro otázku posouzení adekvátnosti zásahu orgánu veřejné moci vůči občanu. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že použitím zbraně při zákroku policisty nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Tvrzení žalobce, že při zákroku bylo proti němu použito prostředku se slzným nebo obdobným plynem, tzv. kasru, nebylo v řízení prokázáno, ostatně sám žalobce dne 19. 10. 1992 vypověděl, že ho plyn nezasáhl. Za nadbytečný proto považoval soud návrh žalobce na zkoumání možných účinků plynu na psychiku žalobce, a neopodstatněnou shledal i jeho námitku, že policista měl v soukromé zbrani, kterou použil, důraznější střelivo, neboť toto tvrzení nemá oporu v žádném z provedených důkazů včetně kriminalisticko-technického zkoumání zbraně, nábojnice a střel. Množství výstřelů bylo závislé na intenzitě útoku žalobce a délce jeho trvání, přičemž nebylo prokázáno, že by policista na žalobce střílel i po ukončení jeho útoku.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Namítá, že zákrok policisty nebyl přiměřený povaze jeho jednání vůči dvěma zakročujícím policistům, které neohrožoval bezprostředně ani jinak na životě. On sám měl v ruce pouze makety zbraní, a i kdyby jimi šermoval, mohli ho policisté přemoci pomocí hmatů, chvatů či obušků. Dovolatel trvá na tom, že byl proti němu použit tzv. kasr, kterým bylo ovlivněno jeho chování a psychika. Z jeho strany se nejednalo o útok proti policistům, ale o jeho vlastní obranu proti jejich jednání. Odvolacímu soudu vytýká, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci v otázce použití a účinků tzv. kasru, a že nevyhodnotil zákonnost použití nikoli služební střelné zbraně zakročujícím policistou a ani neadekvátnost tohoto zákroku - nepřiměřenou četnost střel použitých bezprostředně po použití obranného plynu. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že z dovolání žalobce není zřejmé, která konkrétní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho mínění zásadní právní význam. Podle názoru žalované je dovolání podáno pro řešení otázky skutkové, a je proto nepřípustné.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Dovolatel sice uvádí, že podává dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., avšak v podstatě nesouhlasí se skutkovým stavem, jak byl v řízení zjištěn. S právním závěrem odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na nesprávné skutkové závěry. Namítaný nedostatek skutkových zjištění ohledně použití obranného plynu (kasru) proti němu před střelbou je námitkou týkající se hodnocení provedených důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, a nikoliv námitkou týkající se nesprávného řešení otázky právní, tím méně otázky zásadního významu. Tím, že se dovolatel domáhá přezkoumání adekvátnosti postupu policie z hlediska vlastních tvrzení, kterými nahrazuje jednotlivá skutková zjištění, nestává se tato otázka otázkou správnosti právního posouzení skutkového stavu věci. Rovněž námitka, že chování žalobce bylo jen jeho obranou proti policistům, a že k tomu, aby ho policisté přemohli, postačovaly mírnější prostředky či menší počet výstřelů, není otázkou právního posouzení skutkového stavu věci, nýbrž námitkou směřující proti skutkovým zjištěním o průběhu celého incidentu.

Otázka správnosti postupu policistů z hlediska neoprávněného použití soukromé zbraně namísto zbraně služební by byla otevřena přezkumu dovolacího soudu z hlediska ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. za předpokladu, že nebyla odvolacím soudem po právní stránce správně posouzena.

Podle § 18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.

Jde o objektivní odpovědnost státu, jež je spojena s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání jeho orgánů při jejich činnosti. Stát podle uvedených ustanovení odpovídá za předpokladu, že v příčinné souvislosti s uvedeným postupem vznikla poškozenému škoda, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku.

Okolnost, že použitím soukromé zbraně bez souhlasu nadřízeného porušil zakročující policista interní předpis, konstatoval již odvolací soud a při svém rozhodnutí z toho též vycházel, avšak mezi tímto porušením služebního předpisu a následky na zdraví, jejichž odškodnění se žalobce v tomto řízení domáhá, neshledal příčinnou souvislost. Skutečnost, že policista v rozporu s interním předpisem použil při zákroku svoji obdobnou zbraň a nikoliv zbraň služební, nečiní postup policistů vůči žalobci zákrokem neoprávněným, příp. nepřiměřeným. Použití soukromé zbraně (která - jak bylo zjištěno - je typově totožná se zbraní služební) nezměnilo totiž intenzitu policejního zákroku ani závažnost následků na jeho zdraví a pro posouzení oprávněnosti použití zbraně v dané situaci vůči žalobci není rozhodující. Podstatné je, že použití střelné zbraně při služebním zákroku policistů vůči žalobci bylo v situaci, v níž k tomu došlo, oprávněné.

Za této situace dovolacímu přezkumu předložená právní otázka oprávněnosti použití soukromé zbraně namísto služební při zákroku policistů, nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku není tedy přípustné ani podle § 239 odst. 2 o. s. ř.

Dovolatelem namítané vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy vady uplatněné z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., také přípustnost dovolání v dané věci nezakládají, neboť k jiným (tj. v ust. § 237 o. s. ř. neuvedeným vadám) dovolací soud přihlíží, jen pokud je dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo nemá a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. února 2002

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru