Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 857/2003Rozsudek NS ze dne 29.07.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.857.2003.1
Dotčené předpisy

§ 447 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 93 odst. 3 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 240 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 25 Cdo 857/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. R., a 2) Z. W., obou zastoupených advokátkou, za účasti ČKP, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, zastoupené ČP, a.s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 221/94, o dovolání obou žalovaných a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2002, č. j. 13 Co 48/2002-123, takto:

I. Dovolání žalovaných se zamítá.

II. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.

III. Žalovaní a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.115,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu vznikla při dopravní nehodě dne 24. 6. 1992 mezi obcemi V. L. a P., jejímiž účastníky byli žalobce, který řídil osobní automobil Škoda 120 a žalovaný 1), který řídil nákladní automobil, jehož provozovatelem byl žalovaný 2). Při této dopravní nehodě, zaviněné řidičem nákladního vozidla - žalovaným 1), vznikla žalobci škoda na osobním vozidle ve výši 31.197,- Kč a škoda na zdraví, v jejímž důsledku mu byl přiznán plný invalidní důchod. Žalobce požadoval na bolestném částku 13.987,- Kč, za ztížení společenského uplatnění částku 73.125,- Kč a dále náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 24. 6. 1992 do 30. 6. 1994 v celkové výši 330.682,- Kč. Posledně uvedený nárok odůvodnil tím, že v době dopravní nehody končil zaměstnání v SRN, kde si měsíčně vydělával 1.600,- DEM, v ČR by jeho měsíční příjem činil nejméně 15.000,- Kč.

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 2. 3. 2000, č. j. 8 C 221/94-46, řízení ohledně částky 18.803,- Kč zastavil, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 31.197,- Kč za poškození automobilu, částku 13.987,- Kč na bolestném, částku 48.750,- Kč za ztížení společenského uplatnění, zamítl žalobu ohledně další částky 24.375,- Kč za ztížení společenského uplatnění, ohledně ztráty na výdělku za dobu od 24. 6. 1992 do 30. 6. 1994 ve výši 330.682,- Kč a od 1. 7. 1994 ve výši 12.392,- Kč měsíčně a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Soud po zjištění průběhu nehodového děje ze spisu Okresního soudu v Chebu, vedeného pod sp. zn. 8 C 226/94, dovodil, že dopravní nehodu zavinil žalovaný 1) při řízení vozidla, jehož provozovatelem byl žalovaný 2), proto žalovaní společně a nerozdílně odpovídají žalobci za škodu podle ustanovení § 431 obč. zák. Žalobci vznikla škoda na vozidle (§ 442 odst. 1, 2 obč. zák.) ve výši 31.197,- Kč a podle § 444 obč. zák. mu náleží odškodnění bolestného v částce 13.987,- Kč (466,25 bodů, zvýšené na dvojnásobek, při hodnotě 15,- Kč za jeden bod) a ztížení společenského uplatnění v částce 48.750,- Kč (325 bodů, zvýšené na desetinásobek základní částky). Soud dospěl k závěru, že žalobce nevyčíslil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle ustanovení § 446 obč. zák. a že jeho výši neprokázal. Žalobce v roce 1991 podnikal v oboru stavebnictví, od 11. 5. 1992 do dne předcházejícího dopravní nehodě byl zaměstnán u stavební firmy O. v SRN, v pracovní neschopnosti byl od 24. 6. 1992 do 22. 6. 1993, kdy mu byl přiznán plný invalidní důchod ve výši 2.308,- Kč měsíčně (od listopadu 1993 zvýšen o 300,- Kč) a u svého zaměstnavatele v SRN neuplatnil nárok na výplatu nemocenských dávek, ačkoliv mu byly prováděny srážky na úhradu zdravotního pojištění. Za situace, že k dopravní nehodě došlo den poté, kdy byl ukončen pracovní poměr žalobce u zaměstnavatele v SRN, žalobce neprokázal ani ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 447 odst. 1 obč. zák., neboť v roce 1991 dosáhl jako podnikatel podle daňového přiznání ročního příjmu 25.442,- Kč.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 9. 2000, č. j. 13 Co 464/2000-75, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta ohledně ztráty na výdělku ve výši 330.682,- Kč a 12.392,- Kč od 1. 7. 1994 měsíčně, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně týkajících se dopravní nehody a neztotožnil se s jeho závěry ohledně ztráty na výdělku. Skutečnost, že pracovní poměr žalobce v SRN byl ukončen ke dni před nehodou a že po dobu trvání pracovní neschopnosti mu nebyly vypláceny nemocenské dávky, nemůže podle odvolacího soudu být k tíži ani jedné ze stran sporu. Žalovaní by měli odpovídat pouze do rozdílu mezi průměrným výdělkem žalobce před poškozením a výší nemocenských dávek, na které by jinak měl nárok. Na druhé straně žalobci nelze upřít nárok na případný rozdíl mezi nemocenskými dávkami, na něž by při splnění zákonných předpokladů měl nárok, a jeho průměrným výdělkem před poškozením. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 446 obč. zák.) a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 447 obč. zák.) jsou přitom samostatnými dílčími nároky, a přestože invalidita navazuje na dobu pracovní neschopnosti, není zpravidla průměrný výdělek před vznikem „druhé škody“ totožný s průměrným výdělkem před vznikem „první škody“. V těchto případech je proto nutné, jestliže poškozený před vznikem nároku na náhradu podle § 447 obč. zák. neodpracoval v rozhodném období alespoň 22 dnů, vycházet při odškodňování ztráty na výdělku z pravděpodobného výdělku, zjištěného jako výdělek předpokládaný nebo srovnatelný ve smyslu § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě. Protože žalobce teprve v odvolacím řízení navrhl důkazy, kterými lze zjistit jeho příjem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž mají být tyto důkazy provedeny.

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 22. 8. 2001, č. j. 8 C 221/94-89, řízení ohledně částky 42.970,- Kč a 5.086,- Kč měsíčně zastavil, žalobu ohledně částky 287.712,- Kč zamítl, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně za dobu od 24. 6. 1993 do 31. 8. 2001 částku 636.619,- Kč a dále od 1. 9. 2001 platit žalobci měsíčně částku 7.306,- Kč, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o soudním poplatku. Protože žalobce ani v dalším řízení nepředložil důkazy o tom, kolik by činily nemocenské dávky, na které měl nárok, a neuplatnil je, konstatoval soud, že žalobce nárok podle ustanovení § 446 obč. zák. na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, kterou požadoval od vzniku úrazu dne 24. 6. 1992 do přiznání invalidního důchodu dne 23. 6. 1993 v celkové částce 287.712,- Kč, opět neprokázal. Protože žalobce v rozhodném období neodpracoval v pracovním poměru 22 dnů, soud při zjištění výše ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě vycházel z pravděpodobného výdělku, kterého by žalobce zřejmě dosáhl od 23. 6. 1993 v pracovním poměru ve své profesi zedníka obkladače u zaměstnavatele v ČR, a to podle potvrzení stavebních firem S., spol s. r. o. a I. Protože žalobce požadoval méně, než kolik by za použití předpisů o valorizaci činil jeho takto zjištěný průměrný výdělek, bylo rozhodnuto v souladu s podanou žalobou a náhrada byla přiznána ve výši žalobcem požadované.

K odvolání žalovaných a vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 10. 2002, č. j. 13 Co 48/2002-123, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o platební povinnosti žalovaných potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl úraz dne 24. 6. 1992 v časných ranních hodinách, ode dne 23. 6. 1993 mu byl přiznán plný invalidní důchod. Naposledy žalobce pracoval u stavební firmy O. v SRN (od 11. 5. 1992), v květnu odpracoval 21 dnů a v červnu 23 dnů; před tím žalobce soukromě podnikal a za rok 1991 vykázal hrubý příjem 35.435,- Kč. Příjem, který žalobce dosahoval v zaměstnání v SRN, byl posledním příjmem, který měl před vznikem škody na zdraví, a tedy i škody, která mu vznikla ztrátou na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti. Vzhledem k tomu, že k dopravní nehodě došlo v časných ranních hodinách, považoval soud za „víc než pravděpodobné“ tvrzení žalobce, že pracovní poměr v Německu s ním byl ukončen právě z důvodů jeho pracovní neschopnosti. Protože na pracovní neschopnost hned navázala invalidita, žalobce už po nehodě nikde nepracoval a doložil, kolik by v roce 1993 a v letech následujících činila jeho mzda, pokud by mohl pracovat ve své profesi zedníka obkladače u českého zaměstnavatele. Podle názoru odvolacího soudu proto není na místě vycházet z daňového přiznání za rok 1991, když žalobce před vznikem škody (ztráty na výdělku) po skončení pracovní neschopnosti nepodnikal a nepodnikal ani v době před úrazem. Tím, že začal v Německu pracovat v zaměstnaneckém poměru, dal dostatečně najevo, že hodlá působit v pracovním poměru a nikoliv jako samostatný podnikatel. Za situace, kdy před vznikem škody nastalé ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobce v důsledku poškození svého zdraví při dopravní nehodě nikde nepracoval, nelze vycházet z příjmu, kterého dosahoval před dopravní nehodou, byť mu náhrada za dobu pracovní neschopnosti pro neunesení důkazního břemene nebyla přiznána. Podle odvolacího soudu je třeba se zřetelem na ustanovení § 17 odst. 2 vyhlášky č. 45/1964 Sb. podpůrně (analogicky) použít úpravu pro pracovněprávní účely vycházející ze zákona č. 1/1992 Sb., tedy vycházet z příjmu, u něhož lze předpokládat, že by ho žalobce, pokud by neutrpěl škodu na zdraví, ve své profesi dosahoval. Pokud pak soud prvního stupně vycházel v souladu s návrhem žalobce ze závěru, že v roce 1993 by hodinová mzda žalobce činila 45,- Kč hrubého, jde o částku, která byla předloženými potvrzeními deklarována. Ke ztrátě na výdělku u žalobce tedy podle odvolacího soudu dochází, a protože tuto ztrátu nebylo možno objektivně zjistit ve vztahu ke konkrétně dosahovanému výdělku, bylo třeba zvolit postup odpovídající okolnostem tohoto případu, čemuž rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídá.

Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a které odůvodňují podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tím, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a podle odstavce 3 téhož ustanovení, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vytýkají odvolacímu soudu především, že nevzal v úvahu den skončení pracovního poměru žalobce, ačkoliv z obsahu spisu vyplývá, že zaměstnavatel v SRN ukončil se žalobcem pracovní poměr den před nehodou, tedy dne 23. 6. 1992, a že v den dopravní nehody (24. 6. 1992) tedy žalobce nebyl v pracovním poměru; protože mu byl dne 28. 4. 1992 vydán živnostenský list, je namístě dovodit, že žalobce v době nehody byl osobou samostatně výdělečně činnou jako podnikatel; tato skutečnost však není součástí skutkových zjištění odvolacího soudu. Odvolací soud tedy nepokládal za zjištěné uvedené podstatné skutečnosti, které bez dalšího vyplývají z obsahu spisu, a jde přitom o taková zjištění, která jsou pro rozhodnutí soudu právně významná. Dovolatelé v této souvislosti poukazují na soudní judikaturu (R10/1991), podle níž k odškodnitelné ztrátě na výdělku sice může dojít i tehdy, když poškozený v době úrazu nepracoval, avšak v takovém případě je třeba, aby poškozený prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit a jen v důsledku úrazu se tak nestalo. Dovolatelé dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce svou prací v SRN dal dostatečně najevo, že hodlá působit v pracovním poměru, nikoliv jako samostatný podnikatel. Obecná zkušenost s případy tohoto druhu tomu nenasvědčuje, když navíc žalobci byl vydán živnostenský list v tuzemsku méně než dva měsíce před nehodou. Rozhodně však žalobce neprokázal, že by měl do jakéhokoliv zaměstnání nastoupit. V důsledku nesprávného právního hodnocení postavení žalobce v době nehody použil odvolací soud pro výpočet ztráty na výdělku nesprávných předpisů, neboť měl aplikovat v době nehody platnou vyhlášku č. 45/1964 Sb. (§ 17 odst. 2), podle níž se průměrný výdělek ostatních pracujících občanů určí podle okolností jednotlivého případu. Dovolatelé mají za to, že při tomto posuzování se má správně vycházet zejména z daňového přiznání. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání též vedlejší účastník; přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolání odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že odvolací soud při posuzování výše náhrady za ztrátu na výdělku nesprávně aplikoval ustanovení § 17 odst. 2 vyhlášky č. 45/1964 Sb., jestliže vycházel, stejně jako v případě občanů v pracovním poměru ve smyslu § 17 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., při stanovení průměrného výdělku žalobce z pracovněprávních předpisů (§ 275 zákoníku práce). Podle vedlejšího účastníka takovýto výklad směřuje proti smyslu uvedeného ustanovení, neboť tím, že zákonodárce zdůraznil, že u tzv. „ostatních pracujících“ se má vycházet z okolností jednotlivého případu, měl jistě v úmyslu vyloučit, aby při stanovení jejich průměrného výdělku došlo k automatické aplikaci pracovněprávních předpisů, aniž by byla zohledněna specifika toho kterého případu, jak v dané věci v rozporu se smyslem této právní úpravy učinil odvolací soud. Z okolností daného případu lze podle vedlejšího účastníka dovodit, že by se mělo vycházet spíše z výdělku, který žalobce dosahoval jako podnikatel, neboť provedenými důkazy v řízení nebylo nijak prokázáno, že by se v případě žalobce vůbec jednalo o zaměstnance. I kdyby práce žalobce v SRN měla charakter řádného pracovního poměru, je podle vedlejšího účastníka zřejmé, že se jednalo o práci přechodnou a jeví se jako pravděpodobné, že kdyby nedošlo k úrazu, vykonával by žalobce samostatnou výdělečnou činnost na základě příslušného živnostenského oprávnění. Závěr odvolacího soudu, že žalobce byl ke dni předmětné dopravní nehody v pracovním poměru, se neopírá o důkazy provedené v řízení. Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k oběma dovoláním vyjádřil tak, že v řízení bylo prokázáno, že bezprostředně před vznikem škodné události pracoval v SRN a dosahoval zde poměrně vysokého výdělku. V roce 1991 měl sice postavení osoby samostatně výdělečně činné, ale právě nástupem do pracovního poměru v blízkém příhraničí dal dostatečně najevo vůli tuto okolnost změnit. Jestliže pak došlo k vážnému poškození zdraví žalobce v časných ranních hodinách dne 24. 6. 1992 a bylo zjištěno, že k předchozímu dni byl jeho pracovní poměr jednostranně zrušen a že v tomto měsíci žalobce odpracoval 23 dnů, lze uzavřít, že k ukončení pracovního poměru došlo jednostranně za strany zahraničního zaměstnavatele a s ohledem na svůj vážný zdravotní stav neměl žalobce možnost ani prostředky se tomuto ukončení pracovního poměru případně bránit. Neměl-li tedy bezprostředně před vznikem škody příjmy pouze z podnikání, ale jejich těžištěm byl pracovní poměr, který trval v roce 1992, a prokázal-li současně zprávou od několika případných zaměstnavatelů, kolik by byl ve své profesi schopen standardně vydělávat, pak bylo naprosto správné vycházet z tohoto předpokládaného příjmu. Analogické užití právní úpravy norem upravujících průměrnou mzdu, provedené soudy obou stupňů, je v daném případě správné

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání žalovaných i vedlejšího účastníka byla proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání žalovaných, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., není důvodné, a že dovolání podané vedlejším účastníkem bylo podáno osobou, která k tomu není oprávněna.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 240 odst. 1, věty první, o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Podle ustanovení § 93 odst. 3 o.s.ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.

Vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srov. ustanovení § 203 odst. 1 a § 231 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004). Tento výklad (pomocí argumentu e silentio legis) je zastáván i v právnické literatuře (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání, Praha C. H. Beck, 2003, s. 1059, bod 3.).

V posuzovaném případě podal dovolání vedlejší účastník na straně žalovaných, tedy někdo, kdo k tomu není oprávněn. Nejvyšší soud ČR proto takové dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.

Žalovaní v dovolání uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 o.s.ř., podle nějž lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle této úpravy skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.

Dovolatelé z tohoto hlediska vytýkají odvolacímu soudu především nesprávné skutkové zjištění ohledně data skončení pracovního poměru žalobce v SRN. Odvolací soud v tomto směru vyšel ze skutkového zjištění, že pracovní poměr žalobce v SRN byl sice formálně ukončen ke dni 23. 6. 1992, tj. ke dni předcházejícímu den jeho úrazu, avšak že se tak stalo pozdějším úkonem zaměstnavatele právě z důvodu pracovní neschopnosti žalobce, který se pro svůj zdravotní stav nebyl schopen tomuto postupu bránit. Je tedy zřejmé, že odvolací soud určil jako den skončení pracovního poměru stejné datum, které v dovolání označují žalovaní, kteří zároveň k závěru, že pracovní poměr byl ukončen ze strany zaměstnavatele se zpětnou účinností až po dopravní nehodě, námitky nevznášejí. Uvedená zjištění učinil soud z výpovědi žalobce a ze zprávy zaměstnavatele, že žalobce u něj v červnu odpracoval 23 dnů; tento skutkový závěr je tedy založen na zhodnocení důkazů, které byly řádně provedeny, a nelze proto dovodit, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že by takové rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, pominul. Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 o.s.ř. tedy naplněn není.

Pokud dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že nástupem do zaměstnání v SRN dal najevo svoji vůli dosahovat nadále příjmů v pracovním poměru a nikoliv na základě živnostenského oprávnění, jde spíše o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť nejde o skutkové zjištění, nýbrž o úvahu soudu, jak při zjišťování výše ztráty na výdělku nahlížet na stav, kdy žalobce, kterému bylo vydáno živnostenské oprávnění, nastoupil do pracovního poměru v zahraničí.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval.

Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.

Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě představuje majetkovou újmu, vyplývající z rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky poškození zdraví výdělek jako před poškozením. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před škodnou událostí, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (poškozením ve smyslu § 447 odst. 1 obč. zák.). I z toho, že v ustanovení § 445 a § 447 odst. 1 obč. zák. se neužívá pojmu \"před úrazem\" a \"po úrazu\", nýbrž pojmu \"před poškozením\" a \"po poškození\", je zřejmé, že právní úprava občanskoprávní odpovědnosti za škodu na zdraví nepodmiňuje nárok na náhradu za ztrátu na výdělku trváním výdělečné pracovní činnosti poškozeného v době škodné události (úrazu) a že vychází z možnosti poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku i ve vztahu k výdělečné činnosti, která je v okamžiku škodné události pouze předpokládána a jejíž výkon by začal později, nebýt škodné události. V této souvislosti je pak třeba přihlédnout i ke změnám, k nimž došlo v době mezi poškozením zdraví (škodnou událostí) a vznikem škody spočívající ve snížení příjmu. Jsou-li trvalé závažné změny důvodem, aby byla změněna i úprava peněžitého důchodu přisouzeného již pravomocným rozsudkem (srov. ustanovení § 163 odst. 1 o.s.ř.), musí být tím spíše k těmto změnám přihlédnuto, když se o peněžitém důchodu za existence těchto změn teprve rozhoduje (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 6. 1971, sp. zn. 4 Cz 5/71, publikovaný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku přitom vzniká jen tehdy, jestliže došlo ke ztrátě na výdělku proto, že poškozený nebyl pro následky poškození zdraví schopen ze zdravotních důvodů vykonávat dosavadní práci a že z tohoto důvodu byl rozvázán pracovní poměr (např. proto, že zaměstnavatel neměl pro něj jinou vhodnou práci).

Jestliže za daného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že mezi škodnou událostí a ztrátou na výdělku způsobenou ztrátou pracovní způsobilosti je dána příčinná souvislost, posoudil tuto otázku v souladu s hmotným právem (srov. obdobně zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 350/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura 12/1999, pod č. 132). Protože odvolací soud zároveň bral v úvahu zjištění, že pracovní poměr žalobce v SRN byl pouze jeho přechodným zaměstnáním a ani bez úrazu žalobce by zřejmě netrval do doby, od kdy mu byla přiznána plná invalidita, nelze za nesprávný považovat jeho závěr, že výše náhrady musí odpovídat rozdílu mezi invalidním důchodem a výdělkem, kterého by po skončení pracovního poměru v SRN mohl dosáhnout od 23. 6. 1993 ve své profesi jako zedník obkladač v České republice.

Vzhledem k tomu, že škoda ve formě ztráty na výdělku při invaliditě počala žalobci vznikat dnem 23. 6. 1993, k němuž mu byl přiznán invalidní důchod, zjišťuje se průměrný výdělek žalobce podle vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, účinné do 15. 11. 1995, kdy byla nahrazena nařízením vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník

Podle § 17 odst. 1 této vyhlášky průměrný výdělek občanů v pracovním poměru (pracovníků), učňů, studentů a žáků, členů jednotných zemědělských družstev, která nepřešla na peněžité odměňování, osob, jež v těchto družstvech pracují a nejsou k nim v pracovním poměru, jakož i osob povolaných k službě v ozbrojených silách se určí podle pracovně právních předpisů upravujících odpovědnost při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení průměrný výdělek ostatních pracujících občanů (spisovatelů, výtvarných umělců, samostatně hospodařících rolníků, řemeslníků, žen pracujících v domácnosti) se určí podle okolností jednotlivého případu.

Z této úpravy je zřejmé, že výdělek poškozeného se podle ustanovení § 17 odst. 1 vyhlášky č. 65/1964 Sb. zjišťuje z výdělku, který dosahoval u svého zaměstnavatele před poškozením a který v důsledku úrazu ztratil. O zjišťování průměrného výdělku žalobce u předchozího zaměstnavatele v SRN se v dané věci nejedná, neboť tento pracovní poměr skončil ke dni předcházejícímu úrazu a žalobce ani netvrdí, že by v něm (nebýt úrazu) pokračoval i po dni 23. 6. 1993. Průměrný výdělek podle § 17 odst. 2 vyhlášky č. 65/1964 Sb. (jak se domáhají žalovaní) by bylo namístě zjišťovat pouze tehdy, jestliže by žalobce v době před úrazem provozoval vlastní výdělečnou činnost a bylo-li by možno jednoznačně dovodit, že by příjmu z ní dosahoval i ode dne 23. 6. 1993 (nedošlo-li by k jeho úrazu a následné ztrátě pracovní způsobilosti). Výši náhrady žalobce proto nelze odvíjet od výdělku, kterého z vlastní podnikatelské činnosti dosáhl v roce 1991, jestliže v době úrazu nepodnikal a v době předcházející úrazu byl zaměstnán v pracovním poměru. I když lze přisvědčit dovolací námitce, že nelze jednoznačně dovodit, že nástupem do zaměstnání v SRN dal žalobce najevo, že nehodlá nadále působit jako podnikatel, nelze přehlédnout, že žalobce byl sice v době před úrazem oprávněn působit na základě živnostenského oprávnění, avšak v době před úrazem v roce 1992 tak nečinil. Za tohoto stavu nelze dovolací námitku, že průměrný výdělek žalobce před poškozením měl být zjišťován podle § 17 odst. 2 vyhlášky č. 65/1964 Sb., a to zejména z daňového přiznání za rok 1991, považovat za důvodnou.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů [§ 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř.] správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř. byla s ohledem na výsledek dovolacího řízení oběma žalovaným i vedlejšímu účastníku na straně žalovaných, který má stejná procesní práva jako jím podporovaný účastník, uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení účelně vynaložené náklady, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení, podle § 3 odst. 1, 2 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., a sazba byla snížena o 50% podle § 18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze jeden úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 19.040,- Kč při zaokrouhlení na celé desetikoruny nahoru podle § 16 odst. 2 vyhlášky; žalobci kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. července 2004

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru