Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 842/99Rozsudek NS ze dne 23.08.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.842.99.1

přidejte vlastní popisek

25 Cdo 842/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému S., státní podnik, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 280/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. října 1998 č. j. 12 Co 146/98 - 81, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. října 1998 č. j. 12 Co 146/98 - 81 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně (oprávněná osoba podle z. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) se domáhala na žalovaném zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jí žalovaný (osoba povinná ve smyslu cit. zákona) způsobil škodu (ušlý zisk) tím, že s ní neuzavřel na její výzvu dohodu o vydání podílu na nemovitosti v žalobě označené a věc jí nevydal ve lhůtě uvedené v § 5 odst. 3 cit. zákona. Žalobkyně se proto obrátila se svým nárokem na Okresní soud v Prostějově, který její žalobě rozsudkem ze dne 10. 11. 1994 č. j. 4 C 40/92 - 49, jenž nabyl právní moci dne 19. 1. 1995, vyhověl a žalovanému uložil povinnost dohodu uzavřít. Vzhledem k tomu, že vklad vlastnického práva byl na podkladě této dohody Katastrálním úřadem v P. povolen až dne 27. 2. 1995, nemohla se žalobkyně podílet na příjmech připadajících na ní z nájemného z bytových i nebytových prostor v domě, které pobíral jen žalovaný. Přestože jej před podáním žaloby vyzvala o zaplacení částky 100.000,- Kč (jež by na ní odhadem od 1. 1. 1993 s ohledem na výši jejího spoluvlastnického podílu na nemovitosti připadala), této žádosti nevyhověl a nepředložil jí ani žádné doklady o příjmech a výdajích.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 9. 1997 č. j. 16 C 280/95 - 53 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč se 17 % úrokem od 16. 8. 1995 do zaplacení, žalobu o přiznání dalšího úroku z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že výzvě žalobkyně ze dne 27. 6. 1991 o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991, ve znění pozdějších předpisů, žalovaný nevyhověl, takže tento nárok žalobkyně se stal předmětem sporu vedeného u Okresního soudu v Prostějově. Ten svým rozsudkem ze dne 10. 11. 1994 sp. zn. 4 C 40/92, který nabyl právní moci dne 19. 1. 1995, uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobkyní asJ. Š. (o jejímž nároku bylo rozhodnuto ve spojeném řízení) dohodu o vydání nemovitosti, k níž obě uplatnily restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., každé co do jedné ideální čtvrtiny. Dále okresní soud zjistil, že dne 25. 1. 1995 byla mezi žalovaným jako předávajícím a žalobkyní a J. Š. jako přejímajícími uzavřena dohoda o vydání jedné poloviny nemovitosti s právními účinky vkladu dnem 27. 2. 1995. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci shledal soud prvního stupně uplatněný nárok žalobkyně na náhradu škody za období od 1. 1. 1993 do doby vydání nemovitosti důvodným, když dovodil, že nevydáním části nemovitosti žalobkyni na základě její výzvy dle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, porušil žalovaný svoji právní povinnost ve smyslu ust. § 420 odst. 1 obč. zák; odpovídá proto za škodu, jež žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného tím, že jí ušlo nájemné z bytových i nebytových prostor v domě, které by podle vyhlášky Městského zastupitelstva v P. o regulaci nájemného a též s přihlédnutím k předloženým listinným důkazům činilo nejméně žalobkyní požadovanou částku. Své odpovědnosti za škodu se žalovaný nezprostil, neboť neprokázal, že vznik škody nezavinil (§ 420 odst. 3 obč. zák.); v této souvislosti okresní soud nepřisvědčil jeho námitce, že žalobkyně nedoložila právní důvod svého restitučního nároku a že její žalobě o vydání nemovitosti soud vyhověl až po vydání rozhodnutí Ústavního soudu, neboť „bylo na něm, aby sám tuto právní otázku vyhodnotil a nemovitost, resp. její část, žalobkyni vydal\".

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 10. 1998 č. j. 12 Co 146/98 - 81 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění okresního soudu, dospěl však k odlišným závěrům právním. Vycházel z názoru, že povinná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb. má povinnost uzavřít s osobou oprávněnou dohodu o vydání věci ve lhůtě 30 dnů (jež je lhůtou pořádkovou) jen tehdy, pokud osoba oprávněná prokáže všechny zákonné předpoklady, a proto ke vzniku škody by mohlo dojít jen v případě „zbytečných průtahů\" ze strany osoby povinné, „kdy je nárok nesporný\". Jestliže však žalobkyně jako oprávněná osoba svůj restituční nárok na vydání věci z hlediska právního důvodu nedoložila a nedošlo-li proto ze strany žalovaného k akceptaci tohoto nároku, jenž pak byl uplatněn u soudu, nelze podle krajského soudu dovodit, že by „žalovaný způsobil průtahy a že by měl povinnost po právní stránce věc posoudit v souladu se stanoviskem žalobkyně, neboť za porušení právní povinnosti, tedy nevydání věci v 30 denní lhůtě, nelze považovat to, co cit. zákon v ust. § 5 odst. 4 výslovně upravuje, tj. soudní řešení věci tam, kde se účastníci nedohodli\", nýbrž jen „bezdůvodné odkládání nesporného nároku na uzavření dohody o vydání věci\". V této souvislosti poukázal odvolací soud na to, že žalobkyně ani při podání žaloby na uzavření dohody o vydání věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 40/90 nedoložila všechny podstatné skutečnosti (které pak byly následně předmětem dokazování v tomto řízení), a dále na to, že v tomto řízení byla úspěšná jen ohledně vydání jedné čtvrtiny nemovitosti a nikoliv ideální poloviny, jak se domáhala. Protože tedy v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný porušil právní povinnost danou mu ust. § 5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., nemůže požadavek žalobkyně na náhradu škody spočívající v ušlém zisku za předmětné období z hlediska ust. § 420 obč. zák. obstát.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu podle ust. § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, pokud dovodil, že neuzavření dohody o vydání věci ve lhůtě podle § 5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. může být ze strany povinné osoby porušením právní povinnosti jen v případech „odkládání nesporného nároku\", neboť učiní-li povinná osoba restituční nárok sporným, probíhá soudní řízení jako alternativní způsob jeho vyřízení\". Namítá, že povinná osoba může teoreticky učinit každý nárok sporným, což by jí umožňovalo hospodařit s nevydanými nemovitostmi v jejím vlastním zájmu bez jakékoli obavy z majetkového postižení. Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, že svůj restituční nárok nedoložila; toto konstatování se totiž neopírá o žádné konkrétní důvody a argumenty a je tedy zcela neurčité a nepřezkoumatelné. V této souvislosti poukazuje na to, že kromě nálezu Ústavního soudu řešícího obdobnou právní problematiku předložila žalovanému ve fotokopii před zahájením řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 40/92 veškeré listinné důkazy, na základě nichž pak tento soud jejímu nároku na uzavření dohody o vydání věci vyhověl. Lze proto konstatovat, že již před 1. 1. 1993 svůj nárok náležitě doložila, zejména rozhodnutím o znárodnění, které nebylo podepsáno příslušným ministrem, a bylo tedy věcí žalovaného jako osoby povinné, aby otázku znárodňovacího rozhodnutí vyřešil v souladu s platným právním řádem. Navrhla - též s ohledem na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci ohledně výše škody - zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), a že je podle § 238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ust. § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

111

Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Podle ust. § 5 odst. 1, věta první, zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne (uvedená lhůta byla s účinností od 1. 11. 1994 změněna v důsledku nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.; tato okolnost je ovšem pro vytyčené právní posouzení věci irelevantní). Dle odst. 3 tohoto ustanovení povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2. Tato dohoda podléhá, pokud jde o nemovitost, registraci státním notářstvím, které přitom postupuje obdobně jako při registraci smlouvy o převodu nemovitostí (účinností zákona č. 265/1992 Sb. bylo toto ustanovení změněno tak, že je-li předmětem dohody o vydání věci nemovitost, použije se ust. § 133 odst. 2 obč. zákoníku). Odstavec 4 cit. ustanovení pak stanoví, že nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odstavce 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (uvedená lhůta byla změněna nálezem Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb.).

Z citace daného ustanovení je patrno, že možnost uspokojení nároku oprávněné osoby je dána na základě mimosoudní dohody o vydání věci podléhající registraci státním notářstvím, a od účinnosti zákona č. 264/1992 Sb. vkladem do katastru nemovitostí, a v případě nevyhovění výzvě ze strany povinné osoby po uplynutí lhůty podle odst. 2 na základě soudního rozhodnutí, pokud takový nárok je shledán důvodným (oprávněná osoba může svůj nárok uplatnit u soudu buď žalobou na nahrazení projevu vůle povinné osoby dle ust. § 161 odst. 3 o.s.ř., nebo žalobou na vydání věci).

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalovaný tím, že ve lhůtě uvedené v ust. § 5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neuzavřel s žalobkyní dobrovolně dohodu o vydání věci a věc jí nevydal, neporušil z hlediska tohoto ustanovení žádnou právní povinnost (§ 420 odst. 1 obč. zák.), neboť žalobkyně svůj nárok řádně nedoložila (v důsledku čehož nebyl žalovaným akceptován), a pokud jej posléze uplatnila u soudu, bylo mu vyhověno jen částečně.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je tedy protiprávní úkon, škoda (majetková újma), příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a zavinění.

Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností, tedy jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem). Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin. Zavinění se předpokládá, avšak za podmínek uvedených v ust. § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit. Pojem škody je definován tak, že jde o újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného. Způsob a rozsah náhrady škody stanoví ust. § 442 obč. zák.

Již samu skutečnost, že dohoda o vydání věci nebyla mezi účastníky uzavřena ve lhůtě uvedené v § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je třeba považovat za stav, který je v rozporu se zákonem, tedy za stav protiprávní, i když cit. zákon dává oprávněné osobě v § 5 odst. 4 možnost uplatnit své nároky ve stanovené lhůtě u soudu v případě, že povinná osoba její výzvě podle odst. 2 tohoto ustanovení nevyhoví. Zda ovšem tento stav vznikl v důsledku porušení právní povinnosti, spočívající ať již v konkrétním jednání či opomenutí (resp. nečinností), a to osoby povinné, či osoby oprávněné, případně obou, je třeba objasnit, neboť k uzavření dohody o vydání věci citovaný zákon v ust. § 5 odst. 1 předpokládá i součinnost osoby oprávněné .

Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že povinná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má povinnost uzavřít s osobou oprávněnou dohodu o vydání věci ve lhůtě podle § 5 odst. 3 cit. zákona jen tehdy, pokud osoba oprávněná učiní písemnou výzvu na vydání věci a pokud tato osoba současně prokáže všechny zákonné předpoklady (tj. prokáže-li svůj nárok na vydání věci doložením dokladů o tom, že je oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 3 cit. zákona, a současně uvede způsob převzetí věci státem dle § 6 cit. zákona).

Dovolatelce je však třeba přisvědčit v námitce, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný neporušil právní povinnost danou mu ust. § 5 odst. 3 cit. zákona, když žalobkyně svůj nárok na vydání věci řádně nedoložila, je nepřezkoumatelný, neboť není podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními. V řízení totiž dosud nebyl proveden důkaz výzvou na vydání věci, jíž žalobkyně v roce 1991 svůj nárok na vydání věci u žalovaného uplatnila, ani následnou korespondencí mezi účastníky vedenou, ačkoliv právě na obsah těchto listin žalovaný poukazoval již v řízení před soudem prvního stupně a opakovaně i v řízení odvolacím. Přitom právě na základě těchto důkazů by bylo možno posoudit, zda v uvedené zákonné lhůtě žalobkyně svůj nárok na vydání věci předložením dokladů o tom, že je oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 3 cit. zákona, a jakým způsobem došlo k převzetí věci státu (§ 6 cit. zákona) doložila, či nikoliv, a měl-li tedy žalovaný ve lhůtě uvedené v § 5 odst. 3 cit. zákona alespoň ty podklady, na jejichž základě byl žalobkyni povinen vydat alespoň jednu ideální čtvrtinu nemovitosti, i když ona požadovala vydání jedné ideální poloviny. Proto závěr krajského soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí v dané věci, že žalobkyně ve lhůtě podle § 5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, svůj nárok řádně nedoložila a že tak není splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu spočívající v porušení právní povinnosti, není správný.

Za účelem posouzení věci je tedy třeba opatřit a zhodnotit ty skutkové okolnosti, které vedly k tomu, že věc (jedna ideální čtvrtina nemovitosti) nebyla vydána v zákonem stanovené lhůtě, a tedy zkoumat, zda ke škodě spočívající v ušlém zisku došlo v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaného, jejíž existence by musela být bezpečně prokázána.

Obecné odpovědnosti za škodu na principu zavinění by se žalovaný mohl zprostit, kdyby prokázal, že škodu nezavinil (§ 420 odst. 3 obč. zák.). Uvedená odpovědnost žalovaného za škodu by konečně nebyla dána v rozsahu, v němž byla způsobena případným zaviněním poškozené (§ 441 obč. zák.).

Z uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. byl naplněn, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. srpna 2001

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru