Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 83/2020Usnesení NS ze dne 18.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Ochrana osobnosti
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.83.2020.1
Dotčené předpisy

§ 5 předpisu č. 480/2004 Sb.

§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 11 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 83/2020-367

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: PT, narozený XY, bytem XY, Slovenská republika, zastoupený JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2, proti žalovanému: T. B., narozený XY, XY, zastoupený JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 64/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3 Co 129/2018-347, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 32 C 64/2009-311, uložil žalovanému, aby do patnácti dnů od doručení rozsudku doručil žalobci vlastnoručně podepsaný dopis ve znění: „XY“ soud žalobu zamítl (výrok II), dále ji zamítl co do požadavku na uveřejnění omluvy ve znění výroků I a II v inzertní sekci internetového portálu XY (výrok III) a na peněžité zadostiučinění ve výši 200.000 Kč (výrok IV); rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok V). Rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1607/2017, jednak odmítl dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016, č. j. 3 Co 136/2013-268, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně požadavku na zveřejnění omluvy za umístění fotografií na stránkách žalovaného na webu XY, jednak zrušil rozhodnutí vrchního soudu ve výrocích potvrzujících zamítavé výroky ohledně zaslání omluvy, jejího zveřejnění a zaplacení 200.000 Kč a ve výroku nákladovém, a současně zrušil v příslušných výrocích též rozsudek soudu prvního stupně. Nyní soud s odkazem na závaznost právního názoru dovolacího soudu o nezbytnosti respektovat presumpci neviny, znovu se zabýval přiměřeností požadavků žalobce na zadostiučinění za zásah do jeho osobnostních práv, ke kterému mělo dojít zveřejněním článku obsahujícího shora uvedená tvrzení a současně též fotografie žalobce na internetových XY (dále jen „webové stránky“). Tyto stránky přitom zřídil žalovaný prostřednictvím internetových služeb poskytovaných společností XY. Městský soud posoudil požadavky žalobce podle § 11 § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Uzavřel, že formulace „P. T., předsedu představenstva XY banky považujeme za vyděrače“ a „Gang z XY porušuje zákony ve velkém“ jsou nepřiměřenou kritikou porušující princip presumpce neviny. V tomto rozsahu tedy měl požadavek žalobce na omluvu formou vlastnoručně podepsaného dopisu za opodstatněný. Oproti tomu na webových stránkách zveřejněný text o pánech J. s T. se podle kontextu článku nemohl dotknout osobní sféry žalobce, neboť se netýká přímo něj, ale jeho otce. V tomto směru je tedy požadavek na uveřejnění omluvy nedůvodný, stejný závěr lze učinit i ve vztahu k formulaci „Svého jednání velmi lituji“, neboť přiměřenou satisfakcí je omluva, otázka, zda žalovaný svého jednání lituje, je irelevantní. Neopodstatněný je rovněž požadavek na zveřejnění omluvy po více než deseti letech, což by po takové době od publikace původního textu bylo naprosto kontraproduktivní. V řízení dále nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, jež by poukazovaly na to, že uvedeným zásahem způsobená újma byla natolik závažná, aby opodstatňovala peněžitou náhradu nemajetkové újmy.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3 Co 129/2018-347, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že výrok zjevně vyslovený k osobě otce žalobce nebyl zásahem do osobnostní sféry žalobce, že formulace ohledně politování je nadbytečná a že na straně žalobce nebyla prokázána újma takové intenzity, aby opodstatňovala přiznání peněžitého zadostiučinění. Odvolací soud dále zdůraznil, že v řízení nebylo sporné, že webové stránky, na nichž byly zveřejněny články s předmětnými výroky a fotografiemi žalobce, byly zřízeny žalovaným a že je užívali i jiní minoritní akcionáři společností ovládaných finanční skupinou XY s tím, že sloužily ke kritice majoritních akcionářů. Bylo přitom věcí žalovaného jako zřizovatele stránek dbát, aby obsahem stránek nedošlo k zásahům do práv třetích osob. Odkaz žalovaného na § 5 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (dále též jen „informační zákon“), je nepřípadný, neboť na obsah článku odpovědnost poskytovatele služby podle tohoto ustanovení nedopadá, své povinnosti ostatně poskytovatel posléze k výzvě žalobce plnil. Jelikož webové stránky žalovaného byly známy jen určitému omezenému okruhu čtenářů, lze mít za to, že šíření daných výroků mohlo vést toliko ke vzniku takové újmy, jejíž nápravě odpovídá soudem prvního stupně přisouzená omluva formou dopisu, oproti tomu požadavek na zveřejnění omluvy na portálu seznam.cz nelze mít za opodstatněný již vzhledem k nepoměru množství návštěvníků stránek tohoto portálu a stránek žalovaného. Byť tedy úvaha o časovém odstupu zveřejnění výroků a vydání rozhodnutí není přiléhavá, výsledný závěr soudu prvního stupně obstojí jako správný.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje k otázce Nejvyšším soudem doposud neřešené, a to k vyjasnění postavení a významu § 5 informačního zákona ve vztahu k obecnému institutu odpovědnosti zakotvenému v různých právních předpisech, zejména pak v občanském zákoníku, a k posouzení, zda § 5 informačního zákona zakládá speciální typ odpovědnosti či je naopak nástrojem k vyloučení odpovědnosti, která by poskytovateli služby ukládání obsahu informací poskytovaných uživatelem mohla vzniknout podle jiných předpisů. Žalovaný zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno, že by byl autorem sporného textu či že je na stránky umístil, přičemž naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že přístup na dané stránky měly další osoby, jimž žalovaný poskytnul přístupové heslo. Náhled odvolacího soudu na to, že bylo bez dalšího věcí žalovaného jako zřizovatele zajistit, aby nedošlo k zásahu do práv třetích osob, zcela popírá smysl § 5 informačního zákona. Závěr o odpovědnosti žalovaného by bylo možné přijmout jen po uvážení, jsou-li splněny podmínky ve smyslu § 5 informačního zákona a po zhodnocení postavení žalovaného ve smyslu uvedeného zákona, a to i s přihlédnutím k dikci § 6 tohoto zákona limitujícího povinnosti poskytovatelů služeb. Dále se dovolatel domáhá výkladu, zda použití pojmu „gang“ je bez dalšího porušením presumpce neviny a zásahem do osobnostních práv, či zda je možné prokazovat reálný základ takového označení. Uvedený termín nemá jen pejorativní význam ve smyslu zločinecké organizace, ale lze jej použít ve smyslu tlupa nebo parta. Z výroku „Gang z XY porušuje zákony ve velkém“ přitom nevyplývá úmysl označit žalobce za pachatele trestné činnosti, je jím pouze naznačováno, že mohlo dojít k porušení právních předpisů, přičemž takovýto závěr má podle soudů nižších stupňů reálný základ. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil spolu s odpovídající části rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Dovozuje-li dovolatel přípustnost dovolání z otázky vztahu § 5 informačního zákona k obecné úpravě občanskoprávní ochrany osobnosti, přehlíží, že na této otázce napadené rozhodnutí nezávisí, což vylučuje, aby jejím prostřednictvím bylo možné založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5410/2017, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016). Odvolací soud dovodil, že na žalovaného odpovědnost poskytovatele služby ve smyslu § 5 informačního zákona nedopadá a k tomu závěru dovolatel svou otázku ani související právní argumentaci neupíná, resp. se bez jakékoliv provázanosti se skutkovými zjištěními a právní úpravou v zákoně č. 480/2004 Sb. staví do pozice poskytovatele služby, zřejmě v domnění, že je tato úprava pro něj příznivější. Přehlíží ovšem, že poskytovatelem služby podle tohoto předpisu je každá fyzická nebo právnická osoba, která některou ze služeb informační společnosti poskytuje [§ 2 písm. d) informačního zákona], zatímco dovolatel naopak takové služby využíval, neboť byl pouze uživatelem předmětných stránek, zaregistrovaný u společnosti XY. K povaze tzv. hostingu neboli služby spočívající v poskytování digitálního prostoru na serverovém úložišti umístěném mimo počítač uživatele s tím, že úložiště bývá zpravidla nepřetržitě připojené k síti internet, srov. Korbel, F., Cholasta, R., Molitorisová, A.: Safe Harbour: Vyloučení odpovědnosti poskytovatelů hostingových služeb za obsah vložený uživateli Internetu, in časopis Soudce, Wolters Kluwer, č. 6/2016, s. 9, a k povaze služeb spočívajících v ukládání obsahu poskytnutého samotnými uživateli do datového prostoru vytvořeného infrastrukturou třetích stran, tj. poskytovatelů služeb, srov. Maisner, M.: Zákon o některých službách informační společnosti. Komentář. 1, Praha: C. H. Beck, 2016, s. 60. Jestliže tedy dovolatel žádnou z těchto služeb neprovozoval, naopak je při publikaci inkriminovaných výroků využíval, je jím požadovaný výklad § 5 informačního zákona pro daný případ bez významu. K závěru odvolacího soudu, že odpovídá za obsah stránek z pozice jejich zřizovatele a že jej přitom stíhají důsledky § 13 a násl. obč. zák., přitom dovolatel žádný relevantní dovolací důvod nevymezuje.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolací námitka, že označení někoho za člena gangu není bez dalšího porušením principu presumpce neviny dotčené osoby, tedy že se uvedené slovo automaticky neváže ke zločinným aktivitám. Odvolací soud význam tohoto pojmu posoudil nikoliv z hlediska jeho významu samotného, nýbrž v kontextu celého sdělení, jak vyžaduje ustálená judikatura dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4738/2015), včetně předchozího rozhodnutí Nejvyšší soudu v této věci, rozsudku ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1607/2017, od nějž není důvodu se odchýlit. Ostatně i význam, který mu přisuzuje dovolatel, má v souvislosti s dalšími zveřejněnými údaji na adresu žalobce natolik negativní vyznění, že zakládá důvod k omluvě.

Jelikož ze všech těchto důvodů není dovolání přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 11. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru