Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 823/2011Rozsudek NS ze dne 15.03.2012

HeslaNáhrada škody
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.823.2011.1
Dotčené předpisy

§ 415 obč. zák.

§ 417 odst. 1 obč. zák.

§ 441 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 823/2011-140

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. N., zastoupeného JUDr. Janem Zuskou, advokátem se sídlem Hradec Králové, V Kopečku 82, proti žalovanému J. Z., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dulíčkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 147, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 67/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2009, č.j. 21 Co 516/2009-91, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 27.276,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Zusky, advokáta se sídlem Hradec Králové, V Kopečku 82.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 8. 2009, č.j. 13 C 67/2009-75, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 378.000,- Kč, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalovaný byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2006, č.j. 4 T 15/2006-224, který nabyl právní moci dne 20. 2. 2007, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 7 To 9/2007, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy, neboť dne 13. 5. 2006 kolem 23.35 hodin v Hradci Králové v podnapilém stavu napadl žalobce tak, že ho bez zjevné příčiny střelil z bezprostřední blízkosti brokovým nábojem do prsou samonabíjecí pistolí, čímž mu způsobil střelné zranění pravé poloviny hrudníku poškozující plíce, srdce a játra, přičemž toto zranění vedlo k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného a jeho smrt, která by s velkou pravděpodobností nastala, byla odvrácena pouze neprodleně provedeným chirurgickým zákrokem. Soud shledal příčinnou souvislost mezi zaviněným (úmyslným) protiprávním jednáním žalovaného, za něž byl pravomocně odsouzen, a vznikem škody na zdraví žalobce. Utrpěná újma žalobce byla lékařsky ohodnocena na bolestném 2.250 body a na ztížení společenského uplatnění 900 body, celkem tedy 3.150 body. Soud při stanovení výše odškodnění vycházel ze znaleckého posudku, odmítl návrh žalobce na vypracování nového znaleckého posudku, jelikož závěry předloženého lékařského posudku hodnotil jako objektivní a v průběhu řízení nezpochybněné. Soud neuznal námitku žalovaného, že znalec by měl posoudit míru opilosti žalobce v době vzniku škody, neboť tato skutečnost nemohla mít vliv na závěry o míře bolesti, kterou žalobce utrpěl při úrazu, při léčení a při odstraňování následků úrazu, o nepříznivých důsledcích poškození zdraví pro životní úkony žalobce a pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb, ani na závěr, že žalovaný způsobil žalobci škodu na zdraví svým zaviněným protiprávním jednáním. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 12. 2009, č.j. 21 Co 516/2009-91, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma nenapadeného zamítavého výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil nejen se zjištěným skutkovým stavem, ale též s právním posouzením věci. Zabýval se námitkami žalovaného týkajícími se tvrzených procesních nedostatků a neshledal v postupu soudu prvního stupně vadu, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konstatoval, že žalobce se nároku na náhradu škody na zdraví v trestním řízení nevzdal, pouze jej neuplatnil. Nepřisvědčil námitce nesprávného posouzení spoluzavinění žalobce na vzniku škody. Podle skutkového stavu zjištěného v trestním řízení nic nenasvědčovalo tomu, že by žalovaný hodlal na žalobce vystřelit, chování žalovaného bylo zcela nečekané a nepředcházel mu žádný konflikt, který by střelbu na žalobce vyvolal. Chování žalobce bezprostředně před a při výstřelu nelze považovat za neodpovědné a riskantní, tj. takové, že by žalobce vědomě podstupoval riziko a tím přispěl ke škodlivému následku. Skutečnost, že žalobce byl pod vlivem alkoholu, nestačí pro závěr, že se žalobce podílel na vzniku škody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Otázka zásadního právního významu spočívá podle dovolatele v posouzení, zda opilost poškozeného, jemuž byla způsobena škoda na zdraví, sama o sobě (bez dalšího) odůvodňuje závěr o spoluzavinění poškozeného podle § 441 obč. zák. Dovolatel má za to, že samotným uvedením do stavu podnapilosti poškozený významným způsobem porušil svou prevenční povinnost vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám (mimo jiné) na zdraví, což se nepochybně vztahuje i na zdraví jeho samotného. Samotná podnapilost totiž vlivem snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností snižuje způsobilost podnapilého náležitě vyhodnocovat konkrétní situace, v nichž se nachází, náležitě se v nich orientovat a uvědomovat si nastalá rizika ohrožující nejen zdraví, ale i majetek, a následně zamezovat jejich vzniku a vznikla-li, vyhnout se jim, odvracet je či alespoň je zmírňovat. Závěr odvolacího soudu o tom, že poškozený se s ohledem na další okolnosti případu nepodílel na jemu vzniklé škodě, považuje dovolatel za nesprávný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil vedle dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu též rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem. Přestože uvedeného dne požil alkoholické nápoje, má za to, že zkonzumovaný alkohol neměl na jeho chování žádný negativní vliv, tj. že se nedopustil žádného jednání, kterým by porušil jakoukoliv právní povinnost. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není však důvodné.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c) ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z tohoto hlediska má zásadní právní význam otázka, zda požití alkoholu poškozeným před nevyprovokovaným úmyslným útokem škůdce proti tělesné integritě poškozeného lze bez dalšího pokládat za spoluzavinění poškozeného na vzniku škody na zdraví.

Podle ustanovení § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Podle ustanovení § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

Ve smyslu § 415 obč. zák. je každý povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Je totiž povinností každého chovat se tak, aby nezpůsobil škodu, a to nejen ve vztahu k ostatním, ale i vůči sobě samému. Toto ustanovení předpokládá běžnou míru opatrnosti a nikoliv bezbřehou povinnost předvídat a předcházet veškerým v budoucnu možným škodám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5030/2007).

V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a škodnou událostí. Způsobení škody poškozeným lze samozřejmě spatřovat i v jeho chování v rozporu s § 415 obč. zák., pokud bylo příčinou (jednou z příčin) vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4918/2007).

Ke spoluzavinění poškozeného na vzniku újmy na zdraví se přihlíží zejména v případech, kdy poškozený svým protiprávním jednáním trestný čin proti své osobě vyprovokoval, nebo tam, kde pachatel odvracel útok poškozeného, aniž byly splněny podmínky nutné obrany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 357/2004). Tento judikatorní závěr, označující typické příklady spoluzavinění poškozeného na vzniku škody způsobené trestným činem, potvrzuje, že spoluzavinění poškozeného lze dovodit jen tehdy, je-li jednání poškozeného jednou z příčin škody.

Z uvedeného vyplývá, že samotné požití alkoholu bez dalšího (tedy aniž by bylo prokázáno, že požití alkoholu poškozeným bylo příčinou vzniku škody) nepostačuje k závěru o spoluzavinění poškozeného. Vždy je třeba zohlednit všechny okolnosti, za nichž ke škodě došlo.

Za situace, kdy ze skutkového zjištění plyne, že poškozený a škůdce společně popíjeli alkoholické nápoje, poklidně se bavili a nevznikla mezi nimi žádná hádka či spor, nelze z objektivního hlediska předpokládat vznik škody, a tudíž nelze dovodit, že se poškozený měl chovat takovým způsobem, který by eventuálnímu vzniku škody mohl zabránit či ho zmírnit, a že by tedy porušil povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám (§ 415 obč. zák.). Sama skutečnost, že poškozený byl při vzniku škody v podnapilém stavu, nevede bez dalšího k závěru o jeho spoluzavinění ve smyslu ustanovení § 441 obč. zák.

Judikatura dovodila, že existence samotného porušení základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích spočívající v řízení vozidla osobou, která byla pod vlivem alkoholu (§ 10 odst. 2 písm. e/ zákona č. 168/1999 Sb.) nezakládá automaticky nárok na náhradu škody, a tedy ani nárok na náhradu toho, co pojistitel odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel za pojištěného plnil, neboť pro přiznání nároku musí být postaveno najisto, že toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010). Obdobně předpokladem závěru o spoluzavinění poškozeného je, aby jednání poškozeného bylo (prokazatelně, nikoli hypoteticky) v příčinné souvislosti se vznikem škody.

Vzhledem k tomu, že předpoklady spoluzavinění žalobce na vzniku škody byly odvolacím soudem posouzeny správně a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněný v dovolání není naplněn, a dovolací soud neshledal ani vady řízení, k nimž přihlíží, aniž byly namítány (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), bylo dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto.

Dovolací soud se zabýval pouze námitkami obsaženými v dovolání sepsaném zástupcem dovolatele. K dovolání sepsanému samotným dovolatelem nepřihlížel, neboť by to bylo v rozporu se smyslem zákonné úpravy, jež vyžaduje, aby dovolatel, který nemá právnické vzdělání, byl zastoupen advokátem, jímž musí být dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobci přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 22.430,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), to vše zvýšeno o 20 % DPH, celkem tedy 27.276,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 15. března 2012

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru