Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 759/2020Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Dovolací důvody
Vady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.759.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 759/2020-557

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: R. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem Ostrožná 233/40, Opava, proti žalovaným: 1) M. S., narozený XY, 2) M. S., XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Lukášem Klegou, advokátem se sídlem Sokolská třída 871/6, Ostrava, o 1.194.898,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 41/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2019, č. j. 71 Co 150/2019-523, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.725 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Lukáše Klegy.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) neshledal přípustným podle § 237 o. s. ř. dovolání žalobce proti rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 71 Co 150/2019-523, jímž Krajský soud v Ostravě zčásti změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 3. 2019, č. j. 8 C 41/2015-475, tak, že uložil oběma žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci 4.800 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil v zamítavém výroku ohledně částky 1.190.098,53 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve sporu o náhradu několika dílčích nároků při poškození zdraví dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaní dne 6. 2. 2013 napadli žalobce několika údery rukou do tváře, čímž mu způsobili bolest vyjádřenou částkou 4.800 Kč. Další uplatněné nároky na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nákladů léčení a ztráty na výdělku nejsou v příčinné souvislosti s tímto útokem, neboť žalobce již před ním trpěl smíšenou poruchou osobnosti, od roku 2007 užíval antidepresiva pro neurologické problémy a od září 2012 navštěvoval psychiatrickou ambulanci, takže jím tvrzené trvalé obtíže nejsou podle znaleckého posudku vypracovaného znalkyněmi z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, v příčinné souvislosti s konfliktem, k němuž navíc žalobce sám přispěl svým nevhodným počínáním vůči manželce žalovaného 2) a snaše žalovaného 1) M. S.

Dovolatel namítá v prvé řadě nesprávnost závěru, že jeho postup v řízení představoval zjevné zneužití práva; není totiž aplikovatelné ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, nadto by žalobce musel své právo vykonávat s přímým úmyslem způsobit jinému účastníkovi újmu, což nečinil. Nesouhlasí s tím, že krajský soud neshledal vztah příčinné souvislosti mezi počínáním žalovaných a vznikem tvrzené škody, a poukazuje především na znalecký posudek J. H. a na posudek o invaliditě Okresní správy sociálního zabezpečení v Opavě, z nichž má plynout, že žalobcova posttraumatická stresová porucha představuje právě důsledek žalovanými způsobeného úrazu. Nalézacím soudům vytýká chybné hodnocení provedených důkazů, potažmo neprovedení některých navržených důkazů, v čemž spatřuje porušení svých práv zaručených čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Za oprávněný považuje rovněž uplatněný nárok na náhradu ušlého zisku, jejž se snažil v řízení prokázat znaleckým posudkem a doložil jej daňovým přiznáním, a též nárok na náhradu nákladů léčení. Ve vztahu k nároku uplatněnému z titulu ochrany osobnosti namítá především neprovedení důkazu jeho účastnickým výslechem, dále pak odmítá, že by daný typ nároku svědčil pouze elitám a celebritám, či že by jej uplatňoval na základě totožných skutkových tvrzení jako nárok z titulu náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění. Vyjadřuje přesvědčení, že krajským soudem stanovená hodnota bodu v rámci vyčíslení bolestného částkou 120 Kč je nepřiměřeně nízká, neboť neodpovídá aktuálnímu stavu cen ve společnosti. V rámci celého textu dovolání pak poukazuje na to, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí okresního soudu, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření poukázali na nesrozumitelnost žalobcova dovolání, z něhož podle jejich názoru vůbec nelze dovodit, čeho se domáhá. Odkazuje-li dovolatel na svá předchozí podání ve věci, odporuje takový jeho postup ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. Kromě toho pak řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolací důvod. Mají za to, že podané dovolání brojí pouze proti důvodům napadeného rozsudku, což není ve smyslu § 236 odst. 2 o. s. ř. přípustné. Rozhodnutí obou nalézacích soudů považují za správná a navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, popř. zamítl.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu neprovedení některých navržených důkazů, nesprávné hodnocení důkazů provedených, potažmo činí-li vlastní skutkové závěry, jež považuje v řízení za prokázané (stran doby vzniku jeho posttraumatické stresové poruchy, existence a výše ušlého zisku, vynaložených nákladů na léčení apod.), neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při svých právních závěrech odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Ohledně námitky opomenutých důkazů dovolatel navíc zcela přehlíží, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží vždy na jeho uvážení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, resp. zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, publikovaný pod C 5978 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008); vždy se pouze musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95). Nalézací soudy ve stávajícím řízení řádně vyložily důvody, pro něž shledaly provádění dalších žalobcem navržených důkazů nadbytečným (srov. zejm. bod 10 odůvodnění rozsudku okresního soudu, na něž bylo odvolacím soudem v podrobnostech odkázáno), čímž nastíněným východiskům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řádně vyhověly.

Obdobné platí, namítá-li dovolatel nesprávnost závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a vznikem tvrzených újem. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025), protože v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Zpochybňuje-li dovolatel závěr o absenci příčinné souvislosti opět toliko kritikou postupu nalézacích soudů v důkazním řízení, potažmo při následném hodnocení jeho výsledků, a předkládá-li vlastní verzi rozhodných skutečností, jež má za prokázané (zejména že psychickými obtížemi vedoucími ke vzniku dalších tvrzených újem až do napadení ze strany žalovaných netrpěl), nesměřují jeho námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit.

K námitce, že výše odškodnění za vzniklou bolest není dostačující s ohledem na nepřiměřeně nízkou hodnotu bodu podle dnes již zrušené vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“), lze uvést, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 představovalo určování výše bolestného vycházející z pevně stanovené hodnoty 120 Kč/bod (§ 7 odst. 2 vyhlášky) zcela standardní postup, od něhož dovolací soud neshledal důvodu se v nyní projednávané věci jakkoli odchylovat. Ostatně sám dovolatel o tento systém opřel svůj požadavek na náhradu za vytrpěnou bolest. Předchozí právní úprava zakotvovala konkrétní mechanismy, jež umožňovaly poškozeným dosáhnout výše náhrady plně odpovídající specifickým skutkovým okolnostem toho kterého případu (srov. zejména § 6 odst. 1, § 7 odst. 3 vyhlášky), proměnlivost hodnoty bodu v návaznosti na inflaci či vývoj cen ve společnosti mezi ně ovšem nespadala.

K nároku na ochranu osobnosti neuvádí dovolatel nic, co by bylo způsobilé zpochybnit závěr odvolacího soudu, na němž je napadené rozhodnutí založeno, totiž že dostatečné satisfakce se žalobci dostalo již odsouzením žalovaných v trestním řízení, potažmo konstatováním jejich zásahu v řízení stávajícím. Jeho argumentace, že daný typ nároku nemůže svědčit pouze „elitám a celebritám“, či že jej neuplatnil na základě totožných skutkových tvrzení jako nárok z titulu náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění, se s podstatou napadeného rozhodnutí zcela míjí.

Výhrada, že se krajský soud nedostatečně vypořádal se všemi odvolacími výtkami žalobce, pak představuje námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K té však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání na základě dalších dovolacích výhrad přípustné, což v projednávané věci splněno není.

Za situace, kdy se dovolateli nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a vznikem tvrzených újem, potažmo závěr o dostatečnosti již poskytnuté satisfakce za zásah do žalobcovy osobnosti, je nadbytečné zabývat se dovolací námitkou brojící proti závěru o zjevném zneužití práva z jeho strany. Ani dovolatelem navrhované řešení této otázky by totiž nebylo způsobilé zvrátit výsledek sporu v jeho prospěch.

Rozsudek odvolacího soudu byl sice žalobcem napaden v celém rozsahu, ve vztahu k jeho měnícímu výroku, jímž byli žalovaní solidárně zavázáni k zaplacení 4.800 Kč s příslušenstvím, však jmenovaný není k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován), neboť mu v tomto rozsahu nebyla způsobena žádná újma odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru