Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 756/2020Rozsudek NS ze dne 26.11.2020

HeslaNáhrada škody
Neplatnost smlouvy
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.756.2020.1
Dotčené předpisy

§ 42 obč. zák.

§ 441 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 756/2020

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: SVATÝ KŘÍŽ, s.r.o., se sídlem Ondříčkova 915/10, Karlovy Vary, IČO 64834760, zastoupená JUDr. Evou Benešovou, LL. M., advokátkou se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti žalovanému: A. A., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Josefem Bedečem, advokátem se sídlem Chebská 80/52, Karlovy Vary, o zaplacení 3.800.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 404/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2019, č. j. 64 Co 439/2015-280, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2019, č. j. 64 Co 439/2015-280, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 11. 5. 2015, č. j. 10 C 404/2013-98, zamítl žalobu o zaplacení 3.800.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu ušlého zisku vycházel ze zjištění, že účastníci dne 8. 4. 2004 uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě žalovaného za účelem provozování hostinských, ubytovacích, masérských, rekondičních a regeneračních služeb žalobkyní, která se současně zavázala provést na svůj náklad v najatých prostorách rozsáhlou rekonstrukci. Tu realizovala v letech 2006 až 2009 a přibližně ve stejné době rekonstruoval žalovaný jiné části tohoto domu. Na konci roku 2008 stavební úřad žalovanému zakázal provádět další stavební práce pro jejich rozpor se stavebním povolením. Byly přerušeny všechny stavební práce, rekonstrukce prováděná žalobkyní byla v té době realizována ze 75 %. V následných soudních sporech mezi účastníky byla nájemní smlouva shledána absolutně neplatnou pro rozpor mezi účelem nájmu a kolaudačním určením stavby, proto byla zamítnuta žaloba, jíž se žalovaný (v pozici žalobce) domáhal po žalované zaplacení nájemného, a rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 1. 2013, č. j. 17 C 52/2010-615, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2013, č. j. 15 Co 174/2013-671, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení v částce 5.850.000 Kč, jež spočívalo ve zhodnocení domu žalovaného investicemi žalobkyně. V projednávané věci dospěl okresní soud s odkazem na § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 18. 10. 2005, § 42 a § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), k závěru, že žalobkyni škoda v podobě ušlého zisku z podnikání nevznikla, protože dokončenost jí prováděné rekonstrukce nebytových prostor činila při zastavení stavebních prací maximálně 75 %, jejich užívání bylo podmíněno kolaudací, závislou na celé řadě dalších okolností, a také na existenci právního titulu pro užívání; z tohoto důvodu neshledal mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného a požadovaným ušlým ziskem přímou souvislost a dovodil, že dosažení majetkového prospěchu žalobkyně bylo natolik vzdálené a závislé na mnoha různých okolnostech, že jí ušlý zisk nevznikl. Navíc by žalobkyně byla spoluodpovědná za neplatnost nájemní smlouvy, když již z charakteru v ní vypočtených pronajímaných prostor je zřejmé jejich kolaudační určení a smlouva by byla neplatná i proto, že v důsledku stavebních úprav zanikl předmět nájmu.

Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 64 Co 439/2015-167, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil s odůvodněním, že žalobkyně se nemůže domáhat nároku na náhradu ušlého zisku, neboť se již v jiném řízení domohla náhrady za bezdůvodné obohacení a oba tyto vzájemně se vylučující nároky nelze kumulovat. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2954/2016, rozsudek odvolacího soudu č. j. 64 Co 439/2015-167 zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí na základě závěru, že přiznání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nevylučuje též odškodnění žalobkyně z titulu náhrady škody (ušlého zisku), a to v případě splnění všech zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu (jež odvolací soud neposuzoval). Poté Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně opětovně potvrdil rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 64 Co 439/2015-223. Nedůvodnost žaloby na náhradu škody shledal v tom, že odpovědnost za neplatnost nájemní smlouvy nelze přičítat jen žalovanému, protože neplatnost byla způsobena jednáním obou stran. Odkázal na § 268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle nějž je ten, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Uzavřel, že v dané věci způsobily neplatnost smlouvy obě strany přibližně rovnocenně a za této situace musí každá ze stran nést svou škodu sama. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3246/2018, rozsudek odvolacího soudu č. j. 64 Co 439/2015-223 opětovně zrušil, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně aplikoval na vztah účastníků § 268 obch. zák., aniž by vyložil důvody, které jej k tomu vedly, a to za situace, kdy z obsahu spisu nebylo patrné, zda žalovaný byl v době uzavření nájemní smlouvy podnikatelem a zda smlouvu uzavíral v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Dovolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, rovněž připomenul, že vznikne-li v režimu občanského zákoníku jedné ze smluvních stran škoda v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy, je třeba posuzovat porušení povinností při jejím uzavření na obou smluvních stranách, neboť protiprávní jednání je předpokladem nejen odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. obč. zák., ale zakládá i spoluúčast poškozeného na vzniku škody podle § 441 obč. zák. V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena jednáním (opomenutím) poškozeného, není dána odpovědnost jiného. Záleží tudíž na míře účasti na způsobení škody. Způsobil-li škodu v určitém rozsahu sám poškozený, nese ji poměrně, tj. v tomto rozsahu není mezi protiprávním jednáním škůdce a škodou příčinná souvislost.

Poté Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 64 Co 439/2015-280, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Po zjištění, že žalovaný nebyl podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 1 obch. zák. posoudil uplatněný nárok podle § 42 a § 420 obč. zák. Konstatoval, že k tomu, aby mohlo být postaveno najisto, zda by žalobkyně v případě platnosti nájemní smlouvy dosáhla jí tvrzeného zisku, by bylo zapotřebí náročného dokazování. Protože však rozsudek okresního soudu je založen též na závěru o podílu žalobkyně na neplatnosti nájemní smlouvy, přezkoumal odvolací soud napadené rozhodnutí pouze z tohoto pohledu. Uzavřel, že neplatnost smlouvy způsobily obě smluvní strany, aniž by bylo možné říci, že zavinění některého z nich bylo menší a druhého větší, přičemž označil za nepochybné, že žalovanému (ač se sám náhrady škody nedomáhá) musela škoda vzniknout také, protože nemohl nebytové prostory pronajmout přinejmenším do doby, než se dozvěděl o neplatnosti smlouvy. Při stejném podílu na neplatnosti smlouvy a rozdílné výši škody by bylo nespravedlivé, jestliže by si strany byly povinny navzájem nahradit škodu – podíly na vzniku škody by byly stejné, ale podíly na náhradě škody by byly různé. Odvolací soud uzavřel, že v případě, kdy škoda v důsledku neplatnosti smlouvy vznikla oběma stranám a každá z nich se na neplatnosti podílela přibližně stejnou měrou, nemá mít žádná z nich vůči druhé straně právo na náhradu škody. Takové řešení pokládal odvolací soud za hospodárnější a společensky přijatelnější, korespondující úpravě v obchodním zákoníku jakož i obdobné úpravě práva na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu.

Posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dosud judikaturou neřešené otázky vzniku a rozsahu povinnosti k náhradě škody vzniklé v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy způsobené oběma smluvními stranami. Názor odvolacího soudu, že v takové situaci nemá žádná ze stran právo na náhradu škody, pokládá za nesprávný. Dovolatelka je přesvědčena, že v takovém případě vzniká jednostranná či vzájemná povinnost k náhradě škody. Odkázala na znění ustanovení § 441 obč. zák. a judikaturu k němu se vztahující, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, podle něhož v rozsahu, v jakém byla škoda způsobena jednáním (opomenutím) poškozeného, není dána odpovědnost jiného. Záleží tudíž na míře účasti na způsobení škody. Způsobil-li škodu v určitém rozsahu sám poškozený, nese ji poměrně, tj. v tomto rozsahu není mezi protiprávním jednáním škůdce a škodou příčinná souvislost. Analogickou aplikaci obchodního zákoníku podle dovolatelky nelze připustit a úprava náhrady nákladů v procesním předpise je pro porovnání s hmotněprávním předpisem nevhodná (navíc podle § 142 odst. 2 o. s. ř. má soud k dispozici jak poměrné rozdělení náhrady nákladů řízení, tak její nepřiznání žádnému z účastníků řízení). Žalobkyně nepokládá za spravedlivý výklad § 441 obč. zák., podle něhož by žádná ze stran neměla právo na náhradu, bez ohledu na to, jak vysoká škoda jí vznikla, neboť výše škody, která byla stranám způsobena, není závislá na nějaké nahodilé okolnosti, ale vznikla v příčinné souvislosti s neplatným právním jednáním. Odvolacím soudem přijaté řešení se jeví hospodárným a společensky přijatelným jen zdánlivě. Konečně dovolatelka nesouhlasila s ničím neodůvodněným závěrem odvolacího soudu, že se na neplatnosti smlouvy podílely obě strany přibližně stejně, ani s nepodloženou a hypotetickou úvahou o existenci škody na straně žalovaného. Z uvedených důvodů navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný označil dovolání za nepřípustné a nedůvodné a navrhl jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Závěr odvolacího soudu o přibližně stejném podílu stran na neplatnosti smlouvy a o existenci škody též na jeho straně je podle něj správný a přesvědčivý, pro odlišné vypořádání náhrady škody podle občanského a obchodního zákoníku není důvod.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky existence a rozsahu povinnosti k náhradě škody vzniklé v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy způsobené oběma smluvními stranami, jimž oběma vznikla škoda, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před 1. 1. 2014.

Podle § 42 obč. zák. vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

Při neplatnosti právního úkonu jsou jeho subjekty povinny se v prvé řadě mezi sebou vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Vznik nároku z bezdůvodného obohacení není podmíněn existencí zavinění. Vedle toho však tomu, komu lze přičíst zavinění (a to i ve formě nevědomé nedbalosti) na způsobení neplatnosti právního úkonu (tzv. culpa in contrahendo), vznikne podle § 42 obč. zák. povinnost nahradit způsobenou škodu, tj. majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích vzniklou v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním způsobením neplatnosti právního úkonu podle § 420 obč. zák. Pokud by byla příčinou vzniku škody jiná okolnost než zaviněné protiprávní způsobení neplatnosti právního úkonu, odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. by nebyla založena. Vznikne-li jedné ze smluvních stran škoda v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy, je třeba posuzovat porušení povinností při jejím uzavření u obou smluvních stran; protiprávní jednání je předpokladem nejen odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., ale i spoluúčasti poškozeného na vzniku škody podle § 441 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, publikovaný v Souboru soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2144). Poškozenému se však jako jeho účast na škodě kromě jím zaviněného porušení povinností přičítají veškeré okolnosti, které na jeho straně vedly ke vzniku škody, včetně náhody. V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena okolnostmi na straně poškozeného (včetně náhody, která se mu přihodila), není dána odpovědnost škůdce, neboť v tom rozsahu chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. škodní událostí (u objektivní odpovědnosti). Neplatnost smlouvy může být příčinou vzniku škody obou (více) stran smlouvy, tedy může vést ke vzniku více nároků na náhradu škody. Každý z účastníků neplatné smlouvy může být zároveň škůdcem i poškozeným. Pro jejich vzájemné vypořádání je nezbytné stanovit jejich podíl na příčině, jež vedla ke vzniku škody, tedy na neplatnosti smlouvy, přičemž závěr o míře, kterou se smluvní strany podílely na neplatnosti smlouvy, musí být odůvodněn konkrétními skutkovými závěry. U každého z nich je tedy nutno samostatně zkoumat splnění všech zákonných předpokladů a o každém z takových nároků je třeba samostatně rozhodnout.

Vznikne-li jedné ze dvou smluvních stran škoda v důsledku neplatnosti smlouvy za situace, kdy neplatnost smlouvy zavinily obě strany smlouvy ve stejném poměru (rovným dílem), má poškozený vůči smluvnímu partneru právo na náhradu jedné poloviny škody, protože druhou polovinu škody si zavinil sám (v tomto rozsahu chybí příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody). Vznikla-li při stejném poměru na zavinění neplatnosti smlouvy škoda každé ze dvou smluvních stran, pak každý z poškozených má proti druhé smluvní straně jakožto škůdci právo na náhradu jedné poloviny své škody, přičemž výše škody může být u každé ze smluvních stran jiná (jde o dva různé nároky, které musí být posuzovány samostatně, jejich osud může být jiný). Jestliže by měly zaniknout vzájemnou kompenzací, muselo by se tak stát na základě započtení. Poškozený nemá proti druhé smluvní straně vůbec právo na náhradu škody z neplatné smlouvy jen v tom případě, že sám v celém rozsahu zavinil neplatnost smlouvy a tím i vznik škody, což výslovně vyplývá z § 441 věty za středníkem obč. zák. Znění § 441 obč. zák nepřipouští výklad, podle něhož by měl poškozený sám nést celou škodu, jestliže ji zavinil jen poměrně. Tuto zákonnou úpravu nelze pokládat za nespravedlivou jen proto, že každé ze stran může vzniknout škoda v různé výši. Disproporce v tomto směru nebude zpravidla způsobena nahodile, ale bude výsledkem stranami koncipovaného obsahu smlouvy, jimi předpokládaného přínosu, tedy výsledku, k němuž vůle stran směřovala.

Odvolací soud v daném případě vyšel ze zjištění, že žalovaný nebyl podnikatelem, proto věc posoudil podle § 42 obč. zák. a tzv. spoluzavinění žalobkyně podle § 441 obč. zák., který vyložil tak, že při shodném podílu na vzniku škody nemá žádný z účastníků smlouvy mít právo na náhradu škody. Tento výklad, jak shora uvedeno, není správný a je v rozporu s výslovným zněním daného ustanovení. Nemůže být odůvodněn ani odkazem na úpravu obchodního zákoníku, ani na úpravu náhrady nákladů řízení v občanském soudním řádu. V oblasti obchodních závazkových vztahů je totiž náhrada škody způsobené neplatností právního úkonu založena – na rozdíl od občanského zákoníku – nikoli na principu zavinění, nýbrž na objektivním principu (§ 268 a § 373 a násl. obch. zák.). Podle § 268 obch. zák. ten, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pokud by obě strany smlouvy způsobily její neplatnost (tudíž o tom současně věděly), nebyly by povinny si navzájem hradit z toho vzniklou škodu. Jde však o specifickou, kogentní úpravu obchodních vztahů, přijatou za účelem ochrany obchodního styku. Není nejen důvod, ale ani možnost tuto úpravu použít pro posouzení vztahu mezi nepodnikateli, neboť úprava náhrady škody v obchodním zákoníku je speciální ve vztahu k obecné úpravě v občanském zákoníku. Občanský soudní řád pak jakožto procesní norma je založen na odlišných principech než hmotněprávní předpis a slouží výslovně jen k úpravě postupu civilního soudního řízení.

Protože odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně jen na základě závěru, že oba účastníci zavinili neplatnost smlouvy přibližně stejně, z čehož nesprávně dovodil, že žalovaný není povinen ani částečně nahradit žalobkyni škodu, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s neplatností smlouvy (existencí a výší škody se odvolací soud výslovně ani nezabýval), shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení odvolací soud posoudí naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu, tedy to, zda žalobkyně prokázala, že jí vznikla škoda v konkrétní výši v příčinné souvislosti s neplatností smlouvy. Vypořádá se s otázkou, zda a v jakém rozsahu který z účastníků zavinil tuto neplatnost a o případné náhradě škody rozhodne podle shora vysvětlených pravidel výkladu § 441 obč. zák. V novém rozhodnutí o věci rozhodne též o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 11. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru