Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 720/2020Usnesení NS ze dne 21.01.2021

HeslaOchrana osobnosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.720.2020.1
Dotčené předpisy

§ 11 obč. zák.

§ 13 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 720/2020-313

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) H. V., narozená dne XY, b) M. M., narozený dne XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti žalované: EMPRESA MEDIA, a. s., IČO 26418011, se sídlem Mikuleckého 1309/4, Praha 4, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 28/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019, č. j. 3 Co 124/2018-250, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2018, č. j. 32 C 28/2013-200, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali omluvy ve specifikovaném znění, uložil žalované, aby každému ze žalobců zaplatila 100.000 Kč, ohledně dalších 200.000 Kč každému z žalobců žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v prosinci 2012 vyšel v časopisu XY, jehož vydavatelem je žalovaná, článek nazvaný “XY”, který pojednával o trestním stíhání syna žalobce b) a o trestním stíhání samotného žalobce b), které v minulosti proběhlo. Po právní stránce soud posoudil věc tak, že text navrhované omluvy je ve vztahu k žalobkyni a) nepřiléhavý, pasáže v něm obsažené jsou vytržené z kontextu a omluva je celkově příliš obecná. Obdobným způsobem posoudil text omluvy i ve vztahu k žalobci b), nadto výtka trestního stíhání použitím slov “Deset natvrdo” se vztahuje k jeho synovi, nikoliv přímo k žalobci b). Avšak vzhledem k tomu, že informace týkající se žalobce b) mají pouze negativní povahu a jsou spojovány se jménem žalobkyně a), informace jsou částečně neověřené a žalovaná se ani nesnažila seznámit se stanoviskem žalobců, bylo namístě přiznat peněžitou náhradu, která kromě satisfakční bude plnit i účel preventivně sankční.

Vrchní soud v Praze k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 3 Co 124/2018-250, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se i co do částky 100.000 Kč přiznané každému ze žalobců zamítá, ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu nebyly překročeny meze věcné kritiky, neboť článek vychází z pravdivých informací a vyvozuje z nich odpovídající hodnotící úsudky. Hodnotící soudy byly dostatečně konkrétní a kritika přiměřená co do obsahu i formy, rodinné vazby mezi žalobci a synem žalobce b) nebyly zdůrazňovány nepřiměřeným způsobem. Jednání žalované proto nebylo objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobců a je třeba upřednostnit právo na svobodu projevu před osobnostními právy stěžovatelů.

Rozhodnutí odvolacího soudu ve všech výrocích napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. shledávají v tom, že odvolací soud se při řešení několika otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. uvedené otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Jedná se o otázky, 1) zda měl odvolací soud v rámci dokazování opakovat vedle důkazů předmětným článkem také důkaz listinami, které prokazovaly nepravdivost a neověřenost podkladů, na nichž je článek vystavěn, 2) zda došlo k porušení osobnostních práv u obviněného syna žalobce b) v souvislosti s uveřejněním jeho osobních údajů a podoby v samotném počátku trestního stíhání, včetně rodinných vazeb na žalobce a) a b) a v důsledku toho k porušení osobnostních práv žalobců, 3) zda nedošlo u žalobce b) k nepřípustné výčitce trestního stíhání, 4) zda lze namítat porušení presumpce neviny u třetích osob (syna žalobce b) s tím, že toto porušení má za následek zásah do osobnostních práv žalobců, 5) zda způsob, jakým bylo informováno o aktuálním trestním řízení, zejména pak zveřejnění plné totožnosti jednoho z obviněných a opakování a zdůrazňování rodinných vazeb se žalobci, byl legální a požívá právní ochrany, 6) zda vyjma soudem určených tvrzení je zbývající obsah předmětného článku složen pouze z hodnotících soudů. Konečně dovolatelé poukazují na nesprávnost výroků o náhradě nákladů řízení, neboť při správném postupu odvolacího soudu měli ve sporu uspět a mít tak plný úspěch ve věci. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení se závazným právním názorem o opodstatněnosti jejich nároků, případně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil mu věc k řádnému provedení dokazování.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§ 241 o. s. ř.), avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud je podle § 241a odst. 3 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán vymezením dovolacího důvodu v dovolání – tzv. kvalitativní vázanost dovoláním, mohl se i z hlediska posouzení přípustnosti dovolání zabývat jen otázkami, které žalobci vymezili v dovolání.

Argumentace k otázce ad 1) směřuje k závěru, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil obsah provedených důkazů a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně pravdivosti a podloženosti údajů uvedených na adresu žalobce b) a jeho syna v předmětném časopiseckém článku. Takové námitky ovšem postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Namítají-li dovolatelé, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jejich názoru vyplývají z provedených důkazů, neuplatňují tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Kritizovaný postup odvolacího soudu při zjištění skutkového stavu věci pak představuje námitku vady řízení, k níž může (je-li opodstatněná) dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.

K otázkám ad 2) až 5) lze uvést, že odvolací soud v obecné rovině postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž je svoboda projevu jedním z nejdůležitějších institutů demokratické společnosti a jednou ze základních podmínek jejího pokroku a plné realizace každého jedince. Podle čl. 10 odstavce 2 Evropské úmluvy o lidských právech se vztahuje nejen na “informace” nebo “myšlenky”, které jsou přijímány příznivě nebo považovány za neútočné nebo neutrální, ale vztahuje se i na to, co je útočné, šokující nebo rušivé. Takové jsou požadavky plurality, tolerance a volnomyšlenkářství, bez nichž není “demokratické společnosti”. Tato svoboda má své výjimky, které však musí být přesně vymezeny a jakýkoli požadavek na omezení musí být přesvědčivý (viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Handyside v. Spojené království ze dne 7. 12. 1976, Lingens v. Rakousko ze dne 8. 7. 1986, Morice v. Francie ze dne 25. 4. 2015 a další). Na druhé straně nesmí tisk překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných osob (rozsudek von Hannover v. Německo II. ze dne 7. 2. 2012). Do těchto práv jiných osob může být zasaženo i tím, že tisk nedostatečným způsobem respektuje presumpci neviny, která se neuplatní pouze ve vztahu orgánů veřejné moci a osoby, proti které je trestní řízeno vedeno, ale uplatní se rovněž i ve vztazích osob, které mají rovné postavení, tedy vztazích horizontálních (i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva bod 32 nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, publikovaný pod č. 118/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, dále jen „USn.“). I pro tisk tedy platí, že nesmí předjímat rozhodnutí soudu a musí se vyvarovat takových formulací, ze kterých by vyplývalo, že osoba spáchala trestný čin, aniž by za něj již byla odsouzena pravomocným rozhodnutím soudu. Neznamená to však, že by nemohla být diskutována i přímo otázka viny osoby, proti které se trestní řízení vede, nicméně musí se tak dít takovým způsobem, aby bylo zřejmé, že žádný takto prezentovaný názor, byť sebevíce odůvodněný a skutkově podložený, ještě s jistotou neznamená, že se tato osoba trestného činu skutečně dopustila, a že s konečnou platností může o vině rozhodnout jen soud. Není přitom nezbytné, aby tyto skutečnosti byly obsaženy v každém projevu výslovně. Postačí, pokud vyplynou z jeho celkového vyznění či kontextu předmětného projevu (bod 34 nálezu sp. zn. II. ÚS 577/13). Protože z celkového kontextu článku posuzovaného v nyní projednávané věci jasně vyplývá, že syn žalobce b) dosud jen čelí trestnímu stíhání, nelze nic vytýkat závěru odvolacího soudu, že presumpce neviny nebyla porušena [otázka ad 3)].

Lze souhlasit se žalobci, že presumpce neviny má své uplatnění i poté, co bylo definitivně rozhodnuto zprošťujícím rozsudkem (shodně Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 111 a 112; ačkoliv je zde tento závěr činěn ve vztahu k orgánům veřejné moci, lze jej nepochybně rozšířit i na subjekty soukromého práva). Významnou roli v tomto ohledu bude presumpce neviny hrát především v rámci ochrany osobnosti dotčených osob, k jejímu porušení však u žalobce b) nedošlo, neboť celkové vyznění článku je takové, že ačkoliv byl trestně stíhán, řízení proti němu skončilo zprošťujícím rozsudkem. Pokud pak v určitých pasážích žalovaná polemizuje s trestností uvedeného jednání za současné právní úpravy, jedná se o hodnotící úsudek, nikoliv o skutková tvrzení (k tomu, že tvrzení o protiprávnosti je zpravidla hodnotícím úsudkem srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, č. 307/2015 USn.). V žádné části předmětného článku přitom není výslovně konstatováno, že by se žalobce b) dopustil trestného činu, za který byl v devadesátých letech stíhán. Veden je pouze hodnotící úsudek, zda by uvedené jednání mohlo být hodnoceno jako trestné v současné době, přičemž žalovaná se v tomto úsudku opřela mimo jiné i o vyjádření advokáta. Tuto úvahu je možno považovat za příspěvek do debaty o vývoji podmínek trestní odpovědnosti od devadesátých let do současnosti a nelze dovozovat, že jejím primárním účelem bylo dehonestovat žalobce b), srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, nebo ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4162/2018, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 8/2020, s. 298 [otázka ad 6)]. Podstatné je rovněž to, že ke způsobu podnikání je dále uvedeno i vyjádření samotného žalobce b).

Ani v otázce informování veřejnosti o trestním stíhání syna žalobce b) nejsou závěry odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu [otázky ad 2), 4) a 5)]. Samotná informace o trestním stíhání nepředstavuje neoprávněný zásah do osobnostních práv obviněného, jestliže neobsahuje nepřípustný závěr o vině bez pravomocného odsouzení, a to bez ohledu na fázi trestního stíhání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3988/2018). Lze připustit, že v perexu článku tučným písmem použitá formulace, že syn žalobce b) si pomalu může nárokovat stejný titul (mistr) v daňových únicích”, již není zcela neutrální a může v průměrném čtenáři vyvolat dojem, že se syn žalobce b) dopustil trestného činu, ovšem toto zjednodušení nelze posuzovat odtrženě od celého obsahu článku, z nějž se jasně podává, že trestní stíhání bylo zahájeno teprve před krátkou dobou a že sdělované údaje o zapojení syna žalobce b) budou prověřovat orgány činné v trestním řízení. Pokud pak dovolatelé ve vztahu k synovi žalobce b) odkazují na § 8a a násl. zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, je třeba uvést, že tato ustanovení mají svůj taxativně vymezený okruh subjektů, na který se vztahují a který nelze ani analogicky rozšiřovat na osoby, jež informaci neobdržely postupem podle tohoto ustanovení od orgánu činného v trestním řízení (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 2155/16, č. 50/2018 USn.). To nevylučuje, že se tak může jiný subjekt dopustit například přestupku (ostatně tak vyznívá i judikatura Nejvyššího správního soudu uváděná žalobci) a že samozřejmě není dotčena ani případná občanskoprávní povinnost k náhradě nemajetkové újmy na straně toho, kdo neoprávněně zasáhl do osobnostních práv informováním veřejnosti o trestním řízení, o němž získal údaje jiným způsobem.

Ze všech těchto důvodů pak nemohlo dojít ani k zásahu do osobnostních práv žalobkyně a). Nepřípadný je v tomto směru odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 171/12, č. 105/2012 USn., neboť jím řešená věc se liší tím, že bylo neúměrně zdůrazňováno jméno stěžovatelky, když bylo referováno o dopravní nehodě jejího manžela, na které neměla žádný podíl, a tím docházelo k bezdůvodnému zdůrazňování rodinné vazby a její dehonestaci (stěžovatelka byla dominantně zmiňovanou osobou namísto účastníka nehody). V projednávaném případě je však situace značně odlišná, neboť předmětný článek pojednává především o osobě žalobce b), který je nadto také veřejně známou osobou, a jeho syna, zatímco o žalobkyni a) pouze okrajově, byť nepochybně se záměrem zvýšit atraktivnost článku pro rodinný vztah hlavních aktérů s populární zpěvačkou [otázka ad 5)].

Přípustnost dovolání nezakládá ani kritika závěrů odvolacího soudu o přiměřenosti způsobu, jakým bylo celkově informováno o podnikání žalobce b) a z toho plynoucích exekučních řízení [otázka ad 3) a 6)]. K dílčím námitkám žalobců, že některé informace [např. vůči komu má žalobce b) dluh] jsou nepřesné, dovozuje obecně judikatura, že v běžném periodickém tisku určeném široké veřejnosti je možné přistupovat k určitým zjednodušením a v tomto ohledu na něj nelze klást takové nároky jako například na publikace odborné. Nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Lze tedy stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na novináře - ve svých důsledcích - nesplnitelné nároky. Významné proto musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě (nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, č. 19/2000 USn.). Tento závěr se přitom týká především skutkových tvrzení, avšak jistou relevanci mu lze přiznat i u hodnotících soudů, přičemž hranice mezi těmito dvěma kategoriemi jsou často značně neostré, jak poukazuje i Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 3819/14, č. 27/2018 USn.). To že odvolací soud neoznačil ve svém odůvodnění všechny výroky představující skutková tvrzení, pak není na újmu jeho rozhodnutí, pokud uvedl, z jakých podkladů žalovaná vycházela, a shledal, že od toho se odvíjející kritika i skutková tvrzení jsou přiměřená, neboť podstatné je především celkové vyznění textu. Určité výroky, jako například že žalobce b) je mistrem republiky na soudní spory, jsou pak projevem v žurnalistice přípustné nadsázky (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, č. 309/2005 USn., nebo rozsudky ESLP ve věci Prager a Oberschlick v. Rakousko ze dne 26. 4. 1995, Axel Springer v. Německo ze dne 7. 2. 2012). Zda by mohl být postižen i majetek žalobkyně a) pro dluhy žalobce b) lze označit opět za přípustný hodnotící úsudek ohledně právní otázky, pro nějž podklad tvoří mimo jiné vyjádření mluvčí Exekutorské komory.

Napadají-li dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.

Protože přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nelze na základě uplatněných dovolacích námitek dovodit, Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 1. 2021

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru