Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 703/2019Usnesení NS ze dne 14.11.2019

HeslaOchrana osobnosti
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.703.2019.3
Dotčené předpisy

§ 11 obč. zák.

§ 13 odst. 3 obč. zák.

§ 205a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 703/2019-267

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: P. B., dříve Š., narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem Jiráskova 236/10, Mělník, proti žalovanému: I. K., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, o zaplacení 250.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 13 C 4/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 21 Co 143/2018-236, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jiřího Kozáka, Ph.D.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 13 C 4/2016-205, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 160.000 Kč, co do 90.000 Kč žalobu zamítl a rozhodl o poplatkové povinnosti a o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 21 Co 143/2018-236, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 160.000 Kč, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v době od roku 2007 do 29. 7. 2013 žalovaný žalobkyni jako družku při společném soužití psychicky i fyzicky týral, vulgárně ji z malicherných důvodů slovně napadal, obviňoval ji z nevěry, zakazoval jí styk s kamarády, vyměřoval jí čas na provedení nákupů, opakovaně ji napadal fyzicky, bil ji údery pěstí, otevřenou dlaní či kopy do celého těla, v osmém měsíci těhotenství ji shodil ze schodů a kopal do ní. V červenci 2013 jí s nožem v ruce vyhrožoval zabitím a ztloukl ji tak, že musela být hospitalizována. Poté žalobkyně od žalovaného odešla. Následkem dlouhodobého týrání se u žalobkyně vyvinula posttraumatická stresová porucha, která byla kompenzována psychiatrickou léčbou. Ještě v roce 2016 trpěla žalobkyně zdravotními obtížemi psychosomatického původu. Žalovaný byl za toto jednání vůči žalobkyni soudem shledán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců a bylo mu uloženo nahradit žalobkyni škodu 3.000 Kč. S nárokem na náhradu nemajetkové újmy byla žalovaná odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud takto zjištěný skutkový stav s odkazem na § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Neshledal mimořádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo namístě podle § 3079 odst. 2 o. z. věc posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný dlouhodobým psychickým a fyzickým týráním a omezováním osobní svobody žalované zasáhl do jejího práva na ochranu osobnosti, zejména zdraví a lidské důstojnosti ve smyslu § 11 obč. zák. a způsobil jí tím nemajetkovou újmu, za kterou jí náleží finanční zadostiučinění podle § 13 odst. 2 obč. zák. S přihlédnutím k délce doby, po kterou byla žalobkyně nucena útoky, omezování a ponižování od žalovaného snášet, a vzhledem k intenzitě útrap, jejichž důsledkem bylo (byť dočasné) poškození zdraví žalobkyně, dospěl odvolací soud k závěru, že odpovídajícím finančním zadostiučiněním by pro žalobkyni byla částka 250.000 Kč. Protože však zamítavý výrok okresního soudu ohledně částky 90.000 Kč žalobkyně odvoláním nenapadla, potvrdil odvolací soud výrok rozsudku okresního soudu, jímž bylo žalovanému uloženo nahradit žalobkyni nemajetkovou újmu za zásah do osobnostních práv částkou 160.000 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při posuzování výše náhrady nemajetkové újmy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, neboť neuvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že právě částka 160.000 Kč je odpovídající náhradou. Odvolací soud neprovedl dostatečnou kvantifikaci obecných úvah o závažnosti jednání žalovaného, takže z jeho rozhodnutí nelze seznat, z jakých důvodů se mu jeví přiměřenou právě částka 160.000 Kč, a nikoli částka nižší či vyšší. Dále žalovaný odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl jím navržený výslech svědků a důkaz fotografiemi, které by vyvrátily tvrzení žalobkyně o průběhu společného soužití účastníků. Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně považovala podané dovolání za nedůvodné. Předně nesouhlasila s názorem, že lze hovořit o ustálené rozhodovací praxi ve smyslu stanovení pravidel pro kvantifikaci náhrad nemajetkové újmy. Naopak rozhodnutí Nejvyššího soudu, včetně žalovaným zmíněného rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, se shodují v tom, že stanovení výše náhrady za zásah do osobnostních práv je zpravidla výsledkem zohlednění značně různorodé škály konkrétních aspektů daného případu, které nelze jednoduše kvantifikovat ani navzájem poměřovat s jinými případy. Požadavek na „určité“ kvantitativní posouzení je podle žalobkyně třeba chápat tak, že soud musí dostatečně specifikovat okolnosti, které vzal v úvahu a které vyjadřují míru závažnosti zásahu do osobnostních práv, resp. míru závažnosti způsobené nemajetkové újmy podle § 13 odst. 3 obč. zák. Těmto požadavkům rozsudky soudů obou stupňů v dané věci vyhověly. Odvolací soud postupoval správně i po procesní stránce. Výslechy svědků, kteří vypovídali již v trestním řízení (kde bylo prokázáno týrání žalobkyně žalovaným), navrhovala k prokázání svých tvrzení žalobkyně a okresní soud je neprovedl pro nadbytečnost. Návrh žalovaného na výslech svědků k prokázání jeho skutkové verze byl učiněn až po koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř., odvolacímu soudu v jejich provedení bránilo ustanovení § 205a o. s. ř. Žalobkyně navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Ustanovení § 11 a § 13 obč. zák. tvoří právní rámec ochrany základních práv a svobod fyzických osob pro případy jejich porušení, k nimž došlo do 31. 12. 2013. Podle § 11 obč. zák. je mimo jiné chráněno právo fyzické osoby na zdraví a lidskou důstojnost. Byla-li tato práva porušena ve značné míře, může být poškozenému přiznáno právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. Opodstatněnost takového postupu v případě zásahu do osobnostních práv (na důstojnost a zdraví) trestným činem byla shledána rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, uveřejněným pod č. 14/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Sbírka“), část trestní (šlo o nárok poškozené na náhradu nemajetkové újmy utrpěné při brutálním znásilnění dvěma pachateli a Nejvyšší soud stanovil náhradu v částce 500.000 Kč). Způsob stanovení výše finanční náhrady podle § 13 odst. 2 obč. zák. byl předmětem mnoha rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu a lze jej mít nepochybně za definovaný ustálenou soudní judikaturou (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011 a ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3223/2011). Všechna tato rozhodnutí, stejně jako žalovaným uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, č. 98/2010 Sbírky, shodně vycházejí z toho, že zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.

Jakýkoliv zásah či snížení lidské důstojnosti je nezbytné vnímat jako zásah velmi závažný a tedy i stěží reparovatelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou neporovnatelnou s ostatními ústavními hodnotami či společenskými normami, je zcela nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či vyčíslitelnou v penězích. Úloha náhrady nemajetkové újmy v penězích je primárně satisfakční, jejím smyslem je tedy přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, když nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá "odškodnit" a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a vyčíslit a lze za ni "jen" poskytnout zadostiučinění - satisfakci (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, ustanovení § 13 obč. zák. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, a to nejen okolnosti na straně samotného škůdce, ale i na straně poškozené fyzické osoby. Základem úvah podle § 136 o. s. ř. je proto seznání takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.

Ze shora uvedeného plyne, že při rozhodování o nároku podle § 13 odst. 2 obč. zák. nemá soud k dispozici žádné obecně platné pravidlo pro kvantifikaci, tedy stanovení výše náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 3 obč. zák., ale je na něm, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké finanční zadostiučinění je v konkrétní posuzované věci "přiměřené". Pro jeho vyčíslení neexistuje žádná tabulka a případné není ani zcela mechanické porovnávání obdobných nároků, neboť každá osobnost je jedinečná a situace, v níž k narušení jejích základních práv došlo, jsou rozmanité, nicméně je nutné usilovat též o proporcionalitu výše náhrad za obdobné či srovnatelné případy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, k náhradě podle § 2959 o. z., či nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1796/16, k výkladu § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb.). Je-li v posledně citovaném rozsudku Nejvyššího soudu použit termín „určité“, zjevně nemohl být míněn coby synonymum slov „nepochybné“ „exaktní“ či „přesné“, ale z kontextu celé věty vyplývá, že jde o požadavek na alespoň jistým způsobem v závislosti na konkrétní situaci provedené kvantitativní posouzení. Náhrada se proto odvíjí vždy od konkrétních skutkových okolností případu, jejichž posouzení je věcí nalézacího soudu, který by měl respektovat judikatorní závěry vyšších soudů a své rozhodnutí srozumitelně a logicky odůvodnit. Nejvyšší soud by mohl přistoupit k revizi závěrů odvolacího soudu ohledně výše náhrady jen v případě, že by úvahy odvolacího soudu vybočily z pravidel plynoucích ze shora citované ustálené judikatury a jevily by se zjevně nepřiměřenými (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). K tomu v daném případě nedošlo. Odvolací soud dostatečně přehledně a logicky popsal, jaké skutkové okolnosti jej vedly ke stanovení částky 250.000 Kč, kterou by sám pokládal za přiměřenou satisfakci za dlouhodobé narušování lidské důstojnosti žalobkyně, za její opakované verbální i fyzické napadání a psychické ponižování (konečná částka náhrady byla pravomocně stanovena ve výši 160.000 Kč jen proto, že se žalobkyně neodvolala proti zamítavému výroku rozsudku okresního soudu ohledně 90.000 Kč). Jeho závěrům nemá dovolací soud co vytknout. Může jen dodat, že již jen fyzické napadení těhotné ženy samo o sobě lze pokládat za zvlášť závažný a zavrženíhodný zásah do osobnostních práv poškozené, který je způsobilý nejen těžce poškodit zdraví a život jak matky, tak dítěte, ale též vyvolat v poškozené hluboké obavy o život dítěte a tím jí způsobit psychické strádání. Odvolacím soudem zvažovaná částka 250.000 Kč (a tím méně přisouzená částka 160.000 Kč) tak nemůže být pokládána v této věci za nepřiměřeně vysokou či neodůvodněnou.

Žalovaný odvolacímu soudu vytkl také nesprávné právní posouzení procesní otázky přípustnosti důkazů, které navrhl k prokázání svých tvrzení v odvolacím řízení, tedy nesprávný výklad § 205a o. s. ř.

Podle § 205a o. s. ř. lze v odvolacím řízení uplatnit skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen tehdy, týkají-li se podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu, má-li jimi být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, má-li jimi být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, má-li jimi být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost (za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3), nebyl-li odvolatel řádně poučen podle § 119a odst. 1, nebo nastaly-li (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

Z pohledu odvolacího řízení jde o nový důkaz tehdy, jestliže nebyl navržen v řízení před soudem prvního stupně žádným z účastníků. Byl-li důkaz alespoň označen kterýmkoli z účastníků, byl z hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. uplatněn (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2172/2014). V dané věci byl návrh na důkaz obsahem spisu sp. zn. 3 T 121/2014 Okresního soudu v Mělníku, případně výpovědí svědků, kteří vypovídali již v trestním řízení, uplatněn jak žalobkyní, tak žalovaným (ve vyjádření ze dne 29. 6. 2016, při jednání dne 8. 11. 2016). Z pohledu § 205a o. s. ř. tedy nešlo o nové důkazy. Okresní soud se s těmito důkazními návrhy vypořádal, a pokud některé osoby nevyslechl, vysvětlil, že žalobkyní tvrzené skutečnosti má za prokázané výpověďmi jiných svědků a obsahem trestního spisu. Žalovaný v odvolacím řízení nově navrhl důkaz výslechem svědků M. K. a J. K. a dále fotografiemi ze společného života účastníků. Jimi hodlal prokázat svou verzi společného soužití účastníků, odlišnou od verze žalobkyně. Nešlo tedy o důkazy, které by se týkaly podmínek řízení, o důkazy, které by měly prokázat vady řízení před soudem prvého stupně s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci, o důkazy, které by zpochybňovaly věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo důkazy, které by nastaly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Z obsahu spisu vyplývá, že oběma účastníkům se dostalo v řízení před okresním soudem řádného poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. Konečně nejde ani o důkazní návrhy, jimiž by žalovaný plnil svou důkazní povinnost poté, co okresní soud rozhodl v jeho neprospěch pro neunesení důkazního břemene, aniž by jej poučil podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. V dané věci totiž okresní soud žalobě vyhověl nikoli proto, že by žalovaný nedostál své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, ale proto, že měl za prokázanou skutkovou verzi žalobkyně.

Odvolací soud tedy učinil správný právní závěr (byť s ne zcela přiléhavou argumentací), že žalovaným v odvolání navržené důkazy jsou nepřípustnými novotami ve smyslu § 205a o. s. ř. Jeho procesní postup tak je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013, ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, a ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, č. 27/2010 Sbírky).

Dovolání žalovaného tak nenaplňuje žádnou z podmínek přípustnosti podle § 237 o. s. ř., proto bylo podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 11. 2019

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru