Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 668/2019Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Společné závazky
Náhrada škody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.668.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 438 odst. 1 obč. zák.

§ 438 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 668/2019-352

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) R. K., narozená XY, bytem XY, b) O. S., narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem Boberská 442, Žacléř, proti žalovanému: Z. F., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, o 1.131.921 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 90/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2018, č. j. 24 Co 114/2017-268, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.876 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Heinze Eflera.

Odůvodnění:

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 8 C 90/2015-176, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 1. 2017, č. j. 8 C 90/2015-211, připustil změnu žaloby, uložil žalovanému povinnost zaplatit původnímu žalobci J. B. částku 84.895 Kč s příslušenstvím, žalobkyni a) částku 84.895 Kč s příslušenstvím a žalobci b) částku 169.788 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení částky, kterou uhradili svému nájemci společnosti DŘEVOODBYT s. r. o. z titulu náhrady škody na věcech umístěných ve skladovací hale žalobců, jež byly zničeny či poškozeny při jejím zřícení dne 28. 12. 2001. Okresní soud uzavřel, vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí, že žalovaný odpovídá za zřícení haly, neboť žalobce neupozornil, že budou-li provádět její stavbu svépomocí bez faktického výkonu odborného dozoru a bez realizační projektové dokumentace, nemusí být hala bezpečná a funkční, čímž porušil své zákonné povinnosti (§ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013

– dále jen „obč. zák.“, potažmo ustanovení zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě). Rozsah jeho odpovědnosti však činí toliko 30 %, neboť převažující měrou přispěli ke vzniku škody sami žalobci v pozici stavebníků, kteří neobjednali vypracování podrobnější dokumentace pro realizaci stavby, sami zadali zakázku na výrobu vazníků, jejichž vadnost byla příčinou zřícení skladovací haly, nevedli stavební deník a na stavbě ani nezajistili faktický výkon odborného dozoru.

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 24 Co 114/2017-268, připustil, aby namísto žalobce J. B. vystupovala nadále v řízení žalobkyně a), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit oběma žalobcům po 565.960,50 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poukázal na to, že již v pravomocném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 110/2010-425, v němž byl rovněž řešen nárok žalobců vůči žalovanému na náhradu škody vzniklé zřícením předmětné haly, byl přijat a odůvodněn závěr, podle něhož žalovaný svým počínáním spočívajícím v neposkytnutí příslušných upozornění žalobcům porušil zákonnou prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.), a nese tudíž (společně s Českou republikou – Ministerstvem pro místní rozvoj a Středním odborným učilištěm v XY) odpovědnost za škodu při tomto zřícení vzniklou. Tento závěr představuje pro stávající řízení pravomocně vyřešenou předběžnou otázku, již by bylo možno posoudit jinak pouze na základě odlišné procesní aktivity účastníků, resp. na základě provedení dalších jimi navržených důkazů, které by odůvodňovaly přehodnocení původních skutkových a potažmo i právních závěrů. Neměl-li okresní soud v důsledku procesní pasivity žalovaného důvod k provedení dalších důkazů vedoucích k případnému odlišnému posouzení rozhodných skutečností, nebyl oprávněn činit o dané prejudiciální otázce jiné závěry, než jaké vyplývají z uvedeného pravomocného rozhodnutí. Krajský soud proto napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Má za to, že krajský soud nesprávně vyloučil odpovědnost za zřícení předmětné skladovací haly na straně České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, Středního odborného učiliště stavebního v XY, jakož i samotných žalobců. Poukazuje na to, že v postupu stavebního úřadu v průběhu kolaudačního řízení došlo k celé řadě pochybení, jejichž důsledky nelze přenášet na jiné osoby. Zástupci Středního odborného učiliště stavebního v XY jakožto jediní profesionálové podílející se na stavbě haly měli odhalit vady již hotových vazníků, rozhodně pak podle nich neměli zhotovovat další závadné kusy konstrukce. Žalobci pak byli nositeli veškerých povinností ve stavebním řízení a při následné realizaci stavby, plynoucích jim jakožto stavebníkům z veřejnoprávních předpisů. Výhradně oni tak musí nést odpovědnost za výsledek své stavební činnosti. Namítá, že ve věci mělo být rozhodnuto nikoli o solidární, nýbrž o dělené odpovědnosti jednotlivých škůdců ve smyslu ustanovení § 438 odst. 2 obč. zák., a nesouhlasí rovněž s právním posouzením příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání poukázali na princip dvojinstančnosti soudního řízení, v jehož rámci je ingerence Nejvyššího soudu přípustná pouze ve výjimečných případech. Bylo-li již rozsudky Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 5. 2009, č. j. 8 C 14/2003-292, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 110/2010-425, pravomocně dovozeno, že žalovaný porušil svým jednáním prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák., nebylo ve stávající fázi řízení při nezměněném skutkovém stavu možno dojít k závěru opačnému. Poukazují na to, že dovolatel v řízení před soudem prvního ani druhého stupně neuvedl žádná nová skutková tvrzení ani nenavrhl provedení dalších důkazů, jimiž by bylo možno dřívější závěry nalézacích soudů zvrátit či změnit. Dovolání žalovaného označili za pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Námitka dovolatele, že odvolací soud chybně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody, přípustnost dovolání nezakládá. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce či právem kvalifikované okolnosti, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodní události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodní následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou.

Je-li více příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4683/2016, publikovaný pod C 16525 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či usnesení téhož soudu ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2468/2019). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (vyjádřených též v jeho dřívějším rozsudku ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 110/2010-425, na nějž bylo v podrobnostech odkázáno i v této věci), jež dovolacímu přezkumu podle § 241a odst. 1, § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. nepodléhají, mimo jiné vyplývá, že se žalovaný zavázal vypracovat pro žalobce v pozici investorů projekt nové skladovací haly, a to pro účely stavebního řízení, v němž je měl rovněž zastoupit. V návaznosti na tuto dohodu podal na stavebním úřadě žádost o vydání stavebního povolení, přičemž sám sebe označil jako odborný dozor ve smyslu § 44 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ačkoli věděl, že jej nebude při vlastní realizaci stavby vykonávat. Po vydání stavebního povolení na jednoduchou stavbu pak žalobce neupozornil, že hala fakticky parametry tohoto typu stavby nesplňuje, a že ji tedy nelze stavět svépomocí, nýbrž pouze prostřednictvím odborné společnosti. Svépomocně postavená skladovací hala se posléze důsledkem vadně vyrobených vazníků dne 28. 12. 2001 zřítila. Dospěl-li krajský soud za tohoto skutkového stavu věci k závěru, že mezi počínáním žalovaného a vznikem škody je dán vztah příčinné souvislosti, rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nelze přehlížet, že postupoval-li by žalovaný jako zástupce žalobců ve stavebním řízení a profesionál v oboru způsobem odpovídajícím reálným parametrům plánované stavby, bylo by možno předpokládat zcela odlišný průběh navazujících událostí, které by v konečný fatální následek v podobě zřícení haly pravděpodobně vůbec nevyústily. Jeho pochybení lze spatřovat především v tom, že sám sebe před stavebním úřadem označil za odborný dozor na stavbě, ačkoli věděl, že danou funkci a s ní spojené činnosti vykonávat nebude, a že pro tyto účely nemají žalobci zajištěnu ani žádnou jinou odborně vzdělanou osobu, o nutnosti čehož je ostatně ani sám nepoučil, byť byl v této oblasti odborníkem, stejně jako o tom, že plánovaná hala ve skutečnosti není jednoduchou stavbou. Popsaným protiprávním jednáním zásadní měrou přispěl k tomu, že žalobci postavili na podkladě chybného stavebního povolení skladovací halu svépomocí (včetně montáže vadných vazníků), aniž byly pro takový postup dány podmínky, a že se tak fakticky stalo bez existence odborného dozoru, jehož zajištění přitom představuje při daném způsobu realizace nezbytnou zákonnou podmínku výstavby, a který by závady nosných konstrukcí haly pravděpodobně odhalil (měly být zřejmé již pouhým pohledem). Není tedy pochyb o tom, že jeho počínání představovalo jednu z právně relevantních, podstatných příčin vzniku škody, a že napadené rozhodnutí je v tomto směru zcela souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada, že odvolací soud postupoval nesprávně, dovodil-li solidární odpovědnost jednotlivých škůdců za vzniklou škodu. Při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému podle § 438 odst. 1 obč. zák. s tím, že ve vzájemném poměru se škůdci vypořádají podle své účasti na způsobení škody – § 439 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3738/2007, Soubor C 8087, či usnesení téhož soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2413/2012, Soubor C 13874). Úprava společné odpovědnosti více osob odpovědných za škodu vycházející ze zásady solidarity má obecnou platnost pro všechny případy a vztahuje se nejen na případy, kdy škůdci způsobili škodu společným jednáním, ale i na případy, kdy jednotliví škůdci odpovídají na základě odlišných principů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5/2006, Soubor C 5793, či ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5059/2009, Soubor C 10762, potažmo usnesení téhož soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1234/2015, Soubor C 14926). Dělená odpovědnost více škůdců za způsobenou škodu podle § 438 odst. 2 obč. zák. je pak výjimkou z tohoto obecného pravidla, a lze ji proto vyslovit pouze v odůvodněných případech. Takový postup přitom vyžaduje podrobné zdůvodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2891/2012, Soubor C 13650, či rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 1997, sp. zn. 19 Co 215/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 4/1998, s. 86). Krajský soud v projednávané věci dovodil odpovědnost za vzniklou škodu u celkem tří subjektů, a to u žalovaného v pozici projektanta a zástupce žalobců ve stavebním řízení, České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj, jež odpovídá za chybná rozhodnutí stavebních úřadů (v tomto případě stavebního úřadu v XY, jenž vydal stavební povolení na jednoduchou stavbu, aniž by pro takový postup byly dány podmínky), a Středního odborného učiliště stavebního v XY, které vyrobilo vadné vazníky, důsledkem jejichž prolomení se hala zřítila. Aby bylo za dané situace možno přistoupit ve vztahu k žalovanému k aplikaci ustanovení § 438 odst. 2 obč. zák., tzn. zavázat jej k náhradě toliko v rozsahu účasti, jíž se reálně podílel na způsobení škody, musely by být ve věci dány konkrétní okolnosti tento postup odůvodňující, zejména podstatně nižší závažnost porušení povinností z jeho strany v porovnání s povahou a významem pochybení ostatních spoluodpovědných subjektů. Takové specifické okolnosti dovolací soud ve stávajícím řízení neshledal a postup krajského soudu, vyšel-li z pravidla společné a nerozdílné odpovědnosti ve smyslu § 438 odst. 1 obč. zák., shledal správným. Byť je pravdou, že bezprostřední příčinou pádu budovy byly středním odborným učilištěm vadně vyrobené vazníky, a že hala byla žalobci realizována svépomocí na základě chybného stavebního povolení vydaného stavebním úřadem, nelze ani okolnosti na straně žalovaného, podrobně popsané již výše v rámci výkladu týkajícího se otázky příčinné souvislosti, označit z hlediska jejich vlivu na výsledný vznik škody za zanedbatelné, resp. vyznačující se oproti pochybením dalších dvou uvedených subjektů nižší mírou závažnosti či z hlediska vývoje událostí směřujícího ke škodní události natolik oddělitelnou či izolovanou samostatností, jež by zakládala důvod pro odchýlení se od základního pravidla solidární odpovědnosti. Lze naopak konstatovat, že počínání žalovaného představovalo poměrně zásadní faktor významně ovlivňující sled všech vzájemně propojených událostí vedoucích až ke vzniku škody.

Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2891/2012, není případný. V tehdy projednávané věci bylo posuzováno jednání žalovaného v pozici projektanta a odborného zhotovitele domu, jenž vyhořel důsledkem vznícení dřevěného stropního rámu zazděného do komínového tělesa, přičemž bezprostřední příčinou vzniku požáru bylo bezpečnostním předpisům odporující zaústění kouřovodu kotle na pevná paliva do komínového průduchu, který nesplňoval parametry předepsané technickou normou na připojení takového spotřebiče. Podíl žalovaného na vzniku škody byl ve smyslu § 438 odst. 2 obč. zák. stanoven v rozsahu 20 % a byl dovozen z jeho počínání při zhotovování stavby, jímž byla ztížena možnost kontroly, zda komínový průduch splňuje předepsané parametry. V rozsahu zbylých 80 % byl pak za vznik škody shledán odpovědným kominík, jenž vystavil revizní zprávu o stavu komínů a zaústění spotřebičů neodpovídající skutečnosti, a to poté, co při revizi nezjistil závady bránící připojení kotle na pevná paliva do nevyhovujícího komínového průduchu. Právě on se tedy v dané věci dopustil zcela zásadního pochybení při kontrole, jejímž smyslem bylo předejít právě vzniku nastalé škody, zatímco podíl žalovaného spočíval pouze v jistém znesnadnění realizace kominíkem prováděné revize. Jednalo se tak o skutkově zcela odlišnou situaci oproti stávajícímu řízení, v němž je povahu a význam pochybení žalovaného pro vznik škody nutno hodnotit jako podstatně závažnější, neboť kromě vyhotovení projektové dokumentace zasáhl i do dalších fází stavby, zejména v řízení před stavebním úřadem.

Namítá-li dále dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, vyloučil-li odpovědnost státu za vzniklou škodu, neshledává dovolací soud ani tuto jeho výhradu důvodnou. Krajský soud v napadeném rozsudku odpovědnost České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj naopak výslovně deklaroval, neboť uvedl, že za zřícení haly odpovídá společně se žalovaným a Středním odborným učilištěm stavebním v XY (viz bod 49 napadeného rozsudku), byť ji – vzhledem k tomu, že v řízení nefigurovala v pozici žalované – nemohl zavázat k požadovanému plnění. Předmětnou námitkou je tak zpochybňován závěr, jenž odvolací soud neučinil, a na němž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani dovolací výtka, podle níž stát není oprávněn přenášet svou odpovědnost za nesprávné úřední postupy a nezákonná rozhodnutí na jiné osoby. Bylo-li v řízení prokázáno, že se na zřícení předmětné skladovací haly porušením svých právních povinností podílely kromě České republiky ještě další dva soukromoprávní subjekty, odpovídá výsledné posouzení krajského soudu, shledal-li za vzniklou škodu solidárně odpovědnými všechny takto zjištěné škůdce, zákonu i ustálené judikatuře dovolacího soudu. Stejně jako totiž není možno – jak ostatně podotýká sám dovolatel – přenášet odpovědnost státu na osoby soukromého práva v rozsahu, v němž je dána příčinná souvislost mezi jeho pochybením a vznikem škody, nelze tak samozřejmě činit ani opačným směrem, tj. ze strany soukromoprávních subjektů na stát. Uplatnění nároku na náhradu škody pouze vůči jednomu z více škůdců, jimiž byla škoda způsobena, je pak dispozitivním projevem realizace možnosti poškozeného vyplývající z § 438 odst. 1 obč. zák., a to i tehdy, je-li jedním ze subjektů, které přispěly ke vzniku škodlivého následku, Česká republika (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, či ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, Soubor C 16541). Dovolatel neodlišuje projednávanou věc od případů, kdy stát odpovídá za škodu pouze subsidiárně tehdy, došlo-li v důsledku jeho pochybení toliko ke ztrátě pohledávky. V takových případech je podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem vznik škody spočívající v tom, že žalobce nemůže úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči svému dlužníkovi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, Soubor C 3031, či rozsudek téhož soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, č. 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“). O takový případ se však v posuzovaném případě nejedná, a obstojí proto závěr odvolacího soudu, že stát je za vzniklou škodu spoluodpovědný, a tudíž se princip státu jako tzv. posledního dlužníka neuplatní.

Ve vztahu k výhradám týkajícím se spoluzavinění žalobců na zřícení skladovací haly ve smyslu § 441 obč. zák. a odpovědnosti Středního odborného učiliště stavebního v XY dovolání neobsahuje zákonem požadované údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, neboť v důsledku úplné absence uvedené zákonné náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Dovolání vůbec neobsahuje údaj o tom, od konkrétně jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodných právních otázek odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyly vyřešeny, jsou rozhodovány rozdílně anebo mají být posouzeny jinak. Může-li být přitom dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení, jak bylo užito v tomto případě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14).

Napadl-li žalovaný rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru