Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 631/2001Usnesení NS ze dne 20.06.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.631.2001.1

přidejte vlastní popisek

25 Cdo 631/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně G. M. - E., proti žalovanému J. K., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 92/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2000 č. j. 18 Co 448/2000-54, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 18. 5. 2000 č. j. 16 C 92/99-38 rozhodl, že žalobní návrh je co do právního základu opodstatněný. Vyšel ze zjištění, že dne 21. 1. 1999 na lyžařské sjezdovce v katastru obce A. – Z. v Rakouské republice došlo ke kolizi žalobkyně, která jela na snowboardu, se žalovaným, který jel na lyžích a do žalobkyně narazil zezadu. Žalobkyně při této nehodě utrpěla zlomeninu žebra a její zranění bylo lékařem hodnoceno jako těžké, s poškozením zdraví, jež si vyžádalo léčení v délce šesti týdnů. Soud podle § 15 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, aplikoval rakouské hmotné právo a ve smyslu ustanovení § 1293 – 1295 a § 1325 ABGB dovodil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni. S poukazem na pravidla M. l. f. (FIS), podle nichž při jízdě na sjezdovce má přednost lyžař nebo snowboardista jedoucí vpředu, přičemž předjíždějící nesmí dostat předjížděného do nesnází, dospěl soud k závěru, že žalovaný opomenul dbát potřebné bezpečnosti. Vzhledem k tomu, že žalobkyně utrpěla náraz do zad (mezi záda a bok) a byla tedy žalovaným sražena zezadu, žalovaný nejel tak, aby v rozsahu svého dohledu mohl zastavit, nebo se překážce vyhnout a nedodržel dostatečný odstup.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2000 č. j. 18 Co 448/2000-54 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud doplnil dokazování Směrnicí pro úpravu a údržbu sjezdových tratí Švýcarské komise pro prevenci nehod na sjezdových a běžeckých tratích [Výňatek B (Edice 1995) upravující Zvláštní pravidla pro snowboardisty] a v souladu se závěry soudu prvního stupně shledal výlučné zavinění žalovaného na vzniklé škodě. Podle odvolacího soudu žalovaný porušil potřebnou míru opatrnosti, která se vyžaduje u osob pohybujících se na sjezdovkách. Porušení obecně respektovaných pravidel chování lze považovat za zaviněné jednání, v jehož důsledku vzniká odpovědnost za vzniklou škodu ve smyslu ustanovení § 1295 ABGB. Spoluzavinění žalobkyně nebylo v řízení prokázáno, neboť žalobkyně na snowboardu neměnila směr a způsob jízdy, ani se nerozjížděla.

Žalovaný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) a b) o.s.ř., vytýká odvolacímu soudu, že mu nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem. Namítá, že odvolací soud nedoplnil ani nezopakoval důkazy, aby mohl učinit jednoznačný závěr o způsobu jízdy účastníků před nehodou, v důsledku čehož v odůvodnění rozsudku (stejně jako soud prvního stupně) neuvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Žalovaný má za to, že návrh na připuštění dovolání nebylo lze podat, protože nemohl předpokládat vydání překvapivého rozhodnutí ve stadiu řízení, kdy se soudy ještě vůbec nezabývaly hodnocením rozporuplných výpovědí žalobkyně na jedné straně a žalovaného se svědkem Ing. K. na straně druhé. Odůvodnění obou rozsudků navíc nemá náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Podle dovolatele odvolací soud porušil procesní práva žalovaného zejména tím, že se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, přestože nemá oporu v provedených důkazech [§ 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.] a přehlédl přitom zásadní procesní pravidlo – důkazní břemeno, které měla nést žalobkyně. Dovolatel tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu „je nezákonný, byl vydán v řízení za takového porušení procesních předpisů, které ve své podstatě představuje postup soudu znemožňující řádně se účastnit řízení, v jeho rámci jednání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.\" a navrhuje zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátit mu věc k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření k navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V dané věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl první ve věci vydaný rozsudek soudu prvního stupně potvrzen [nejde tedy o případ ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř.], přičemž odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.) a dovolatel připuštění dovolání v odvolacím řízení ani nenavrhoval (§ 239 odst. 2 o.s.ř.); proto není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 o.s.ř. přípustné.

Dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. není však založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost dovolání nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům apod.).

Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný (jeho zástupce) se osobně zúčastnil jednání soudu prvního stupně dne 11. 4. 2000 a 18. 5. 2000 i jednání před odvolacím soudem dne 8. 12. 2000, vyjádřil se k žalobě, měl možnost vyjadřovat se k provedeným důkazům, navrhovat další důkazy a přednesl i závěrečný návrh. Soudy obou stupňů tedy umožnily žalovanému realizovat jeho procesní práva (dovolatel v tomto směru ani námitky nevznáší) a svým postupem mu možnost jednat před soudem neodňaly; z toho je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod není dán a dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. není přípustné.

Námitky, jimiž žalovaný vytýká oběma soudům neúplné dokazování a nesprávné hodnocení důkazů, případně vady spočívající v nedostatečném odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, nepředstavují dovolací důvod podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., nýbrž by se mohlo jednat o dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., k němuž však dovolací soud může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Totéž platí i pro námitku, že skutková zjištění soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném dokazování, neboť jde o dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že žalovaný netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z dalších vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání žalovaného - aniž se mohl zabývat jeho dovolacími námitkami ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. - podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť posuzoval důvodnost dovolání proti tzv. mezitímnímu a nikoliv konečnému rozsudku odvolacího soudu; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud prvního stupně ve svém konečném rozsudku.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. června 2001

JUDr. Marta Škárová. v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru