Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 62/2001Usnesení NS ze dne 31.10.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.62.2001.1
Dotčené předpisy

§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 62/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce G. GmbH, proti žalovaným 1/ Ing. A. B. a 2/ O. B., o 2.369.142,40 Kč, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 447/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2000, č. j. 30 Co 623/99-37, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha–západ rozsudkem ze dne 8. 6. 1999, č. j. 5 C 447/98-28, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 2.369.142,40 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 30. 9. 1997 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o zprostředkování, kterou se žalobce zavázal zprostředkovat pro žalované prodej pozemků, které měli žalovaní získat od města P. odstoupením od kupních smluv z r. 1992 a 1993. Za zprostředkování prodeje těchto pozemků byla dohodnuta provize ve výši 6,1 % ze sjednané kupní ceny, a pod bodem 4.6 čl. 4 smlouvy se žalovaní zavázali, že odmítnou-li uzavření kupní smlouvy se zájemcem, který měl zájem uzavřít smlouvu za podmínek ve zprostředkovatelské smlouvě uvedených, nahradí žalobci škodu ve výši ušlé provize. Po té, co zastupitelstvo městské části P. rozhodlo, že pozemky vykoupené od žalovaných jim budou vráceny do 31. 1. 1998 mají žalovaní vrátit první část kupní ceny pozemků ve výši cca 15.000.000,- Kč, žalovaní odstoupili od kupních smluv s městem a opakovaně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvali žalobce k předání této částky do 26. 1. 1998 s tím, že po marném uplynutí tohoto dne od smlouvy o zprostředkování odstupují, což potvrdili dopisem ze dne 4. 2. 1998. Dne 3. 2. 1998 žalobce zaslal žalovaným návrh kupní smlouvy, v níž jsou jako prodávající označeni žalovaní, jako kupující P. p. s., spol. s r. o., je uveden seznam pozemků, nikoliv však výše kupní ceny, a kupní smlouva není podepsána; na tento návrh žalovaní nijak nereagovali. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na provizi (6,1 % ze sjednané kupní ceny), neboť až do okamžiku, než žalovaní od smlouvy o zprostředkování platně odstoupili (když tato možnost byla sjednána přímo ve smlouvě), nebyla kupní smlouva nebo smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, a nebylo tedy dosaženo účelu zprostředkovatelské smlouvy. Žalobci nenáleží ani náhrada škody ve výši ušlé provize podle ujednání pod bodem 4.6 článku 4 smlouvy, neboť žalobce neprokázal, že žalovaní odmítli uzavřít kupní smlouvu se zájemcem za podmínek stanovených smlouvou o zprostředkování, ani to, že mařili jednání vedoucí k uzavření takové smlouvy. Žalobce sice zaslal žalovaným návrh kupní smlouvy, který byl zcela nekonkrétní (nebyla uvedena kupní cena ani podmínky, jak byly stanoveny ve smlouvě o zprostředkování), a skutečnost, že na tento návrh žalovaní nereagovali, nelze považovat za odmítnutí uzavřít smlouvu za sjednaných podmínek, když tyto podmínky nebyly v návrhu smlouvy obsaženy. Vzhledem k tomu, že ve smlouvě nebylo uvedeno, že by žalovaní před odstoupením měli mít k dispozici finanční krytí zajištěné žalobcem, porušením jejich závazků ze zprostředkovatelské smlouvy není, jestliže od kupních smluv s městem odstoupili předtím, než měli zajištěno finanční krytí od žalobce.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2000, č. j. 30 Co 623/99-37, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 30. 9. 1997 je platnou zprostředkovatelskou smlouvou ve smyslu ust. § 774 a násl. obč. zák., a že účelu této smlouvy, totiž obstarání uzavření kupní smlouvy nebo smlouvy o smlouvě budoucí, nebylo dosaženo, takže žalobci nevznikl nárok na odměnu za zprostředkování. Jeho nárok na zaplacení částky ve výši ušlé provize ve smyslu článku 4 bodu 4.6 smlouvy by byl opodstatněný,pokud by žalobce prokázal, že žalovaným nabídl zprostředkování kupní smlouvy za podmínek uvedených ve zprostředkovatelské smlouvě, které se týkají především ceny, za níž mají být pozemky prodány. Žalobce však neprokázal, že by žalovaným nabídl uzavření jiné kupní smlouvy než té, kterou jim nabídl dne 3. 2. 1998, v níž však kupní cena nebyla uvedena, a neprokázal tedy, že by žalovaní odmítli uzavřít kupní smlouvu za podmínek uvedených ve zprostředkovatelské smlouvě. Pokud bylo namítáno, že žalobci si obstarali finanční krytí k vrácení kupní ceny pozemků sami, není to porušením ujednání účastníků ve smlouvě o zprostředkování. Odvolací soud zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání k otázce, zda zprostředkovateli v případě porušení smluvních povinností ze strany zájemce a následného zmaření účelu smlouvy může vzniknout nárok na náhradu škody či nikoliv, neboť řešení této otázky nebylo pro posouzení a rozhodnutí dané věci podstatné.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, ve kterém namítá, že soudy obou stupňů uspokojivě nevyřešily zásadní právní otázku tohoto sporu, „zda došlo skutkovým naplněním ustanovení článku 4.6 zprostředkovatelské smlouvy k platnému vzniku nároku žalobce na náhradu škody ve výši ušlé provize či nikoliv\". Namítá, že odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalobce nabídl žalovaným uzavření jiné smlouvy než té, kterou jim předložil dne 3. 2. 1998, avšak soud se již nezabýval tím, zda žalobce vůbec poté měl reálnou možnost další návrh kupní smlouvy žalovaným předložit. Poukazuje na to, že od poloviny ledna 1998 žalovaní odmítali jakákoli další jednání o uzavření kupní smlouvy se zájemcem zprostředkovaným žalobcem a dokonce jednostranně od smlouvy odstoupili, aniž k tomu měli právně relevantní důvod. Žalobce se nikdy nedopustil podstatného porušení smlouvy, a proto je odstoupení žalovaných od smlouvy neplatné, tímto jejich jednáním byl zmařen účel smlouvy a žalobce byl tak zbaven možnosti zprostředkovat uzavření kupní smlouvy s konkrétním zájemcem, což žalobce jednoznačně prokázáno listinnými důkazy, jež byly předloženy již v řízení před soudem prvního stupně. Žalobce je přesvědčen, že mu právo na náhradu škody ve výši ušlé provize podle článku 4.6. vzniklo. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu dovolání podal. Dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je přípustné jen pro řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Předpokladem přípustnosti dovolání je závěr dovolacího soudu, že právní otázka, řešená v rozhodnutí odvolacího soudu, proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní význam. Je-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení jiné než zásadní právní otázky, nejsou předpoklady přípustnosti dovolání splněny, a totéž samozřejmě platí v případě, že dovolání je podáno z jiného důvodu než je nesprávné právní posouzení [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. O nesprávné právní posouzení se jedná, jestliže soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo právní přepis nesprávně vyložil.

Otázka, zda zprostředkovateli v případě porušení smluvních povinností ze strany zájemce může vzniknout nárok na náhradu škody, pro kterou dovolatel návrh na připuštění dovolání učinil, by byla otevřena přezkumu dovolacího soudu z hlediska ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. za předpokladu, že z jejího řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a že nebyla odvolacím soudem po právní stránce správně posouzena.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci však vychází ze závěru, že žalobce neprokázal, že by k porušení smluvních povinností ze strany žalovaných vůbec došlo. Právní posouzení vzniku nároku zprostředkovatele na náhradu škody vzniklé porušením smluvních povinností žalovaných, nebylo tedy vůbec odvolacím soudem řešeno už z toho důvodu, že porušení smluvní povinnosti žalovaných nebylo součástí skutkového základu, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, a dále z toho důvodu, že zcela správně odvolací soud uvedl, že uplatněný nárok je nárokem ze smluvního ujednání a nikoliv nárokem na náhradu škody. Na právním posouzení otázky možného vzniku nároku zprostředkovatele na náhradu škody při porušení povinností ze strany zájemce tedy rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a tato právní otázka, pro níž byl návrh na připuštění dovolání učiněn, nemá proto na posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu vliv. Závěr o neopodstatněnosti uplatněného nároku vychází totiž z důvodů skutkových, nikoliv právních.

Pokud pak žalobce odůvodňuje své dovolání tím, že je nesprávný závěr soudu, že jeho tvrzení o porušení smluvních povinností žalovaných nebyla v řízení prokázána, a poukazuje na listinné důkazy ve spise založené, případně namítá, že odvolací soud nevyvodil z důkazů správná skutková zjištění, jedná se o námitku, týkající se nikoliv řešení otázky právní, nýbrž otázky dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.

Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. nejsou splněny. Dovolatel netvrdí, že by odvolací soud zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, že by aplikoval nesprávný právní předpis nebo jej nesprávně vyložil, nýbrž nesouhlasí se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, který byla pro právní posouzení věci rozhodující. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ust. § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nelze v dovolacím řízení přezkoumat, neboť námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nesprávných skutkových zjištění, nezakládá přípustnost dovolání podle ust. § 239 odst. 2 o.s.ř.

Ze shora uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (tj. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) není naplněn a dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku není tedy přípustné ani podle § 239 odst. 2 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2001

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru