Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 604/2020Usnesení NS ze dne 08.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.604.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 604/2020-136

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: V. D., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Milanem Vrchotkou, advokátem se sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3, proti žalovanému: V. A. N., IČO XY, advokát se sídlem XY, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Pojišťovna Patricie a.s., IČO 61859869, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupená JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem Bílkova 132/4, Praha 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 28/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 25 Co 166/2019-89, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 25 Co 166/2019-89, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 3. 2019, č. j. 19 C 28/2018-62, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 867.446 Kč a placení částky 9.826 Kč měsíčně od 1. 9. 2018, a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný jako advokát zastupoval žalobkyni v řízení před Městským soudem v Praze a následně před Nejvyšším správním soudem, v němž chtěla dosáhnout změny rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve věci jejího starobního důchodu, přičemž pro žalobkyni nepříznivé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 4 Ads 11/2017, doručil žalobkyni až po uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost, kterou žalobkyně (již zastoupena jiným advokátem) napadla pravomocný rozsudek Nejvyššího správního soudu, byla odmítnuta pro opožděnost, avšak Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 3338/17, konstatoval, že žalobkyni pro účely stanovení starobního důchodu nebyla započítána doba zaměstnání v České republice od 2. 11. 1992 do 30. 7. 2003, neboť v uvedené době měla trvalý pobyt na Ukrajině, byla zaměstnána společností se sídlem na Ukrajině a její zaměstnavatel za ni neodváděl pojistné na Ukrajině ani v České republice. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absenci příčinné souvislosti mezi pochybením žalovaného a neúspěchem žalobkyně v řízení o přiznání starobního důchodu poté, co dovodil, žalobkyně by s ústavní stížností nemohla být úspěšná ani v případě, že by byla podána včas, a přihlédl také ke skutečnosti, že z podnětu žalobkyně bylo zastaveno řízení České správy sociálního zabezpečení s Penzijním fondem Ukrajiny o započtení doby zaměstnání žalobkyně na Ukrajině. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno nějaké ústavní právo žalobkyně a že by tedy s včas podanou ústavní stížností mohla být úspěšná. Žalovaný advokát proto žalobkyni neodpovídá za škodu dle § 24 odst. 1 věty první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť jeho pochybení nebylo příčinou žalobkyní tvrzené majetkové újmy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení otázek částečně dosud judikatorně neřešených a částečně řešených dovolacím soudem odchylně při výkladu Dohody o sociálním zabezpečení mezi ČSSR a SSSR, vyhlášené pod č. 116/1960 Sb., a Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení, vyhlášené pod č. 29/2003 Sb. m. s. Vyložila, jakého pochybení se podle jejího názoru Nejvyšší správní soud při jejich aplikaci dopustil, a domáhala se přezkumu zmíněných závěrů Nejvyššího správního soudu dovolacím soudem. Dále nesouhlasila s oprávněností požadavku soudů obou stupňů, aby prokázala, že nebýt pochybení žalovaného, byla by v řízení před Ústavním soudem úspěšná. Jde o skutečnost, kterou nemůže účastník prokázat, ale která závisí jen na právním posouzení věci, proto nalézací soudy odůvodněnost její ústavní stížnosti měly vyřešit jako předběžnou otázku. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry nalézacích soudů a navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř.

Dovolatelka především řádně nevymezila důvod přípustnosti dovolání, když pouze zcela obecně označila dva důvody, které se navzájem vylučují (že právní otázka nebyla dosud judikatorně řešena a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od soudní praxe), aniž by označila, od které konkrétní judikatury se měl odvolací soud odchýlit. Pokud pak dovolacímu soudu k přezkumu předložila právní otázku výkladu dohody a smlouvy o sociálním zabezpečení, jde o otázku, která pro posouzení správnosti napadeného rozsudku sama o sobě nemá význam. Soudy obou stupňů totiž založily své rozhodnutí především na závěru, že ani v případě včasnosti ústavní stížnosti (tedy nebýt pochybení žalovaného) by nebyla žalobkyně s ústavní stížností úspěšná, když nebyl prokázán relevantní zásah do ústavně zaručených práv žalobkyně v průběhu řízení o stanovení jejího starobního důchodu. Jiný právní výklad mezinárodních smluv, jehož se žalobkyně domáhá, by nemohl na výsledku řízení před Ústavním soudem nic změnit. Konečně k námitce nesprávného posouzení důkazního břemene soudy obou stupňů je třeba uvést, že soudu sice přísluší jako předběžnou otázku učinit právní závěr o tom, zda by v jiném řízení (nebýt pochybení žalovaného) byla žalobkyně úspěšná, žalobkyně však je povinna poskytnout soudu tvrzení a důkazy, na základě nichž bude možno takový závěr přijmout. Žalobkyně s poukazem na nesprávný výklad mezinárodních smluv tvrdila, že Ústavní soud by včasné ústavní stížnosti vyhověl. Pomíjí ovšem závěr obsažený přímo v usnesení Ústavního soudu, že důvodem jejího neúspěchu v důchodové věci byl faktický stav neodvádění pojistného jejím tehdejším zaměstnavatelem v rozhodné době. Soudy obou stupňů pak vyšly ze zásady, že Ústavní soud není povolán k přezkumu podústavních norem a žalobkyně netvrdila, čím konkrétně se nalézací soudy měly dopustit zásahu do jejích ústavně zaručených práv, k jejichž ochraně ústavní stížnost slouží.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 9. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru