Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 57/2010Rozsudek NS ze dne 16.05.2013

HeslaNáhrada škody
Nemocenské dávky
KategorieC EU
EcliECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.57.2010.1
Dotčené předpisy

čl. 29 úmluvy 94/2002 Sb.m.s.

čl. 93 odst. 1 Nařízení () č. 1408/71

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2397/13 ze dne 14.10.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vlasta Formánková


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 57/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce D. A.-K., zastoupeného Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem Praha 7, U Studánky 3, proti žalovaným 1) České pojišťovně, a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, 2) J. D., zastoupenému Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Střelecká 672, o 30.023,74 € s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 1/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008, č.j. 64 Co 307/2008-103, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.181,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 2. 2008, č.j. 21 C 1/2006-50, shledal žalobu, jíž se žalobce (německá zaměstnanecká zdravotní pojišťovna) domáhal na žalovaných zaplacení částky 30.023,74 € s úroky z prodlení, co do základu opodstatněnou. Vyšel ze zjištění, že dne 5. 10. 2003 došlo na území České republiky k dopravní nehodě, při níž se střetlo vozidlo VW Polo s vozidlem Opel Astra, jehož provozovatelem byl druhý žalovaný a které v okamžiku nehody řídil J. Č., jenž nehodu zavinil tím, že v důsledku rychlosti nepřiměřené stavu komunikace a technickému stavu vozidla dostal smyk, přejel do protisměru a narazil do protijedoucího vozidla VW Polo. Při nehodě utrpěla vážná zranění ve vozidle VW Polo H. V., státní příslušnice Spolkové republiky Německo, která má zdravotní a nemocenské pojištění sjednáno u žalobce. H. V. byla od úrazu až do 2. 4. 2005 v pracovní neschopnosti a žalobce jí vyplácel nemocenské dávky, jejichž náhradu požaduje po žalované pojišťovně, u níž byl druhý žalovaný pro případ své odpovědnosti za škodu způsobenou provozem uvedeného motorového vozidla pojištěn. Použití českých právních předpisů soud odůvodnil poukazem na ustanovení § 15 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a na smlouvu mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo ze dne 27. 7. 2001 o sociálním zabezpečení (dále jen „Smlouva“) s tím, že v daném případě je třeba řídit se ustanovením článku 29 Smlouvy. Dále uvedl, že za škodu vzniklou H. V. odpovídá nejen řidič, který nehodu zavinil, ale i žalovaný jako provozovatel vozidla podle § 427 obč. zák., přičemž řidič i provozovatel byli v době nehody pojištěni u první žalované, která je tak povinna plnit podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. žalobci, neboť právo na náhradu škody na něj přešlo z H. V.

K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č.j. 64 Co 307/2008-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dovodil, že podle českých právních předpisů, zejména ustanovení § 446 obč. zák., které jsou podle čl. 29 odst. 1 Smlouvy rozhodné, jedním z dílčích nároků na náhradu škody na zdraví je nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, která představuje rozdíl mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a nemocenským. Součástí tohoto nároku tedy není ta část ztráty na výdělku, která je kryta nemocenským; v rozsahu vyplacených nemocenských dávek tak poškozené H. V. proti druhému žalovanému nárok na náhradu škody vůbec nevznikl, a proto nemohlo dojít ani k přechodu tohoto neexistujícího nároku na žalobce podle shora uvedeného článku Smlouvy. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že se žalobce nemůže domáhat po žalovaných náhrady vyplacených nemocenských dávek z titulu regresu, neboť takovýto nárok ve vztahu k provozovateli motorového vozidla, jímž byla způsobena škoda, ani ve vztahu k jeho pojistiteli podle zákona č. 168/1999 Sb. není v českých právních předpisech upraven. Použití českého práva za situace, kdy nárok žalobce není dán podle čl. 29 odst. 1 Smlouvy, je odůvodněno ustanovením § 15 zákona č. 97/1963 Sb., když na území ČR došlo k předmětné dopravní nehodě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zejména rozsahu ztráty na výdělku poškozené. Má za to, že v daném případě je použití českých právních předpisů absolutně vyloučeno. Smlouva (a také Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 883/2004) obsahují speciální kolizní úpravu nároků institucí poskytujících „sociální“ dávky v případech, kdy vyplácejí takovéto dávky následkem úrazu, za který odpovídá třetí osoba a k němuž došlo na území nikoliv domovského státu příslušné instituce. Tyto instituce mají bez výjimky právě takové nároky, které jim přísluší podle jejich domovského práva, a nikdy takové nároky, které obdobným institucím státu, na jehož území vznikla škoda, přísluší podle práva tohoto státu. Dovolatel má též za to, že výplatou nemocenských dávek nezaniká v jejich rozsahu škoda, jde pouze o pozbytí práva na duplicitní plnění, může tedy dojít k přechodu nároku poškozeného na náhradu škody, spočívající ve ztrátě na výdělku po dobu jeho pracovní neschopnosti v rozsahu nemocenského, a že k takovému přechodu nároku poškozené na žalobce v souzené věci také došlo. Dovolatel též připomíná, že podle ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, jsou české instituce nemocenského pojištění ode dne 1. 1. 2008 nadány přímým oprávněním nárokovat vůči „škůdcům“ regresní náhradu ve výši vyplacených nemocenských dávek, zahraničním institucím vyplácejícím nemocenské takový nárok nesvědčí, pokud by jim však jakákoli náhrada byla odepřena, nedokázal by se žalobce ubránit pocitu nespravedlnosti a neodůvodnitelného znevýhodnění. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání první žalovaná uvedla, že na předmětnou věc nelze ustanovení § 29 odst. 1 a 2 Smlouvy aplikovat, neboť tato Smlouva se vztahuje na zcela odlišný typ případů, a to výplatu sociálních dávek občanům České republiky. Poukazuje na to, že nárok uplatňovaný žalobcem není nárokem na náhradu škody, nýbrž specifickým nárokem osoby odlišné od poškozené. Má za to, že hrazení nemocenského z titulu náhrady škody ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. umožněno není, neboť jde o zákonnou povinnost zdravotní pojišťovny, popř. sociálního pojistitele. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl, a přiznal první žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

V dané věci byl uplatněn nárok německé pojišťovny na náhradu nemocenských dávek poskytnutých v období od 5. 4. 2004 do 2. 4. 2005 z nemocenského pojištění z důvodu pracovní neschopnosti státní příslušnice SRN poškozené na zdraví při dopravní nehodě, k níž došlo 5. 10. 2003 na území České republiky. Jedná se tedy o spor s mezinárodním prvkem.

Základní otázkou po vyřešení mezinárodní příslušnosti (která byla správně určena jako příslušnost českých soudů) je proto určení rozhodného práva. Vzhledem k datu předmětné dopravní nehody, která se udála před vstupem České republiky do Evropské unie (1. 5. 2004), zůstanou stranou unijní předpisy. Na samotné vyplacení nemocenských dávek za období od 1. 5. 2004 do 2. 4. 2005 se s ohledem na intertemporální ustanovení (čl. 94 odst. 3) může vztahovat nařízení Rady č. 1408/1971 o uplatňování systému sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, nařízení upravuje přechod nároku, který má poškozený vůči třetí osobě povinné úraz odškodnit. Na regres nemocenského se proto věcně nevztahuje.

Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, zakotvuje přednostní použití mezinárodní smlouvy před aplikací tohoto zákona. Podle ustanovení § 2 tohoto zákona se jeho ustanovení použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

V průběhu předchozího řízení vyvstala otázka aplikace Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody (vyhláška č. 130/1976 Sb. m. s.) přijaté v rámci Haagské konference mezinárodního práva soukromého. Úmluva nicméně v čl. 2 vylučuje ze své působnosti krom jiného žaloby a postihy náležející sociálně zajišťujícím a podobným institucím nebo proti nim (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 25 Cdo 168/2006). Spolková republika Německo navíc není citovanou Úmluvou vázána. Úmluva proto není na určení rozhodného práva v dané věci použitelná.

Mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo byla dne 27. 7. 2001 uzavřena smlouva o sociálním zabezpečení, která vstoupila v platnost dne 1. 9. 2002, vyhlášena byla pod č. 94/2002 Sb. m. s. (dále též jen „Smlouva“). Smlouva se vztahuje podle čl. 2 mimo jiné na právní předpisy o nemocenském pojištění a zdravotním pojištění. Pro posouzení dané věci je klíčový čl. 29 odst. 1 Smlouvy, nadepsaný „Nároky nositele na náhradu škody proti třetím osobám“, jenž stanoví „Má-li osoba – které přísluší podle právních předpisů jednoho ze smluvních států dávky za škodu, která vznikla na výsostném území druhého smluvního státu podle jeho předpisů – nárok na náhradu škody proti třetí osobě, přechází nárok na náhradu škody na nositele prvního smluvního státu podle pro něj platných právních předpisů;...“ Vztaženo k projednávané věci, zvýrazněné části výslovně hovoří o nároku na (nemocenské) dávky podle právních předpisů jednoho ze smluvních států (v dané věci Německa), o škodě vzniklé podle českých právních předpisů a o přechodu nároku na náhradu škody na nositele pojištění podle pro něj platných (tj. německých) právních předpisů.

Na základě výše uvedeného lze shrnout, že přechod nároku na žalující německou pojišťovnu a z něj vyplývající věcná aktivní legitimace by byly dány za předpokladu, že

1) škoda vznikla na území České republiky a je kvalifikována jako škoda podle českých předpisů;

2) poškozená má nárok na dávky vůči třetí osobě podle německého práva,

a konečně,

3) německé právní předpisy umožňují přechod nároku na náhradu škody z poškozené na nositele.

Ad 1) Vznik škody (podle českého práva)

Nejvyšší soud (srov. rozsudky ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2881/2004, a ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 168/2006, případně i usnesení ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 482/2006) opakovaně judikoval, že vyplacení příslušných dávek pojišťovnou představuje plnění její zákonné povinnosti a její případné postihové právo nelze ztotožňovat s nárokem na náhradu škody. Škodu, která vzniká podle českého práva, je nutné posuzovat podle českého občanského zákoníku (v daném časovém znění). Občanský zákoník přitom z hlediska majetkových nároků při škodě na zdraví v § 446 stanoví, že náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským. Ustanovení § 446 obč. zák. nestanoví pouze způsob určení náhrady za ztrátu na výdělku, ale současně vymezuje, pojem škody ztrátou na výdělku vzniklé. Uvedenou právní úpravu nelze chápat tak, že by nemocenské dávky představovaly úhradu části vzniklé škody, nýbrž tak, že škoda vzniká pouze v rozsahu rozdílu mezi průměrným výdělkem a nemocenským. Z uvedeného vyplývá, že majetková škoda ve formě ztráty na výdělku dle českého práva nezahrnuje tu část ušlého výdělku poškozeného, která je kryta dávkami nemocenského pojištění.

Ad 2) Nárok na dávky (podle německého práva)

Nárok na dávky nemocenského pojištění je nárokem, který poškozené vyplývá ze zákona a není nárokem vůči třetí osobě – tedy ve smyslu čl. 29 Smlouvy nárokem vůči škůdci (srov. Sociální zákoník /SGB/ Kniha V – Zákonné zdravotní pojištění, ze dne 20. 12. 1988, § 4 a § 5 – povinné zákonné pojištění, a pak zejména § 44 odst. 1, který stanoví, že „pojištěnci mají nárok na nemocenské, pokud jsou v důsledku nemoci nezpůsobilí pracovat, nebo jsou na náklady zdravotního pojištění v nemocnici, preventivním nebo rehabilitačním zařízení“ a § 46, který stanoví, že „nárok na nemocenské vzniká 1)při nemocniční péči nebo ošetření v preventivním a rehabilitačním zařízení, 2) po zbytek dne následujícího po dni zjištění onemocnění lékařem“). Jinými slovy, nemocenské tedy není nárokem či dávkou, kterou by poškozená mohla uplatnit vůči druhému žalovanému – provozovateli vozidla. Naopak, jde o dávku, na niž jí plyne nárok ze zákona vůči zdravotní pojišťovně.

Ad 3) Přechod nároku z poškozeného na nositele (podle německého práva)

Ve světle výše zmíněné kvalifikace škody podle českých předpisů a nemocenského podle německého právního řádu pak lze uzavřít, že jelikož poškozený neuplatňuje (nemůže uplatňovat) nemocenské vůči třetí osobě (odpovědné za škodu na zdraví), logicky ani nemůže tento nárok přejít na pojišťovnu vyplácející nemocenské, která by pak mohla uplatňovat regresní nárok. Dovolatelem citovaná ustanovení německého Sociálního zákoníku (zejména desátá kniha, § 115-119) se vztahují na jiné situace (např. příspěvky hrazené ze sociálních dávek, nebo příspěvky na zdravotní pojištění, které by byly hrazeny v době trvání nároku na nemocenskou). Stejně tak předpisy unijního práva, z nichž dvoustranná Smlouva čerpala inspiraci – například nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o uplatňování systému sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství – mluví o přechodu nároku instituce vůči třetí osobě povinné úraz odškodnit tehdy, kdy nároky „…jež má příjemce vůči třetí osobě (…) přecházejí na základě jí uplatňovaných právních předpisů“ (čl. 93 odst. 1 písm. a), nebo „pokud má uvedená instituce vůči třetí osobě bezprostřední nároky…“ (čl. 93 odst. 1 písm. b).

Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že Smlouva mezi ČR a SRN o sociálním zabezpečení obecně na problematiku nemocenského pojištění dopadá, neobsahuje nicméně konkrétní normu, na jejímž základě by mohlo dojít k přechodu předmětného nároku z H. V. na německou pojišťovnu. Samotný článek 29 se týká poněkud odlišných situací, kdy z poškozené osoby na pojišťovnu nebo jiný obdobný orgán přechází nárok, který měla poškozená vůči třetí osobě. V daném případě poškozená nebyla oprávněná nárokovat vůči třetí osobě náhradu nemocenských dávek, a pokud takový nárok neexistoval, nemohl ani přejít na žalobkyni.

K závěru, že ze Smlouvy uplatněný nárok vyvozovat nelze, dospěl Nejvyšší soud (na základě poněkud jiné právní argumentace) v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 782/2007. Přijmeme-li závěr o neaplikovatelnosti čl. 29 Smlouvy v daném případě, je nutné vycházet ze zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním („ZMPS“), včetně jeho § 2, podle nějž se ustanovení tohoto zákona použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva. Nejvyšší soud již judikoval (srov. výše citovaná rozhodnutí), že tzv. postihové právo nelze ztotožňovat s nárokem na náhradu škody, protože však ZMPS neobsahuje kolizní normy týkající se předmětného regresního vztahu, je nutné per analogiam aplikovat § 15 ZMPS. Ustanovení § 15 ZMPS pro určení právního řádu, kterým se řídí nároky na náhradu škody ex delicto, stanovuje dva základní hraniční určovatele – místo, kde škoda vznikla, nebo místo, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody. Správnému koliznímu uspořádání vztahu přitom v případech obdobných jako v předmětné věci odpovídá použití hraničního určovatele místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody (viz citovaná judikatura). V souladu s výše nastíněným postupem by se při posuzování dané věci použil český právní řád. Ten v rozhodné době možnost regresního nároku na náhradu nemocenského (viz dnešní § 126 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění) neupravoval.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a je odůvodněn tím, že žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím řízení úspěch, je povinen nahradit náklady dovolacího řízení žalovaným.

Náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému 1) sestává z odměny zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle § 1 odst. 2, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 11.420,- Kč (přepočet předmětu řízení 30.023,74 euro kurzem České národní banky platným ke dni 2. 5. 2013 ve výši 25,88 Kč/euro), paušální náhrady výdajů podle § 13 odst. 3 téhož předpisu v částce 300,- Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % celkem činí (po zaokrouhlení na celé koruny) 14.181,- Kč. Odměna advokáta byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, vzhledem k tomu, že vyhláška č. 484/2000 Sb., podle níž se dosud odměna za zastupování v soudním řízení zásadně určovala, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013). Náhrada je splatná přímo žalovanému 1), neboť zastoupení v průběhu dovolacího řízení skončilo.

Žalovanému 2) podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly. Proto bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).

V Brně dne 16. května 2013

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru