Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 5448/2014Usnesení NS ze dne 26.05.2015

HeslaNáhrada škody
KategorieC EU
EcliECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.5448.2014.1
Dotčené předpisy

§ 415 obč. zák.

§ 39 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2439/15 ze dne 17.01.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 5448/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. G., zastoupeného Mgr. Danielem Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 65, proti žalovanému JUDr. J. P., advokátu se sídlem v Praze 1, Tržiště 369/7, zastoupenému JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o 2 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 39/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014, č. j. 13 Co 495/2013-123, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 086 Kč k rukám JUDr. Aleše Rozehnala, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze, Týnská 633/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. května 2013, č. j. 28 C 39/2010-74, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal náhrady škody způsobené tím, že mu žalovaný v rozporu se smlouvou o úschově ze dne 16. 5. 2008 nevyplatil částku 2 miliony Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení bylo zjištěno, že smlouvu o svěření finančních prostředků do advokátní úschovy uzavřel J. S. jako složitel, žalovaný advokát jako schovatel a žalobce coby oprávněný z úschovy. Složená částka 2 miliony měla být nevratnou zálohou na koupi nemovitostí od žalobce v celkové hodnotě přes 14 milionů Kč s tím, že nedojde-li ve lhůtě 60 dní ke koupi, bude záloha vyplacena žalobci jako smluvní pokuta. Po marném uplynutí uvedené lhůty a poté, co žalovaný vyzval žalobce k převzetí uvedené částky, se žalovaný dozvěděl, že finanční prostředky nesložil do úschovy J. S. nýbrž společnost OSIN Financial a.s., která následně požádala o vrácení svých finančních prostředků, což žalovaný učinil. Soud uzavřel, že ujednání o nevratné záloze ve smlouvě je neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, když smlouvu uzavřel ten, kdo finanční prostředky nesložil; žalovaný si počínal v souladu s povinností prevence dle § 415 obč. zák., když peníze vrátil na účet skutečného složitele, žádnou svou povinnost neporušil a jeho jednáním škoda žalobci nevznikla.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2014, č. j. 13 Co 495/2013-123, potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry o absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy a též pro nedostatek vážnosti projevu vůle J. S. uzavřít kupní smlouvu, když ani nedisponoval finančními prostředky. Smlouvu po právní stránce kvalifikoval jako trojstrannou svěřeneckou smlouvu podle § 51 obč. zák., jejíž účel, jímž je správa majetku složitele, nemohl být ani naplněn vzhledem k tomu, že složené finanční prostředky nebyly majetkem „složitele“ J. S. Žalovaný učinil vše proto, aby majetek třetí osoby ochránil, žádnou svou právní povinnost neporušil a v souvislosti s jeho jednáním žalobci škoda nevznikla.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle ust. § 237 o. s. ř. odůvodňuje nesprávným právním posouzením. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4053/2010 namítá, že je liché a nerelevantní tvrzení žalovaného o tom, že složitelem finančních prostředků byl p. Salajka, tedy osoba fingovaná, a že proto nemohl být naplněn účel smlouvy, a rovněž není relevantní tvrzení o nedostatku vážnosti vůle J. S.. Dovozuje, že žalovaný porušil svou povinnost ze smlouvy, když peníze vyplatil osobě, která nebyla stranou smlouvy o úschově, porušením smluvního ujednání vznikla žalobci škoda tím, že mu nebyla vyplacena sjednaná smluvní pokuta. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, popř. změněno tak, že žalobě bude vyhověno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ust. § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením smlouvy ze dne 16. 5. 2008 jako absolutně neplatné. Svými námitkami však napadá především skutková zjištění ohledně jednání J. S. v souvislosti s uzavřením smlouvy s žalobcem a žalovaným a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4053/2010 s tím, že na svěřeneckou smlouvu nelze aplikovat ustanovení stavovských předpisů (zák. č. 85/1996 Sb.) o správě cizího majetku, a z toho pak dovozuje, že není správný závěr o nemožnosti naplnění účelu uzavřené smlouvy. Uvedené rozhodnutí však na projednávanou věc nedopadá, neboť vychází ze specifických skutkových zjištění, kdy žalovaný advokát použil složené prostředky na úhradu své pohledávky, a je v něm řešena otázka, zda složením kupní ceny advokátovi došlo k zániku závazku kupujícího z kupní smlouvy, týká se tedy skutečností rozdílných od projednávané věci. Námitky proti skutkovým zjištěním pak nejsou způsobilým dovolacím důvodem a v tomto směru nelze se tedy domáhat přehodnocení výsledků řízení a nových skutkových závěrů.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá celkem na třech důvodech, z nichž každý činí smlouvu ze dne 16. 5. 2008 neplatnou, a zároveň na závěru, že žalovaný tím, že po neuskutečnění koupě vrátil peníze složené na zálohu kupní ceny tomu, kdo je složil, neporušil vůči žalobci své povinnosti. Ostatně dovolatel v rozporu s § 237 o. s. ř. v dovolání ani nevymezil, v čem se odvolací soud při řešení uvedených právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí závisí, měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně zda a která právní otázka ještě nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně anebo má-li být posouzena jinak. V dovolání, jehož přípustnost se řídí dle § 237 o. s. ř., je povinností dovolatele vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné (§ 241a o. s. ř.), tomu však dovolatel nedostál.

Vzhledem k tomu, že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nejsou splněny, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. května 2015

JUDr. Marta Škárová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru