Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 5/2002Usnesení NS ze dne 23.04.2003

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.5.2002.1
Dotčené předpisy

§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 6 odst. 1 písm. m) předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 5/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců a/ E. G., a b/ B. P., proti žalovanému M. M., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 35/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2001, č. j. 16 Co 170/2001-138, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Právní předchůdkyně žalobců J. P. se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí celkem částku 1.047.825,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tvrzením, že žalovaný, kterého jako advokáta pověřila právním zastupováním ve věci vyřízení jejího restitučního nároku na vydání parcely původně označené parc. č. 1236/1 o výměře 608 m2 v kat. území L. podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jí způsobil škodu ve výši 1.033.600,- Kč, představující cenu tohoto pozemku tím, že pozemkovému úřadu podal opožděně výzvu k jeho vydání, čímž došlo k prekluzi restitučního nároku. Dále požadovala zaplatit částku 8.925,- Kč za náklady vynaložené na vypracování geometrického plánu a vytýčení pozemkové parcely a částku 5.300,- Kč za zaměření staveb. V žalobě dále uvedla, že předmětný pozemek byl vyvlastněn za náhradu rozhodnutím odboru výstavby ONV v P. ze dne 9. 11.1977 za účelem výstavby družstevního sídliště „Stírka“ a že nárok na jeho vydání uplatnila podle ust. § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť pozemek trvale neslouží účelu, pro který byl vyvlastněn.

V průběhu řízení Jiřina Procházková zemřela a do řízení vstoupili jako její právní nástupci E. G. a MUDr. B. P.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 11. 2000, č. j. 7 C 35/96-113, poté, co řízení ohledně částky 561.000,- Kč s 19 % úrokem od 1. 1. 1996 do zaplacení pro zpětvzetí žaloby zastavil, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 14.225,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 17. 9. 1997 do zaplacení, žalobu ohledně částky 472.600,- Kč s 19 % úrokem od 1. 1. 1996 do zaplacení a 19% úroku z částky 14.225,- Kč od 1. 1. 1996 do 16. 9. 1997 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 19. 1. 1996 bylo rozhodnuto tak, že J. P. není vlastnicí dle geometrického plánu pozemku parc. č. 1236/1 o výměře 278 m2 v kat. území L. (jako části původního pozemku parc. č. 1236/1 o výměře 608 m2) a nepřísluší jí náhradní pozemek ani náhrada z důvodu, že restituční nárok na jeho vydání nebyl uplatněn ve lhůtě, čímž došlo k jeho zániku. Dalším rozhodnutím pozemkového úřadu z téhož data, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 38 Ca 437/96, a rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 15. 8. 1997 nebyla schválena dohoda uzavřená mezi J. P. jako oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání pozemku parc. č. 1236/3 o výměře 330 m2 v kat. území L. (který byl z pozemku původně označeného parc. č. 1236/1 oddělen), kromě jiného z důvodu, že restituční nárok na jeho vydání v důsledku jeho neuplatnění ve lhůtě zanikl. Původní pozemek kat. č. 1236/1 o výměře 608 m2 v kat. území L. včetně příslušenství a porostů byl vyvlastněn právní předchůdkyni žalobců a jejímu manželovi rozhodnutím odboru výstavby ONV v P. ze dne 9. 11. 1977 k výstavbě družstevního sídliště „Stírka“ za finanční náhradu. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení účastníci uzavřeli mimosoudní dohodu o náhradě škody ve výši 561.000,- Kč představující cenu pozemku parc. č. 1236/3 o výměře 330 m2 a řízení bylo ohledně této částky pro zpětvzetí žaloby zastaveno, posuzoval obvodní soud důvodnost nároku na náhradu škody za pozemek parc. č. 1236/1 o výměře 278 m2. Jako předběžnou řešil otázku, zda by restituční nárok jmenované mohl být uspokojen, nedošlo-li by k jeho prekluzi v důsledku porušení povinnosti žalovaného řádně hájit zájmy klienta. Dovodil, že právní předchůdkyni žalobců v souvislosti s pozdě podanou výzvou žádná škoda nevznikla, neboť její restituční nárok nebyl oprávněný z toho důvodu, že tento pozemek slouží účelu, pro který byl vyvlastněn, když na něm byly vybudovány garáže, jakožto součást družstevního sídliště „Stírka“, a nebyly by tedy naplněny předpoklady ust. § 6 odst. 1 písm. m) zák. č. 229/1991 Sb. Důvodným shledal soud prvního stupně jen nárok žalobců na náhradu nákladů za vyhotovení geometrického plánu a na zaměření staveb ve výši 14.225,- Kč, neboť tyto náklady vynaložila právní předchůdkyně žalobců na pokyn žalovaného v souvislosti s opožděně uplatněným restitučním nárokem zbytečně; za takto vzniklou škodu tudíž žalovaný odpovídá podle § 22 odst. 1 a 2 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2001, č. j. 16 Co 170/2001-138, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobců na připuštění dovolání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a shodně s ním dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu, neboť porušením povinnosti žalovaného spočívající v tom, že jako zástupce J. P. podal opožděně výzvu k vydání předmětného pozemku, právní předchůdkyni žalobců žádná škoda nevznikla. Při posuzování předběžné otázky důvodnosti restitučního nároku jmenované za předpokladu, že by byl uplatněn včas, se městský soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že předmětný pozemek slouží účelu, pro který byl vyvlastněn. Přisvědčil sice žalobcům, že výrokem vyvlastňovacího výměru byl důvod vyvlastnění vymezen pouze obecně, avšak tento výrok správního rozhodnutí je nutno vykládat v souvislosti s jeho odůvodněním, projektovou a stavebněprávní dokumentací, z níž se podává, že na předmětném pozemku měly být vybudovány hromadné vícepodlažní garáže. Ve skutečnosti, že namísto nich byly vybudovány garáže řadové jednopodlažní, odvolací soud tvrzený nesoulad s účelem, pro který byl pozemek vyvlastněn, neshledal, neboť je nepochybné, že měl sloužit ke stavbě garáží jakožto součásti vybavenosti sídliště „Stírka“ a že garáže na něm také byly vybudovány. Návrh žalobců na připuštění dovolání městský soud zamítl s odůvodněním, že v daném případě se nejedná o řešení otázky zásadního právního významu s přesahem do rozhodovací praxe soudů, nýbrž o zhodnocení jedinečného skutkového stavu v této věci.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud podle nich fakticky změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, když na rozdíl od něho dospěl k závěru, že vyvlastňovací výměr je nutno vykládat v souvislosti s jeho odůvodněním a územní, projektovou a stavebněprávní dokumentací. Pokud by dovolání nebylo podle tohoto ustanovení přípustné, dovozují jeho přípustnost z ust. § 239 odst. 2 o. s. ř., přičemž za zásadního právního významu považují otázku, „zda vyvlastněný pozemek slouží účelu, pro který byl vyvlastněn“, a dále otázku „nezbytného obsahu výroku správního rozhodnutí o vyvlastnění v návaznosti na projektovou dokumentaci“, neboť jen „dostatečná individualizace účelu vyvlastnění ve výroku umožňuje řádný přezkum správních rozhodnutí a případnou obranu vlastníků, že vyvlastnění není nutné, a dává případně možnost zrušení vyvlastnění, když nejsou splněny původní podmínky“. Podle dovolatelů odvolací soud věc posoudil nesprávně po právní stránce, když dospěl k závěru, že stavba řadových garáží není stavbou odlišnou od garáží vícepodlažních; dovolatelé jsou naopak přesvědčeni o tom, že výstavbou řadových garáží došlo k zastavění pozemku stavbou jiného druhu, a že proto byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě. Poukazují i na to, že jejich rodiče hodlali na původním pozemku postavit rodinný domek s garáží, avšak za situace, kdy podle projektové dokumentace měly být na něm postaveny hromadné garáže, nemohli se ve vyvlastňovacím řízení bránit. Dále odvolacímu soudu vytýkají, že nepřihlédl ke skutečnosti, že nedošlo k využití celého původního pozemku na stavbu garáží. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto. Podle jeho názoru se v daném případě jedná o skutkově jedinečný případ a nikoliv o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Z věcného hlediska považuje žalovaný rozsudky soudů obou stupňů za správné, když vycházejí z úvahy, že účel vyvlastnění je dán především druhem stavby, pro jejíž zřízení byl pozemek vyvlastněn, a poukazuje na skutečnost, že v době vyvlastnění je postačující např. územní rozhodnutí, které vymezuje pouze budoucí stavební využití určitého dotčeného území druhem stavby.

Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnými osobami - účastníky řízení - se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Protože dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přičemž odvolací soud nevyhověl včas podanému návrhu žalobců na připuštění dovolání, lze - kromě důvodů podle § 237 odst. 1 o. s. ř. - přípustnost dovolání posuzovat toliko podle § 239 odst. 2 o. s. ř., když nejde o případ přípustnosti podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím, a dovolání není přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 o. s. ř.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].

Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) se jedná v případě, že dovolatel namítá, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Žalobci navrhli v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně připuštění dovolání k otázce mající podle jejich názoru zásadní právní význam, a to „posouzení rozhodnutí o vyvlastnění pozemku a následného zastavění jinou stavbou, než která byla podkladem pro vydání rozhodnutí o vyvlastnění“. Pokud pak v dovolání považují za zásadního právního významu též „posouzení otázky nezbytného obsahu výroku správního rozhodnutí o vyvlastnění v návaznosti na projektovou dokumentaci“, lze takto formulovanou otázku podřadit pod otázku formulovanou v odvolání.

Ohledně uvedené otázky - kterou odvolací soud v dané věci řešil jako otázku předběžnou, na níž pak založil svůj závěr o tom, že žalobcům žádná škoda nevznikla - vychází zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu z názoru, že restituční nárok J. P. nebyl důvodný, neboť nebyly splněny zákonné podmínky uvedené v ust. § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Z hlediska ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jehož dispozice, tj. povinnost vydat nemovitost oprávněným osobám je podmíněna tím, že nemovitost přešla na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, je rozhodující - jak správně dovodil odvolací soud - mimo jiné okolnost, že účel vyvlastnění tak, jak byl vytyčen v příslušném správním rozhodnutí, nebyl realizován, takže vyvlastněná nemovitost trvale slouží jinému účelu, než pro který byla vyvlastněna.

Z nezpochybněných skutkových zjištění v posuzované věci vyplynulo, že pozemek č. parc. 1236/1 o výměře 608 m2, v kat. území L., byl právní předchůdkyni žalobců a jejího manžela vyvlastněn za náhradu pravomocným rozhodnutím odboru výstavby ONV v P. ze dne 9. 11. 1977, sp. zn. výst. 2577/77-Ks/D, k výstavbě družstevního sídliště „Stírka“. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrno, že k vyvlastnění pozemku došlo na návrh investora V. – V., ve smyslu pravomocného územního rozhodnutí O.-N. ze dne 19. 12. 1974, č. j. O.- N. 13813/74, a pravomocného rozhodnutí ÚHA města Prahy ze dne 29.10.1976, č. j. 14 985/76 (jímž byla citovanému územnímu rozhodnutí prodloužena platnost do 31. 12. 1977), kterými bylo rozhodnuto o umístění stavby družstevního sídliště „Stírka“ s kapacitou cca 216 bytů, včetně objektů hromadných garáží a občanské a technické vybavenosti, mimo jiné i na předmětném pozemku. Součástí skutkového stavu se stalo i zjištění, že na předmětném pozemku, resp. jeho oddělené části označené parc. č. 1236/1 o výměře 278 m2 v kat. území L., byly vybudovány jednopodlažní řadové garáže a to podle stavebního povolení vydaného odborem výstavby ONV v P. ze dne 11. 8. 1989.

Jestliže odvolací soud v daném případě dovodil, že restituční nárok právní předchůdkyně žalobců podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě by nebyl - ani za předpokladu, že by byl uplatněn včas - důvodný, řešil uvedenou právní otázku v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou. I když na předmětném pozemku byly namísto hromadných garáží vybudovány jednopodlažní řadové garáže, slouží předmětný pozemek trvale účelu, pro který byl vyvlastněn, tj. výstavbě družstevního sídliště „Stírka“ sestávajícího nejen z obytných budov, ale také k nim náležející občanské a technické vybavenosti, včetně garáží; z tohoto hlediska je nerozhodné, jaký druh stavby garáží byl realizován.

Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelů, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že nedošlo k využití celého původního pozemku parc. č. 1236/1 o výměře 608 m2 v kat. území L. na stavbu garáží a že z tohoto důvodu byly naplněny předpoklady uvedené v § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Jak ze skutkových zjištění vyplynulo, byl tento pozemek rozdělen geometrickým oddělovacím plánem na dva samostatné pozemky; za pozemek parc. č. 1236/3 o výměře 330 m2, který nebyl zastavěn, poskytl žalovaný žalobcům na základě mimosoudní dohody finanční náhradu ve výši 561.000,- Kč (ohledně této částky bylo řízení zastaveno), takže předmětem tohoto řízení byla po částečném zpětvzetí žaloby pouze náhrada za pozemek parc. č. 1236/1 o výměře 278 m2.

Nebyl-li by tedy restituční nárok J. P. na vydání předmětného pozemku parc. č. 1236/1 oprávněný, nemohla jí, resp. žalobcům, vzniknout ani škoda představující cenu tohoto pozemku tím, že žalovaný, který právní předchůdkyni žalobců jako advokát zastupoval ve věci uplatnění nároku na vydání tohoto pozemku, podal opožděně výzvu pozemkovému úřadu. Jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 22 odst. 1 zák. č. 128/1990 Sb., o advokacii, nebyl tudíž splněn.

Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci nejde o otázky zásadního právního významu ve smyslu shora vymezeném, neboť se nejedná o otázky, které by dosud nebyly judikaturou vyšších soudů vyřešeny a které by odvolací soud řešil odlišně. Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. tak nejsou splněny.

Přípustnost dovolání v posuzovaném případě není založena ani z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť jejich existenci dovolatelé netvrdí a z obsahu spisu ani nevyplývají.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle § 243b odst. 4, věty první, a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243bodst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. dubna 2003

JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru