Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 4767/2018Usnesení NS ze dne 17.12.2020

HeslaDokazování
Vady řízení
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4767.2018.1
Dotčené předpisy

§ 132 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 4767/2018-255

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) L. H., narozená XY, b) O. H., narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Myslivní 698/21, Brno, proti žalované: Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, IČO 62157124, se sídlem Palackého třída 1946/1, Brno, zastoupená JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, Kobližná 47/19, Brno, za účasti: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 933.406 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 336/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, č. j. 44 Co 551/2017-229, 44 Co 552/2017, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 108 C 336/2014-149, zamítl žalobu, kterou se žalobci a) a b) domáhali po žalované zaplacení 933 406 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Samostatným usnesením ze dne 10. 3. 2017, č. j. 108 C 336/2014-147, pak rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 26. 7. 2012 v ranních hodinách zkolaboval pes žalobců jménem „Anater Dolní Chalupy“, plemeno novofundlandský pes, narozený dne 21. 2. 2005, a proto jej vzali k veterináři M. M. v XY, který u něj zjistil podezření na krvácení do dutiny břišní v důsledku ruptury jater nebo sleziny. Po základním ošetření veterinář předal psa zpět žalobcům ve 13:47 hod. s tím, aby jej převezli k žalované na její Kliniku chorob psů a koček Fakulty veterinárního lékařství. Žalobce a) žalovanou předem telefonicky informoval o stavu psa a úmyslu přijet. Cestou do Brna byly na dálnici dopravní komplikace a na pracoviště žalované se žalobci se svým psem dostali v 16:04 hod. V 16:35 hod. započal u žalované veterinární výkon, při kterém však pes v 17:20 hod. uhynul. Žalobci požadovali po žalované náhradu škody za úhyn jejich psa (žalovaná částka představuje hodnotu psa dle znaleckého posudku, ušlý zisk za následující 3 další roky života psa, platbu za nezdařenou operaci a náklady na znalecké posudky) s tvrzením, že pochybila při poskytování veterinární péče a s operačním zákrokem započala opožděně. Soud prvního stupně však na základě dokazování, které obsahovalo zejména hodnocení veterinární dokumentace, v řízení vypracovaného znaleckého posudku a výslech mnoha svědků, dospěl k závěru, že postup žalované byl včasný a zcela lege artis. Jelikož žalovaná neporušila žádné ustanovení zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, ve znění ke dni provedení veterinárního výkonu, tedy nedopustila se žádného protiprávního jednání, nebylo žalobcům přiznáno právo na náhradu škody ve smyslu § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, č. j. 44 Co 551/2017-229, 44 Co 552/2017, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil i s jeho právním posouzením. V otázce hodnocení důkazů odvolací soud vyšel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že při zjišťování skutkového stavu věci nedošlo ke zjištěním, která by neměla oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně provedl všechny navržené důkazy. Pokud některé neprovedl, vysvětlil důvod jejich nadbytečnosti. Logicky a srozumitelně vysvětlil, proč považoval výpovědi svědků D. a Š. za důvěryhodné, a posoudil je i ve vazbě na jiné listinné důkazy. Vysvětlil obtížnost zfalšování či doplnění údajů do anesteziologického protokolu a rozptýlil pochybnosti ohledně časových údajů o průběhu operace a způsobů jejich vytvoření. Korektně se podle odvolacího soudu vypořádal i s dalšími důkazy, ať již jde o časový údaj na fotografii psa, který nic nevypovídá o tom, kdy se s operací započalo, anebo s výpovědí svědkyně A., kterou nepokládal za důvěryhodnou, což náležitě odůvodnil. Odborné závěry pak byly správně čerpány ze znaleckého posudku zadaného soudem, zatímco posudek H., který nemá doložku dle § 127a o. s. ř., byl správně veden jako listinný důkaz a bylo poukázáno na jeho odborné rozpory. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně tvoří logický celek, není projevem extrémního formalismu či libovůle a odvolací soud mu tak nic nevytknul.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a) a b) dovoláním s tím, že jeho přípustnost spatřují v otázkách aplikace § 132 o. s. ř., které dovolací soud dosud neřešil nebo je částečně řešil a měly by být posouzeny jinak. Namítají, že soud prvního stupně řádně nepřihlédl k řadě jimi navržených důkazů (především ke znaleckému posudku H., který předložili), jiné navrhované důkazy vůbec neprovedl (navrhovaný znalecký posudek k pravosti veterinárního anesteziologického protokolu), v důsledku čehož nezjistil úplně skutkový stav věci, jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, odporují si a nedostál tak požadavkům § 132 o. s. ř. Dále odvolacímu soudu vytýkají, že se nevypořádal s řadou odvolacích námitek a omezil se pouze na uvedení obecných pravidel a zásad provádění dokazování. Soud prvního stupně dle nich bez jakékoliv opory v provedeném dokazování konstatoval, že převoz psa do Brna byl zbytečný a odvolací soud vůbec nezohlednil námitky dovolatelů o nutnosti jeho převozu. Stejně tak se odvolací soud dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami týkajícími se času vyhotovení denního záznamu, tedy času započetí operačního zákroku na jejich psovi a s rozpory vyplývajícími z provedeného dokazování v odborných otázkách, které měly být odstraněny revizním posudkem, k čemuž nedošlo. Oba soudy tak dle dovolatelů zasáhly do jejich práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř.

Dovolatel především namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Námitky proti samotnému zjištěnému skutkovému stavu však nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl a byl-li tento způsob odvolacím soudem přezkoumáván jako otázka procesního práva. Nelze-li pak soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.).

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existoval logický rozpor. Pouhé vyslovení odlišného názoru na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda dosud provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilé dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci založit.

Vytýkají-li dále dovolatelé odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi námitkami obsaženými v jejich odvolání, jde o námitku vady řízení, k níž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Nehledě k tomu, že odvolací soud dostatečně a srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah dospěl ke svému právnímu posouzení. Povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit pak i z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) je přitom třeba chápat tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09), což odpovídá i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí Van de Hurk proti Nizozemí, 1994, rozhodnutí Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, a rozhodnutí Helle proti Finsku, 1997).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců a) a b) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 12. 2020

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru