Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 464/2011Rozsudek NS ze dne 19.12.2012

HeslaNáhrada škody
Odpovědnost za vady
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.464.2011.1
Dotčené předpisy

§ 510 obč. zák.

§ 600 obč. zák.

§ 420 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 464/2011

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně R. P., zastoupené JUDr. Alenou Horčicovou, CSc., advokátkou se sídlem Kolín, Politických vězňů 27, proti žalované Z. H., zastoupené JUDr. Tomášem Najmanem, advokátem se sídlem Kolín, Karolíny Světlé 150, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 317/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2010, č.j. 25 Co 22/2010-155, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.100,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Aleny Horčicové, CSc., advokátky se sídlem Kolín, Politických vězňů 27.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č.j. 8 C 317/2008-43, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 273.019,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalovaná prodala žalobkyni dne 14. 3. 2003 dům č.p. v k.ú. Křečhoř, jehož součástí byla i nepovolená přístavba kolny, která byla předmětem šetření ze strany stavebního úřadu; o této skutečnosti žalovaná žalobkyni neinformovala. O nepovolené přístavbě se žalovaná dozvěděla až na konci léta 2003, kdy koupené nemovitosti fakticky převzala. Poté uplatňovala nárok na slevu z kupní ceny žalobou ze dne 6. 9. 2005, kterou posléze vzala zpět, a řízení bylo zastaveno. V roce 2007 byla žalobkyni jako vlastnici domu č.p. 3 uložena stavebním úřadem povinnost odstranit nepovolenou přístavbu kolny. Tuto povinnost žalobkyně splnila a vynaložila náklady na odstranění nepovolené přístavby a uvedení kolny do původního stavu. Podle soudu nemůže žalobkyně uplatňovat jako náhradu škody to, čeho by se jako kupující mohla domoci prostřednictvím odpovědnosti za vady věci. Jestliže žalobkyně jako kupující zjistila, že koupené nemovitosti jsou zatíženy vadou spočívající v tom, že přístavba byla postavena bez stavebního povolení, pak jde o vadu věci, která může být zcela kompenzována poskytnutím slevy z ceny ujednané v kupní smlouvě. Jestliže žalobkyně nabyla vlastnické právo dne 14. 3. 2003, pak lhůta k uplatnění vad skončila dne 14. 9. 2003. V řízení nevyšlo najevo, že by v zákonné lhůtě vady včas vytkla, i když v tomto směru z důvodu promlčení soud podrobné dokazování neprováděl. Soud dovodil, že nejpozději mohlo být právo z vad prodané věci uplatněno dne 14. 9. 2003, tedy konec promlčecí doby připadl na den 14. 9. 2006. Jestliže žaloba byla podána dne 26. 5. 2008 a žalovaná uplatnila v řízení námitku promlčení, nelze podle soudu právu žalobkyně poskytnout soudní ochranu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 8. 2010, č.j. 25 Co 22/2010-155, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 150.499,- Kč s příslušenstvím, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v té části, jíž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 122.520,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že nárok na náhradu celkové částky 141.775,- Kč z titulu odpovědnosti za vady věci, představující hodnotu odstraněné kolny a částku vynaloženou žalobkyní na znalecký posudek ohledně zjištění její hodnoty, je promlčen. Nárok žalobkyně na zaplacení nákladů, které jí vznikly v souvislosti s odstraněním nepovolené přístavby kolny, však odvolací soud posoudil podle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), tedy jako nárok na náhradu škody. Protiprávní úkon žalované shledal soud v tom, že neoprávněně provedla přístavbu kolny u domu č.p. 3 bez stavebního povolení, a přestože věděla, že tato skutečnost je šetřena stavebním úřadem, předmětnou nemovitost s kolnou a přístavbou prodala s tvrzením, že převáděné nemovitosti nemají žádné právní vady. V souvislosti s odstraněním stavby vynaložila žalobkyně finanční prostředky, které jsou jí vzniklou škodou, neboť tyto finanční prostředky musela vynaložit v příčinné souvislosti s tím, že žalovaná prováděla přístavbu kolny bez stavebního povolení (ohlášení) a následků se zbavila tím, že stavbu převedla na žalovanou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož důvodnost dovozuje z ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Tvrdí, že je třeba rozlišovat nárok na náhradu škody a nárok z odpovědnosti za vady věci, jenž odpovídá povinnosti prodávajícího řádně splnit závazek, tj. odevzdat věc bez vad. Jako náhradu škody nelze požadovat to, co lze požadovat na základě práv z odpovědnosti za vady. Má za to, že žalobkyně se mohla domáhat na žalované práv z odpovědnosti za vady, tedy zřejmě nároku na slevu z kupní ceny, přičemž výše slevy by se zcela jistě odvíjela i od skutečnosti, zda musí být nepovolená stavba odstraněna či nikoliv. Jestliže žalobkyně této možnosti nevyužila v prekluzivní lhůtě nebo podáním žaloby před uplynutím promlčecí doby, nemůže chtít zjednat nápravu prostřednictvím institutu náhrady škody. Dovolatelka shledává procesní pochybení odvolacího soudu v tom, že přes odlišné právní posouzení věci provedl dokazování ohledně podmínek náhrady škody sám, čímž porušil procesní práva žalované. Namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu ohledně výše náhrady, neboť podle dovolatelky je částka 140.272,- Kč za demolici kolny nesmyslně vysoká. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na skutečnost, že se snažila celou věc urovnat mimosoudně, a proto původní žalobu vzala zpět, ale z důvodu nezájmu žalované nastalou situaci řešit podala žalobu na náhradu škody. Má za to, že výši vzniklé škody řádně doložila. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhuje, aby dovolání žalované nebylo vyhověno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání žalované, směřující do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

Nároky z kupní smlouvy, na jejímž základě došlo mezi žalobkyní jako kupující a žalovanou jako prodávající k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, upravuje občanský zákoník v ustanoveních § 588 až § 610. Ustanovení § 596 až § 599 stanoví práva a povinnosti účastníků vyplývající z odpovědnosti za vady věci.

Podle § 600 obč. zák. uplatněním práv z odpovědnosti za vady není dotčeno právo na náhradu škody.

Podle § 510 obč. zák. uplatnění nároku z odpovědnosti za vady nevylučuje nárok na náhradu škody, která z vady vznikla.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Z této úpravy je zřejmé, že odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou odlišnými závazkovými právními instituty, mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti. Odpovědnost za vady stíhá nedostatky vlastního plnění prodávajícího a sleduje, aby se kupujícímu dostalo ze závazkového právního vztahu plnění bez jakýchkoliv vad, tedy aby jím koupená věc měla sjednané vlastnosti a netrpěla vadami. Smyslem odpovědnosti za škodu oproti tomu je, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti nebo v důsledku jiné právem uznané skutečnosti. V souvislosti s poskytnutím vadného plnění, které bylo příčinou vzniku škody, přichází v úvahu vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. obč. zák. Škodou je přitom újma, jež vznikla jako následek vadného plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, publikovaný pod č. 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vadným plněním může být způsobena nabyvateli další újma spočívající ve zmenšení majetku nebo v ušlém zisku; takovou majetkovou újmu však nelze z titulu odpovědnosti za vady odčinit, neboť práva z odpovědnosti za vady slouží pouze k vyrovnání újmy, spočívající ve vadnosti samotného předmětu plnění, nikoliv k náhradě za znehodnocení jiných věcí, popřípadě jiné újmy, jež v důsledku vady vznikla (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 1526).

Odvolací soud v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou vyšších soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, publikovaný pod č. 34/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) oba uvedené právní instituty odlišil. Oba tyto nároky obstojí samostatně a lze uplatňovat nárok na náhradu škody nezávisle na nárocích z titulu odpovědnosti za vady; nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady, se však nelze domáhat z titulu náhrady škody (srov. zhodnocení rozhodování soudů bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj 39/88, publikované pod č. 12/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 142, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 25, pod C 1865).

Náklady, o které se zmenšil majetek žalobkyně, byly vynaloženy na odstranění protiprávního stavu – černé stavby v důsledku porušení právní povinnosti žalované poskytnout žalobkyni předmět koupě bez vad, popřípadě při sjednávání kupní smlouvy na vady upozornit. Pokud odvolací soud přiznal žalobkyni částku, kterou vynaložila na odstranění nepovolené přístavby kolny, kterou musela z rozhodnutí stavebního úřadu na své náklady odstranit, postupoval v souladu se shora uvedenými závěry.

Dovolatelka také nesouhlasí se skutkovými zjištěními a s hodnocením provedených důkazů, což představuje dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některému svědkovi měl či neměl soud uvěřit, že k některému důkazu neměl soud přihlížet nebo že není pro skutkové zjištění důležitý. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkové závěry odvolacího soudu ohledně stanovení výše škody na majetku žalobkyně mají oporu v provedených důkazech (zejména v předložených daňových dokladech), přičemž dovolací soud neshledal, že by odvolací soud pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy jsou dostatečným podkladem k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý tento dovolací důvod naplnit.

Dovolací soud neshledal opodstatněnou ani námitku vady řízení, jež měla spočívat v tom, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv soud prvního stupně neprovedl k předpokladům náhrady škody žádné dokazování a tyto důkazy provedl odvolací soud, čímž měl odejmout žalované možnost přezkoumat správnost skutkových závěrů odvolacím soudem a porušil dvojinstančnost soudního řízení. V této souvislosti dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1811/2000 a 21 Cdo 1901/98. Především obsahu spisu ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá tvrzení dovolatelky, že soud prvního stupně neprovedl k předpokladům náhrady škody žádné dokazování. Soud prvního stupně naopak provedl řadu důkazů (kupní smlouvou, spisem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 13 C 200/2005, znaleckým posudkem Ing. Špinky, dokumentací odboru výstavby Městského úřadu v Kolíně a fakturami za zpracování projektové dokumentace demolice, uložení sutě a provedení stavebních a demoličních prací), z nich čerpal právně významná skutková zjištění, která odvolací soud převzal a doplnil na základě zopakování a doplnění dokazování provedeného soudem prvního stupně. Dovolatelka se navíc mýlí, vytýká-li odvolacímu soudu, že překročil stanovené meze dokazování v odvolacím řízení, které doznaly po novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 1. 4. 2005 zákonem č. 59/2005 Sb. podstatných změn. Uvedená novela si kladla za cíl zrychlit řízení před soudy první a druhé instance tím, že až na výjimky zabrání rušení rozsudků soudů první instance odvolacími soudy (srov. důvodovou zprávu k citovanému zákonu). Zatímco ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. ve znění před uvedenou novelou, z něhož vycházejí dovolatelkou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, podmiňovalo oprávnění odvolacího soudu opakovat dokazování nebo je i doplnit tím, že nejde o rozsáhlejší doplnění a lze je provést bez průtahů, občanský soudní řád ve znění uvedené novely neomezuje odvolací soud vůbec; ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu první stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a není tedy v rozporu se zákonem postup odvolacího soudu, který tyto důkazy provede a založí na nich své rozhodnutí ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1717, bod 4, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009). Lze dodat, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 31, pod č. 128, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07).

Jelikož dovolací soud neshledal naplnění žádného z uplatněných dovolacích důvodů, ani vady řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti, dovolání žalované podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 16.450,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), to vše zvýšeno o 20 % DPH, celkem tedy 20.100,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li povinnost stanovená vykonatelným rozhodnutím splněna dobrovolně, může se oprávněný domáhat jejího splnění výkonem rozhodnutí (exekucí).

V Brně dne 19. prosince 2012

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru